Teil 18 zurück nach Saigon/Cast 18 zpet do Saigonu

Teil 18
Zurück nach Saigon
14.03.2026

Drei Hähne, ein Piepmatz, 4 Einheimischen und wir 2 !!!
So könnte der Tag heißen, und die nächste Überraschung war inkludiert.
Nach der zu den schwimmenden Märkten Tour, das war der Freitag 13., bzw. dem im Galopp eingenommenem Frühstück haben wir uns erneut in die Stadt fahren lassen, Paul brauchte unbedingt neue Schuhe. Das klingt selbstverständlich, war es aber nicht. In den meisten Läden war bei Größe 10 (US) / 44 (EU) Ende im Gelände. Wer soll auch solche „Schiffe“ schon kaufen, die Vietnamesen sind meistens klein. Nike, Adidas und weiß der Kuckuck noch wo wir gesucht haben, am Ende sind wir bei Sketschers doch noch findig geworden. Die Schuhe wurde zum Einlaufen natürlich gleich angezogen, worüber sich der junge Verkäufer etwas gewundert hat. Dann ging es mit Grab zum Bus Terminal, für den nächsten Tag Tickets nach Saigon zu kaufen.
Hätte ich es besser gelassen! Ok, da hätten wir wiederum das Unmögliche, was ich nach Südamerika nicht mehr geglaubt habe nochmals zu erleben, nicht erlebt.
Mit der bekanntesten Gesellschaft wollte ich nicht mehr fahren, weil sie nur die „super“ Schlafbusse betreiben, so habe ich im Nebengebäude die Tickets bei anderer Firma gekauft. Bei einem Verkaufsfenster habe ich mich verleiten lassen und nach dem mir versprochen wurde, dass wir normal sitzend transportiert werden, habe ich die Tickets gekauft.
Am nächsten Morgen sollten wir um 09:30 Uhr dort sein, der Bus sollte um 10:00 Uhr abfahren.
Leider kam es anders. Um 09:30 war der Verkaufsschalter leer, keine Verkäufer da, auch sonst niemand da, bis auf 2 weitere Personen. Als mir alles komisch erschien, habe ich angefangen zu fragen. Ich kürze ab: Niemand wusste recht Bescheid, kurz vor der Abfahrt kam so ein armer Mann und mit ihm sollten wir gehen. Der hat uns zu einem „Sprinter“ gebracht. Drinnen saßen schon 2 Frauen, und wir 4 kamen dazu.
Dann hat alles seinen Lauf angenommen. Es wurden Pakete geladen, irgendwo hat es gepiepst und Kikiriki gemacht, wo ich dachte, es wäre Handy.
Um 10:00 sind wir auch abgefahren, allerdings wurde noch 2x angehalten, und weitere Pakete, alles mit Obst wurden dazu geladen. Dann ging es los. Leider nicht direkt, viele Stopps wurden gemacht, wo abgeladen und wieder aufgeladen wurde. Der Bus selbst hat schon die seine besten Jahre auch hinter sich gehabt. Unterwegs sind auch nach und nach die anderen ausgestiegen. Auch die Hähne wurden ihren glücklichen deren Herren in die Hände gegeben.
Nach etwa 4,5 Stunden sind wir schließlich tatsächlich in Saigon am Busterminal angekommen!
Was uns es geleert hat? Erstens, immer richtig schauen, wo man wirklich Tickets kauft, dann wohl nie am Freitag, den 13.
Und das Piepsen und Kikiriki war kein Handy, das waren wirklich insgesamt 3 Hähne und ein Piepmatz. Sachen gibt`s, die gibt`s gar nicht!

Da wir am nächsten Tag weiter fahren wollten, mussten neue Tickets her.
Am besten, rein in ein Reisebüro und mit den richtigen Tickets wieder raus.
Gesagt, getan, von dem Hotel für die eine Übernachtung haben wir uns ins Zentrum bringen lassen und an einem Reisebüro sind wir ausgestiegen. Die Strecke nach Nha Trang, dorthin wollten wir,Büro hat recherchiert um mir dann mitzuteilen, dass keine Sitzbusse fahren. Nanu, und jetzt? In solche Koje bekommt mich niemand mehr... Und wie wäre es mit dem Zug? Ok, das ist möglich. Dann ging alles schnell, die Tickets wurden ausgedruckt, bezahlt, mir wurde rklärt, dass wir 1 Std. früher am Bahnhof sein müssen, und tschüß!
Ein Tag voll Überraschungen war zu Ende.

