Parc National du Jbel Toubkal - den 2

Na samotný vrchol Džebel Tubkalu jsme vyrazili již v 6 ráno, abychom se vyhnuli spalujícímu horku, neboť nás stále ještě čekalo skoro kilometrové převýšení. Přímo před námi se vypínaly dva téměř stejně vysoké zasněžené vrcholy a nebyli jsme si jistí, který z těch dvou je ten pravý a vyšší. Následovali jsme proto skupinku horalů, která měla před námi asi dvacetiminutový náskok, s nadějí, že mají stejný cíl jako my. Zhruba po hodině náročného výšlapu po kamení a sněhu jsme najednou stáli před prudkou skalistou stěnou a výstup dále nahoru se proměnil ještě v mnohem náročnější a bez jištění i nebezpečné dobrodružství. Začalo nám docházet, že tímhle se podle Lonely Planet asi nemyslí "náročná procházka" a že jsme si nechtěně vybrali zcela jiný vrchol v okolí, který je mnohem náročnější na výstup a kam tudíž nechodí ani moc turistů. Podle své GPS navigace v mobilu jsem se tudíž rozhodl, že alespoň zdolám hranici 4000 metrů, abych mohl pak s uspokojením slézt zase dolů. Později doma jsem internetovým pátráním zjistil, že jsme vystoupili na druhou nejvyšší horu Atlasu s názvem Ouanoukrim. Ačkoliv byla ten den velmi nízká oblačnost, takže údolí byla zahalena v mračnech, nabízel výhled z této výšky nádherné scenérie po širokém okolí Vysokého Atlasu. Sestup dolů do Imlilu nám trval zhruba 5 hodin a během té doby jsme překonali 2260 výškových metrů a rozdíl zhruba 25 stupňů Celsia. Jediným příznakem ale naštěstí byly pouze opuchlé prsty, jejichž objem se po pár hodinách dostal opět do obvyklých hodnot. Když jsem dorazil do Imlilu, celý hladový jsem se těšil na smaženou rybu v housce, kterou jsem si tam vyhlídl v jednom bufetu již minulý den. K mému zklamání však již žádná nebyla, ale Arab v bufetu se nade mnou slitoval a udělal mi domácí vaječinu s bohatou oblohou a pečivem. Když pak po mě požadoval pouhých 6 Dh, slitoval jsem se zase já a zaokrouhlil jsem to na deset. Nasedli jsme pak do auta a dojeli do Marrákeše, kde jsme se ubytovali ve stejném hostelu jako na začátku.Baca lagi