Les Kaweka

(english version down below)

Zouvám boty a brodím se na druhý břeh. Už asi po desáté, po kolena v řece. Mám za sebou tři kiláky vodou, které mě naučily, že rozdíl mezi trasou „podél“ a „skrze řeku“ existuje. A že předmět „čtení z mapy“ do škol patří.
Skládám třídenní túru v horách, kde beze srandy není ani živáčka. Putuji sám, a taky bez mapy. Rád bych nyní zahlásil, že jde o vědomé rozhodnutí mojí dobrodružné povahy. Pravdou však je, že jsem prostě debil. Moje duševní zdraví už dozajista touží zkoumat od Prahy až po Londýn.
Kaweka Forest je zapomenuté místo. Turistům na míle vzdálené. Kolem jen pár místních, kteří jako když zde natáčí dvojku filmu „Útěk do divočiny“.
Jeden takový, lovec jelenů, mi v chatě podává ruku. Chlápka nejdřív překvapí, že neznám zítřejší počasí. Fakt, že zde běhám bez mapy tak raději moudře zamlčím. Zítra má prý foukat. Extrémně. Překročit tak nejvyšší hřeben je podnik prý absurdní.
Svůj dosavadní plán tedy už můžu s čistým svědomím roztrhat. Navrch jsem totiž už skoro den pozadu. Výkon vskutku velkolepý, zvážím-li, že právě jdu druhý ze tří.
Lovec navrhuje, ať provedu návrat do včerejší chaty. Odvážně souhlasím. A protože nazpět leží zase ta proklatá řeka, vybírám se smyčkou okolo. Zavdám tak k dalšímu z mnoha stoupání, která moje komická „příprava“ podcenila. S 15 kg na zádech cítím, že pokud nezhynu tady, tak za kopcem příštím.
A pak ta moje fascinující rozhodnutí! Místo schůdné stezky do chaty opouštím stopu, to asi proto, abych svá dosavadní pochybení napravil. Víra to však naivní – v horách – a bez mapy. Své už tak husté denní kaše navařím dvojnásobek, a chtě nechtě vylézám na hřeben.
Fučí jako z pekla. Mám strach. Když v jeden moment míjím ultra blízký sráz, téměř slyším proslov svojí ženy na předávání Darwinových cen.
„Dámy a pánové, měla jsem ho ráda. Ale byl to blbec.“
Strach ze smrti cítím jako nikdy dřív. Dostávám pak také ty nejkrásnější výhledy v životě. A pocit samoty, který padá až na dno mojí duše.
Jak říká Petr Horký, to pravé dobrodružství začíná tam, kde člověk zásadně posere přípravu. Naučí vás sice hodně, a v hospodě u piva rozesmějete celý stůl.
Ale prosím. Příště už raději ne!

The Kaweka Forest

I take off my boots and wade across to the other side. For about the tenth time now, knee-deep in the river. I’ve already covered three kilometres through the water, which has taught me that there is, in fact, a difference between a route that runs “along” a river and one that goes “through” it. And that “reading a map” really does belong in the school curriculum.
I’m putting together a three-day trek through mountains where, honestly, there isn’t a living soul around. I’m travelling alone - and without a map! I’d love to announce that this was a conscious decision on the part of my adventurous spirit. The truth, however, is that I’m simply an idiot. My mental health would probably fascinate scientists from Prague all the way to London by now.
Kaweka Forest is a forgotten place. Miles away from tourists. There are only a few locals around, who look as though they’re filming the sequel to Into the Wild here. One of them, a deer hunter, shakes my hand at the hut. He’s initially surprised that I don’t know what tomorrow’s weather will be like. The fact that I’m wandering around without a map, I wisely keep to myself.
Apparently, it’s going to be windy tomorrow. Extremely windy. Crossing the highest ridge would therefore be, according to him, completely absurd. I can now tear up my original plan to pieces. On top of that, I’m already almost a day behind schedule. Quite an achievement, considering I’m only halfway through the second of the three days.
The hunter suggests I turn back to yesterday’s hut. I bravely agree. And because that bloody river is in the way again, I decide to take a loop around it. This adds yet another climb to the many that my comical “preparation” failed to account for. With 15 kilos on my back, I feel that if I don’t die here, I’ll probably perish on the next hill.
And then there are my fascinating decisions! Instead of taking the perfectly manageable track to the hut, I leave the trail. Presumably to somehow make amends for my previous mistakes. A naive belief, though – in the mountains, and without a map. I double the already ridiculously thick stew of my day, and sooner or later find myself climbing the ridge.
The wind is howling like hell. I’m scared.
At one point, as I pass an extremely close drop-off, I can almost hear my wife’s speech at the Darwin Awards ceremony.
“Ladies and gentlemen, I loved him. But he was an idiot.”
I feel the fear of death like never before.
And then I get some of the most beautiful views of my life. And a sense of loneliness that sinks all the way to the bottom of my soul.
As Petr Horký says, true adventure begins where you’ve seriously fucked up the preparation. It will certainly teach you a lot, and you’ll make the whole pub laugh about it over a beer.
But please.
Next time, I’d rather not.Read more