Bukit Lawang

Tak cestovani nejde tak hladce, jak jsem predpokladala. Na autobusovem nadrazi to rano zacalo docela dobre. V 6.30 jsem se tu rozloucila s Tonym, co pokracoval na letiste, a pockala, az otevrou kancelare. V 8.45 jsem sedela v autobusu, co mel vyrazet v 8.30. Zatim dobre. A pak to zacalo...
Ve zkratce: v Banda Aceh jsme staveli kazdych 10 metru a nekoho nabirali. Mimo mesto pak kazde 2 hodiny na curani a ryzi. A pritom jsme se - bez zrejmeho duvodu (cesty nejsou nic moc, ale vsichni krone nas tu jezdili aspon 40!) - plahocili celou dobu 20kou. V nekurackem autobuse si kazdy odpaloval jednu od druhe, do toho rvala indoneska popularni hudba stridave s lokalnimi soap operami. Aspon, ze klimatizace fungovala a ja jsem mela jako jediny turista a velka atrakce 2 sedadla (a polstar a deku) sama pro sebe (nikdo se mnou evidentne nechtel sedet :-/). Ze slibenych 10 hodin to do Binjai (asi 160 km od Banda Aceh!) trvalo 15!!! Dorazili jsme sem v 1 v noci, ja jsem zmeskala vsechny navazujici spoje a musela vyuzit nabidky meho hostitele a pruvodce Thomase.
Za soukroneho ridice, co me v Binjai vyzvedl a 2 hodiny se se mnou trmacel dzungli po neuveritelne rozbite silnici (diry hluboke klidne i pul metru, nakladaky, co jezdi pro sterk a obsluhuji malajskou palmovo-olejovou farmu a co je jich tu povolenych jen 100 denne, tomu moc nepomahaji), jsem dala 300 000 rupii. Ale uz mi to bylo fakt jedno. Do postele jsem se dostala v 3.15. Hezky zacatek vyletu :-(.Read more