Tararuas: Te Matawai/Nichols Hut

Rano to zacalo hezkym destem. Ne uplne heavy rain, ale v kombinaci s nasaklymi travinami a kaluzemi vody vsude kolem to znamenalo, ze moje vcera pouze vlhke pohory byly po asi 30 minutach chuze uplne durch. No nic. Aspon se uz nemusim zdrzovat detailnim vybiranim nejvhodnejsi (rozumej nejsussi) trasy ;-).
Hned zkraje si clovek pekne makne - z necelych 1000 do 1432 vyskovych, ve kterych lezi hora Pukematawai. Vse opet v bile mlze. Musim pozdeji vygooglit par obrazku, jak to tu vypada za jasneho nebe (pokud tedy neco takoveho v Tararuas existuje ;-)). No a pak dolu (hezky pekne to tu na bahynku a korenech klouzalo) k malemu bivaku Dracophyllum Hut, kde jsem si po 3 hodinach doprala obidek a teply caj. Uz opet radne promacena, prsi a prsi...
U mechem porostlych korenu jsem si dala odpoledni porci energie (musli tycku), zkontrolovala polohu a natesena jak decko z toho, ze mi zbyva posledni 1,5 km (sice hooodne nahuru, ale uz tam budu!)... se vydala spatnym smerem :-(! Nez mi docvaklo (dzungle vypada vsude stejne, uaaaa!), ze jdu po znacce zpet tam, odkud jsem prave prisla, uplynula dalsi pulhodina. Neeee... takze 30 minut zase zpet a dalsi hodinu na hreben, kam jsem se uz vyskrabala z poslednuch sil. Uaaaa... za blbost se plati, ze? A kdo nema v hlave, ma v nohach. Misto dalsich 3 tedy 5 hodin a celkova bilance 8 hod. chuze. Exhausting!
Nad hranici lesa bylo super vetrno, tezko se udrzet na nohach s baglem na zadech. A tak stejnojmenna chata pod horou Nichols (1242 m) byla vic nez vitanym zjevenim. A prestalo prset. A vyjasnilo se (ze by nejake Tararuas pravidlo?). Rozvesila jsem vsechny nasaklotiny, kam se dalo, uvarila kaficko a kochala se neuveritelnymi vyhledy.
Pozn. Japonci dorazili v 9 s celovkami na hlavach! Ufff. Uz jsem o ne zacala mit strach a premyslela o tom, ze zavolam na policii hned, jak najdu dalsi signal. Ale pry si jen davali nacas pri foceni milionu snimku. To si dokazu predstavit!Leer más