Výšková nemoc a Santa Marta

Noc hrůzy... přepadla mě zimnice, průjem, nemohl jsem se nadýchnout. Jako by mi velký kámen ležel na hrudníku. Nemohl jsem spát, tak jsem si po 4 hodinách bral Paralen. Ráno jsem byl úplně zničený. Ale prášky zabraly a trochu jsem si odpočinul... chvíli jsem přemýšlel, že odlet do Santa Marty odložím... ale udělalo se mi během dopoledne líp.. .trochu jsem se najedl... banán se suchými vločkami a dal si mátový čaj ze zvadlých bylin, co koupil bůhví kde Fredy.

Evidentně důsledek nedostatečné aklimatizace na Bogotu a poté rychlý výstup lanovkou na Monserrat.

Po poledni šílená cesta na letiště... jezdí tu na doraz, doprava je hustá a bez známek pravidel. Za námi dokonce došlo ke srážce aut po prudkém brždění. Na dotaz, zda řidiči musí skládat zkoušky (páč se mi to moc nezdálo) mi Fredy odpověděl, že samozřejmě, ale pravidla nikdo nedodržuje. A že on sám ač má řidičák by nikdy ve městě neřídil.

Přílet do Caribiku a vlhkého vedra byl nakonec super. Následovala cesta místním autobusem, kterému se nezavíraly dveře, až k moři... šli jsme se vykoupat a poseděli chvíli s pivem na pláži. Caribské pobřeží nás přivítalo nejen všudypřítomnými odpadky, ale nádherným západem slunce.

Odpadky jsou tady velký problém. Netřídí se, koše neexistují, vše se háže do pytlů a ke krajnici. Ty v lepším případě sebere kuka vůz... Vítr pak dokoná své. Odpadky se válí úplně všude. Někde jsou vidět ohromné rozpadlé kontejnery, které ovšem slouží převážně jako ubytování ... snad u každého najdete člověka, který se - dle Fredyho výkladu - živí přebíráním odpadků, jejich tříděním a následném odvozu do sběren. Ty jsem nezahlédl... kdyby tomu tak bylo, proč by se bordel válel všude okolo?Leia mais