Část 18
Zpět do Saigonu
14.03.2026

Tři kohouti, jeden ptáček, čtyři místní obyvatele a my dva !!!
Tak by se mohl jmenovat ten den – a další překvapení bylo v ceně, ci na ceste.
Po výletu k tem plovoucim trhum, to byl pátek třináctého, respektive po snídani, kterou jsme do sebe doslova rychle naházeli, jsme se nechali znovu odvézt do města, protože Paul nutně potřeboval nové boty. Zní to samozřejmě, ale vůbec to tak nebylo. Ve většině obchodů končila nabídka u velikosti 10 (US) / 44 (EU). Kdo by také kupoval takové „lodě“ – Vietnamci jsou většinou menší postavy. Nike, Adidas a bůhví kde ještě jsme hledali, až jsme nakonec uspěli u Skechers. Boty si Paul hned obul, aby je trochu rozchodil, což mladého prodavače trochu udivilo.
Pak jsme se nechali odvezt na autobusové nádraží koupit lístky na další den zpet do Saigonu.
Možná bych to byla radeji delat nemela, ale to se clovek dozvi vzdy az na konci! Tak jsme totiž znovu zažili něco nemožného, co jsem po Jižní Americe už opravdu nečekali.
S nejznámější společností jsem jet nechtěli, protože provozuje jen ty „super“ spacáky (spací autobusy), takže jsem v sousední budově koupila lístky u jiné firmy. U jednoho okénka jsem se nechal přesvědčit – bylo mi slíbeno, že pojedeme normálně vsedě – a tak jsem lístky koupila.
Druhý den ráno jsme tam měli být v 9:30, odjezd autobusu byl plánovaný na 10:00.
Bohužel všechno dopadlo jinak. V 9:30 bylo prodejní okénko prázdné, žádný prodavač, nikdo tam nebyl – jen další dvě osoby cekaly na stejny autobus. Když mi to začalo připadat divné, začala jsem se vyptávat. Zkrátím to: nikdo vlastně pořádně nevěděl, co se děje. Krátce před odjezdem přišel nějaký chudák a s ním jsme měli jít. Dovedl nás k „Sprinteru“ (takovy vetsi Van). Uvnitř už seděly dvě ženy a my čtyři jsme k nim přibyli.
Pak už to nabralo vlastní tempo. Nakládaly se balíky, někde to pípalo a ozývalo se „kikirikí“, ja si myslela, že někomu pípá mobil.
V 10:00 jsme opravdu vyjeli, ale ještě dvakrát jsme zastavili a přibrali další balíky – všechno ovoce. Pak jsme pokračovali dál. Bohužel ne přímo, protože jsme měli spoustu zastávek, kde se něco vykládalo a zase nakládalo. Samotný autobus měl také už nejlepší léta za sebou.
Cestou postupně vystupovali i ostatní cestující. A také kohouti byli předáni svým šťastným majitelům.
Po asi 4,5 hodinách jsme nakonec skutečně dorazili na autobusové nádraží v Saigonu!
Co nás to naučilo?
Za prvé: vždycky si pořádně ověřit, kde člověk kupuje lístky.
A za druhé: možná nikdy v pátek třináctého.
A to pípání a kikirikí nebyl mobil – opravdu to byli celkem tři kohouti a jeden malý ptáček. Jsou věci, které by si člověk ani nevymyslel!
Protože jsme chtěli další den pokračovat dál, potřebovali jsme nové lístky. Nejlepší řešení: vejít do cestovní kanceláře a vyjít ven se správnými lístky.
Řečeno – uděláno. Z hotelu na tu jednu noc jsme se nechali odvézt do centra a vystoupili jsme u cestovní kanceláře. Do Nha Trangu – tam jsme chteli jet, mi bylo řečeno, že žádné sedací autobusy nejezdí. No a co teď? Do takové spací kóje mě už nikdo nedostane… A co vlak? To pry je mozny.
Pak už všechno proběhlo rychle: lístky byly vytištěny, zaplaceny, bylo mi vysvětleno, že musíme být hodinu před odjezdem na nádraží – a na shledanou!
Den plný překvapení byl u konce.Baca lagi