Vatnajökull National Park

Tag 10 – 05.10.2026
Vatnajökull National Park
Oh Schreck! Wir haben heute den ersten Schneesturm erlebt. Die Unterkunft haben wir im strömenden Regen verlasen. Nach einigen km, wo die Straße ständig rauf und runter ging, kamen wir auf einen Hügel und ohwaja, urplötzlich wurde die Gegend vor uns weiß, und Schnee klatschte auf die Windschutzscheibe. Das sah zwar recht schön aus, einladend für Wanderungen aber keinesfalls. Dabei hatten wir heute einiges vor.
Vor allem, der Stopp Nr. 1 war verlockend, wir wollten den mächtigsten Wasserfall Islands, den Dettifoss besuchen. Auf einer Breite von etwa 100 m stürzen sich die Wassermassen fast 50 m in die Tiefe. Am Parkplatz angekommen, war schon rundherum alles im Weiß, es wehte ein sehr starker Wind, der die Schneeflocken ins Gesicht peitschte. Wir waren nicht allein, es parkten nicht wenige Autos dort, wo die Besatzungen das gleiche wie wir vorhatten, nämlich den Wasserfall zu sehen. Dahin führte ca. 1 km langer Weg. Wir stiefelten durch die Pfützen und durch den Matsch in der Hoffnung, dass niemand ausrutscht und auf dem aller Wertestem landet. Wir haben es geschafft ohne Vorkommnisse dorthin zu gelangen. Leider, was für eine Enttäuschung! Der Wasserfall war eher zu hören als zu sehen. Nebel und der Schneefall haben ihn egänzlich versteckt. Nur ein kleiner Teil war sichtbar. Ja, so ist das Leben, nicht alle Tage sind Feiertage, und das Wetter macht sowieso, was es will. Na dann, vielleicht ein anderes Mal, und wir gingen zurück, wo wir ziemlich nass am Auto angekommen sind. Es ging rasch weiter,
zum Stopp Nr. 2. – Hljóðaklettar, Hljóðaklettar oder auch Echofelsen. Das ist eine Ansammlung von Basaltfelsen und -säulen und man kann neben einigen Erhebungen auch die «Kirche», eine Höhle im Basalt mit gotischer Öffnung, bewundern. Das Schneetreiben hat sich in Regen verwandelt, und kaum auf dem Wanderweg angekommen, konnten wir noch reichlich vorhandene Heidelbeeren sammeln. Was für Unterschiede! Ich habe dann mit den Enkeln früher umgedreht, weil sich der Weg in eine Kletterpartie verwandelt hat, was bei dem Schneetreiben sehr rutschig war. Safty first, heißt es auf gut Deutsch.
Stopp Nr. 3, und damit der letzte heute war Ásbyrgi-Schlucht, eine hufeisenförmige Gletscherschlucht mit bis zu 100 Meter hohen Klippen und üppiger Vegetation. Hier hat es schon wieder geregnet. So schnell ändert sich das Wetter.
Da der NP recht groß ist, sind auch die Entfernungen dem entsprechend groß. So hat auf uns ein fast 90 km langer Weg gewartet, um an unserer Unterkunft anzukommen.
Das Wetter hat uns heute einiges angeboten, nur Sonne und ein regenbogen haben noch gefällt. Dann, hoffentlich Morgen.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Den 10 – 5. 10. 2026
Národní park Vatnajökull

Ach jo! Dnes jsme zažili první sněhovou bouři. Ubytování jsme opouštěli za vytrvalého deště. Po několika kilometrech, kdy silnice neustále stoupala a zase klesala, jsme vyjeli na kopec – a najednou, z ničeho nic, se krajina před námi začala měnit v bílou peřinu a sníh nám začal plácat do čelního skla. Vypadalo to sice docela krásně, ale jako pozvánka na pěší výlet to rozhodně nepůsobilo. A přitom jsme toho dnes měli v plánu docela dost.
Nejvíc nás lákala zastávka č. 1 – chtěli jsme navštívit nejmohutnější vodopád Islandu, Dettifoss. Na šířce přibližně 100 metrů se zde valí obrovské množství vody téměř 50 metrů dolů do hlubin.
Když jsme dorazili na parkoviště, všechno kolem už bylo krásně bílé. Foukal pořádný vítr a sněhové vločky nám šlehaly přímo do obličeje. Nebyli jsme sami – parkovalo tam překvapivě hodně aut a jejich posádky měly stejný bláznivý nápad jako my: dojít se podívat na vodopád.
K němu vedla asi kilometrová cesta. Brodili jsme se kalužemi a blátem a jen doufali, že nikdo z nás neuklouzne a nepřistane v tom největším sajrajtu, který se zrovna nabízel. Naštěstí jsme dorazili bez nehody.
A pak přišlo zklamání!
Vodopád byl tentokrát spíš slyšet než vidět. Mlha a husté sněžení ho dokonale schovaly. Vidět byla jen malá část. No jo, takový je život – nejsou každý den Vánoce a počasí si stejně dělá, co chce. Tak snad někdy příště!
Otočili jsme se tedy zpátky a k autu dorazili pěkně promočení. A protože Island rozhodně nehodlal čekat, pokračovali jsme rychle dál.
Zastávka č. 2 – Hljóðaklettar, neboli Ozvěnové skály.
Jedná se o soubor čedičových skal a sloupů. Kromě různých skalních útvarů je zde možné obdivovat také „kostel“ – jeskyni v čediči s goticky tvarovaným vchodem.
Sotva jsme vyrazili, jaka zmena, najednou jsme sbirali boruvky, kterych tam bylo jeste opravdu hodne.
S vnoučaty jsme to ale raději otočila o něco dřív, protože se cesta postupně změnila v regulérní lezecký výstup. A v kombinaci s destem to bylo pěkně kluzké. Jak se říká: bezpečnost především! Nebo po našem: raději se vrátit po vlastních nohách než se nechat dopravit zpet horskou sluzbou. 😄
Zastávka č. 3 – a zároveň poslední pro dnešek – souteska Ásbyrgi.
Čekala nás podkovovitá ledovcová soutěska s až 100 metrů vysokými útesy a bujnou vegetací. Tady už zase pršelo. Počasí na Islandu zkrátka předvádí, že změnit názor každých deset minut je naprosto normální.
Protože národní park je opravdu rozlehlý, odpovídají tomu i vzdálenosti. Po všech dnešních zastávkách nás tak čekala ještě téměř 90 kilometrů dlouhá cesta, než jsme konečně dorazili k našemu ubytování.
Počasí nám dnes tedy ukázalo snad všechno, co mělo v nabídce – déšť, sníh, vítr, mlhu… Chybělo už jen slunce a duha. Ale kdo ví, třeba zítra. 😄Read more