Colca Canyon - Tapay

Takhle dobře jsme se dlouho nevyspali. Totálně jsme večer vytuhli a ráno vstali plní elánu. Ten elán teda přišel až po pár minutách, co jsme opustili postel, ale byl tam. Snídaně byla super, palačinky a avokádo. Začínám si na něj zvykat a pomalu mi i chutná. Po snídani jsme sbalili věci a vyrazili. Slunce mezitím začínalo svítit i na svah na naší straně a mraky se začaly protrhávat. 

Během cesty nám průvodce opět ukázal pár místních fíglů, jako třeba že se z parazita z kaktusů získává červené barvivo, které se používá ve rtěnkách a nebo pro barvení vlny. Viděli jsme další jedovaté rostliny a také avokádo nebo aloe vera. Měli jsme docela štěstí, protože většina z rostlin roste jen v období dešťů a pak opět uschnou. Za dva nebo tři týdny bude většina vegetace pryč. Procházeli jsme i kolem domků ve svazích, kde bydlí menší komunity. Na otázku, co znamená menší komunita, odvětil náš průvodce, že 3-4 lidi. Většina mladých odešla do větších měst v okolí a pouze dospělí a starší lidé tady zůstali. 

Po asi hodině a půl jsme dorazili do městečka Tapay, které je nejstarším městem v údolí a zároveň "hlavním" městem. Nachází se zde i střední škola, financována privátní firmou, která za kopcem vlastní zlaté doly. Ve městě žije asi 40 lidí a my měli to štěstí vidět asi polovinu z nich na hlavním náměstí. Právě v Peru probíhá Santa Semana (svatý týden). Každé město má své různé tradice a my sami ještě přesně nevíme, co se kdy slaví. Tady právě připravovali dekoraci na víkend. Prohlídli jsme si i místní kostel a po krátké pauze pokračovali dál.

Průvodce nás vzal méně frekventovanou cestou a tak jsme procházeli kolem pastevce ovcí a jeho stáda. Vyplašené ovce nám běhali pod nohama a to se zjevně nelíbilo pasteveckému psovi, který za námi běhal a štěkal na nás. Dál na nás čekal menší vodopád a menší řeka, kterou jsme museli po kamenech přeskákat. Odsud už cesta vedla víceméně po rovince další asi hodinu a půl skrz menší městečka, kde víceméně nic nebylo až na pár domků, hlavní náměstí a kostel. 

Finální úsek byl sestup zpět dolů do kaňonu, kde na nás čekalo naše ubytování v oáze. V tomhle období (období dešťů) se oáza nijak zvláštně neliší od zbytku kaňonu. Je to ale jinak celoročně zelené místo, které je zásobované teplou vodou z pramenů ve skalách. Už zeshora jsme viděli modré plochy bazénů. S vědomím, že jeden z nich je určitě náš, jsme se nadšeně vydali dolů k řece. Podél cesty rostly různé kaktusy, různé keře, které hráli všemi barvami a kolem se procházeli oslíci.

Tady si každý šel svým tempem a dole jsme se všichni potkali u mostu. Odsud už chybělo už jen pár minut do ubytování. Čím blíž jsme byli oáze, k to víc houstla vegetace podél cesty. Některá místa byla překvapivě zarostlá na to, že tudy chodí poměrně velké množství turistů. 

Po pár minutách jsme konečně spatřili náš hostel. Nádherný velký bazén, rozkvetlé květiny a skoro liduprázdno. Jen co jsme dorazili jsme zahodili batohy a dali si oběd. Po jídle jsme netrpělivě očekávali příchod našeho průvodce, aby nám předal naše pokoje a my konečně mohli do bazénu.

Měli jsme malou chatku, ve které byly jen dvě postele, tentokrát však včetně elektřiny a světla. My se rychle převlékli a skočili do bazénu. Tam jsme ale moc dlouho nevydrželi, protože se přihnaly mraky a bez sluníčka byla poměrně zima. Namísto koupání jsme se tedy uvelebili na gaučích v druhém patře a šli probrat fotky a povídat si. 

Nakonec na nás čekala večeře v 19:00, ke které jsme opět ochutnali čaj z další rostliny, co jsme utrhli podél cesty. Jedná se o "run run" (nevíme, jak se to píše), jehož listy chutnají a voní trochu jako rybíz. Pak nám guide oznámil, že máme zítra sraz ve 04:20 a pak nás čeká výstup nahoru. My jsme radši dál nijak neposedávali a šli spát.Read more