Z faremního deníčku #2

(english version down below)

Denně potkávám dost lidí, ať už známé či kolemjdoucí. Vzájemné kolize pak doprovází i určitá etiketa, která vypadá asi takto.
Spatříme jeden druhého. „Ahh, člověk!“
Zhluboka vydechneme a překleneme počáteční moment zděšení. Zahájíme oční kontakt – na jednu, dvě sekundy, nebo dokud to nezačne být divné.
A poté jdeme k sobě. Následuje pozdrav.
A hned nato zaútočíme tou proslulou frází: „Jak se máš?“
Kdo vyhrkne otázku jako první, ten vyhrává. Poražený pak – navzdory frustraci – oplatí tou jedinou správnou odpovědí.
„Dobře, a ty?“
Ještě nikdy jsem neslyšel někoho říct: „Stojí to za prd, děkuji.“ Pokaždé jako přes kopírák.
Občas mám pocit, že ulice ovládají lidé, jenž se mají dobře. Záplava dvounožců, kteří jsou prostě „v pohodě“. A já si pak připadám jak mimoň.
Protože „být v pohodě“ u mě znamená „svítí zelená“. Ale každý semafor nakonec zahlásí "stůj", že jo. Sophie a já už déle stojíme na červené před „Plány do budoucna“. Nejen v Austrálii, kam letíme už za 3 týdny. Ale i v Evropy, z domova, kde žádné doma už není.
Moje individuální bolístku pak představuje sociální úzkost. Každá konverzace pro mě znamená menší či větší stres. Zvlášť tady, na Zélandu, kde každému nastavili anglické rozhraní už v porodnici. Mluvit s lidmi – a před lidmi – v cizím jazyce je pro mě každodenní kříž. A jelikož tu vedle mě farmaří veskrze celý anglický mančaft, občas mi přijde, že sedím sám na střídačce.
A všichni kolem vypadají „úplně v pohodě“.
Zdá se mi to, nebo jsem to fakt pouze já, kdo s něčím zápasí?

Schválně, co z člověka spolehlivě vyžene každý splín?
Zvířátka!
Zdejší farmu jich přirozeně obývá celá řada.
Baví nás sledovat svět slepic. Místní bantamky totiž krom vtipně opeřených nohou i zoufale prahnou po vajíčkách. Nikoli tedy na talíři, ale pod zadek. Agresivní politika vedená mateřskými pudy je tak nutí podrobit si každé vejce, které spatří. Třeba i to sousedovic!
Záhy vylíhlá armáda kuřat mi pak vyhlašuje partyzánskou válku. To, když potají rozhrabou každý záhonek, který na farmě upravím.
Dalšími potížisty jsou kachny.
Farmu ovládají dva gangy, každý o třech samičkách a jednom chlapákovi. Tito dva týpci si pak neustále dokazují dominanci. Způsoby mají však vskutku patriarchální. Tedy takové, že kdo více a častokrát oplodní samičky toho druhého. Pravé italské drama hodné opery.
Vše pak doplňuje kvarteto hafanů. Skupinka nabuzených kousků, kteří natolik dovádí, že brzy získávají týmové jméno „Psonádo“. Psonádo koncentruje svou pozornost okolo šišek. Ty pak fungují jako rozbuška k výtržnostem.
A tak jako v pohádce o Šípkové Růžence, všechny šišky byly zničeny. Podobně jak zlověstný trn, i zde však vyplave, ke vší smůle, náhodně jedna na povrch. A začíná tornádo.
Nadto vše kolem cválají koně, skáčou králíci a švitoří ptáci. Zvířata jsou úžasná stvoření. Od nejmenších po největší, každé dočista jedinečné.
A zábavy nám servírují mraky.

Notes from the Farm #2

Every day I meet plenty of people, whether friends or passers-by. These human collisions are accompanied by a certain etiquette, which goes something like this.
We spot each other. “Ahh, a human!”
We take a deep breath and get through that initial moment of alarm.
We make eye contact — for a second or two, or until it starts getting awkward.
Then we walk towards each other. A greeting follows.
And immediately afterwards, we launch the legendary phrase:
“How are you?”
Whoever blurts out the question first wins. The loser then, despite their frustration, responds with the only correct answer:
“Good, and you?”
I’ve never heard anyone say: “Pretty shit, thanks.” Every time, like a carbon copy.
Sometimes I feel like the streets are ruled by people who are doing well. A flood of two-legged creatures who are simply “fine”. And I end up feeling like some kind of weirdo.
Because for me, “being fine” means “the light is green”. But every traffic light eventually switches to ”stop", right.
Sophie and I have been stuck at a red light in front of the “Plans for the Future” for quite some time now. Not only in Australia, where we’re flying in just three weeks, but also in Europe — back home, where there no longer seems to be any home.
My own particular pain is social anxiety. Every conversation means a smaller or larger dose of stress for me. Especially here in New Zealand, where apparently everyone has had English installed as their default setting since birth.
Talking to people — and in front of people — in a foreign language is a daily hardship I have to undertake. And since pretty much the entire English-speaking team is alongside me, I sometimes feel like I’m sitting alone on the bench.
And everyone around me looks “completely fine”.
Is it just me, or am I really the only one struggling with something?

So, what drives away the blues?
Animals! Naturally, the farm is home to quite a few of them.
We love visiting the world of the chickens. The local bantams not only have amusingly feathered feet, they are also desperately obsessed with eggs. Not on a plate, but underneath their bottoms. Their aggressive maternal instincts compel them to conquer every egg they lay their eyes on. Even the neighbour’s!
The army of newly hatched chicks then declares guerrilla war on me. Their preferred tactic is secretly tearing apart every garden bed I’ve painstakingly prepared.
Then there are the ducks.
The farm is controlled by two gangs, each consisting of three females and one male. The two lads are constantly trying to prove their dominance. Their methods, however, are distinctly patriarchal: whoever manages to fertilise the other guy’s females more often wins.
A genuine Italian opera.
And then there’s the quartet of dogs. Four hyperactive specimens who run around with such enthusiasm that they soon earn the team name “Dognado.”
Dognado has one particular obsession: pine cones.
Pine cones are basically the detonators of canine mayhem. So, just like in the fairy tale of Sleeping Beauty, all the pine cones were destroyed. But just like thorns, one somehow inevitably resurfaces. And then the tornado begins.
On top of all that, horses gallop around, rabbits bounce through the grass, and ostriches wander about. Animals are extraordinary creatures. From the tiniest to the largest, each one completely unique. And they provide us with an endless supply of entertainment.Read more