Bridge to Nowhere

(english version down below)

Třetí den na řece kořeníme chůzí. Rychlý oběd, načež vyrážíme protáhnout chodidla napříč džunglí. Cílem jest „Most Nikam“. Vcelku okázalá betonáž uprostřed lesa, která vypráví svůj posmutnělý příběh.
Koncem dvacátých let vítá Zéland doma poválečné hrdiny. Ve snaze o reparaci rozervaných duší, nabízí jim část divoké země, kam postupně mnozí z nich s rodinou migrují.
V následujících letech budují svá obydlí, farmy i zázemí v nehostinných podmínkách husté džungle, to vše pod podmínkou, že vláda zřídí stabilní přístup. Stavba cest však naráží na přírodní podmínky.
Sesuvy půdy, příkré svahy i nestabilní podloží maří každý pokus, až přijde ve 40. letech stopka. V buši už beztak setrvává jen hrstka statečných. I ti poslední nakonec odchází.
Opouští tak zmařený sen, po kterém pak zůstává jen hořká pachuť a impozantní most, který namísto ráje vede pouze nikam.

Bridge to Nowhere

On the third day on the river, we spice things up with a walk. A quick lunch, and then we set off to stretch our legs through the jungle. Our destination: the “Bridge to Nowhere.”
A rather grand concrete structure in the middle of the forest, telling a quietly sorrowful story.
In the late 1920s, New Zealand welcomed home its war heroes. In an effort to mend their shattered souls, the government offered them parcels of wild land, where many of them gradually moved with their families.
In the following years, they built homes, farms, and infrastructure in the harsh conditions of dense jungle—all under the promise that the government would provide proper access.
But road construction were run over by nature itself. Landslides, steep terrain, and unstable ground killed every attempt, until the project was abandoned in the 1940s. By then, only a handful of the most resilient settlers remained in the bush.
In the end, even they left—abandoning a broken dream that left behind only a bitter aftertaste… and an imposing bridge that, instead of leading to paradise, leads nowhere.Read more