Ollantaytambo

Dnešek byl ve znamení odpočinku. Snídani jsme si objednali na nejpozdější možný čas, tedy na devátou. Snad poprvé jsme tady dostali ovoce k snídani a navíc sklenici čerstvé vymačkané pomerančové šťávy. To si necháme líbit.

Pak jsme zalezli zpět do postele a naplánovali spojení a ubytování na příští týden. Já mezitím musel dvakrát skočit do cestovní agentury vyjednat časy a ceny na zítřejší výlet do města Chinchero a pak odvoz do Pisac.

Když bylo vše hotovo, šli jsme hledat restauraci, kde se najíme. Vybrali jsme si podnik Qori Illari na hlavním náměstí. Objednali jsme si denní menu - zeleninovou polívku a k tomu kuře/rybu s přílohou. Navíc nám přinesli pití a dezert. My byli z jídla absolutně nadšení a hned jsme se s nimi domluvili, že přijdeme dnes večer a oni nám to polední menu připraví znovu.

S plným žaludkem jsme padli opět do postele a šli konečně psát text k Machu Picchu, který jsme včera díky únavě nezvládli napsat. Když už byla většina hotová, čekala na nás prohlídka domu z doby Inků, který je ještě stále obydlený. Uvítala nás asi čtyřicetiletá paní, která tam chová spoustu morčat a tak nějak to je z části muzeum, obchod a zároveň její ubytování. Tam nám stačilo pár minut a my pokračovali dál procházením úzkých uliček Ollantaytamba.

Jedna z nich nás dovedla ke "galerii" soch, kam jsme nakoukli. Jeden z místních právě na své zahradě vytesával obraz ze dřeva a vzal si na nás chvíli čas, aby nám španělsky povyprávěl o svém umění. My jsme jen přitakáváli a na nic se radši neptali, protože bychom se nevrátili domů před setměním.

Nakonec se nám povedlo odejít pod záminkou otevírací doby stezky ve skalách, která oficiálně končila za 5 minut. Tam jsem už jsem šel sám, protože Nikču ještě bolelo koleno ze včerejšího výstupu na Machu/Wayna Picchu, a tak si mezitím sedla do kavárny.

Já vylezl k bývalým skladům jídla, zvaným Colca, umístěným na hoře Pinkuylluna. Byl odsud i krásný výhled na celé údolí a ruiny Ollantaytambo. Po pár minutách jsem potkal kontrolu, která mě poslala dolů a tak jsem se musel vrátit. Tak nějak jsem ale počítal s tím, že budu lízt a běhat po kopci a tak jsem měl energie nazbyt.

Stavil jsem se za Niki v kavárně, odevzdal peněženku, aby se mi náhodou neztratila, a šel si zaběhat. Vybral jsem si kolečko v okolí a dal se na cestu. Po pár minutách jsem se rozhodl běžet po malé pěší cestě, která vedla podél silnice. To ale jen prvních pár set metrů a pak vedla přes pole, kde se pásly krávy, štěkali volně pobíhající psi a běhali nahé děti. Já v tu chvíli úplně netušil, jak se vrátit na silnici. Zeptal jsem se jednoho farmáře a ten mi poradil - někam támhle rovně, pak přelez tu zeď, projdi křovím a seš na silnici. Zeď měla asi dva metry a já neměl ani ponětí, co za ní čeká. Nakonec jsem ji přelezl, přeběhl přes něčí pole a pokračoval v cestě.

Zpátky v Ollantaytambo jsem se akorát vrátil na hostel, když začalo pršet a lítat blesky. Po pár minutách odpočinku jsme šli na večeři a dali si zas to samé a znovu stejně výborné jídlo jako k obědu. Nakoupili jsme ještě vodu a pár maličkostí a šli připravit věci na zítřejší odjezd do Pisac.Read more