Vestfirðir (Westfjorde)

Tag 5 – 30.09.2026
Wir fahren weiter, die Vestfirðir (Westfjorde) warten

Heute wartet auf uns ein langer Reisetag. Am Ende des Tages, das trifft wortwörtlich zu, sind es 280 km, was hier nicht einfaches Unterfangen ist. Es sind nämlich noch etliche Straßen gar nicht asphaltiert, sondern reine Schotterpisten. Wir sind um die 100 km darauf gefahren. Aber der reihe nach.
Die FeWo wurde sauber gemacht, alles gepackt und pünktlich um 08:30 verlassen wir die Hütte in Hellnar und fahren los. Die ganze Nacht hat es geschüttet wie aus dem Eimer und es ging weiter so, den ganzen Tag heute. Nur kleine Pausen zwischendurch ließen den Scheibenwischern kurze Erholung.
Geplant waren einige Stopps mit Wanderungen, die aber aufgrund des Wetters reduziert wurden. So war der erste Halt anstatt bei einem schönen Berg namens Kirkufjell, 463 m hoch, der von den Einheimischen liebevoll Zuckerhut genannt und den wir erklimmen wollten, war der erste Stopp beim Drapuhlidarfjall Wasserfall, der sich von 527 m Höhe nach unten stürzt. Zwischen kurzen Regenstopps konnten wir fast unter ihn gelangen. Es war nicht mehr weit, und wir erreichten ein kleines Städtchen namens Stykkisholmur. Hier wurde getankt, da das Benzin bei ca, 1,95 € / Liter lag, und gleichzeitig wurden die Vorräte für die nächsten 3 Tage aufgefüllt. Der Discounter, wo viele Touris einkaufen nennt sich hier BONUS und man erkennt ihn an einem Symbol, das ein rosa Schweinchen darstellt. Trotz Discounter,übertrumpfen die Preise hier sogar die Schweiz selbst. Natürlich haben wir uns das Städtchen ein bisschen angeschaut. Die Wohnhäuser sind kein architektonisches Wunder, sondern praktisch, eine Mischung aus Skandinavien und den USA.
Hinter Stykkisholmur warteten dann auf uns etliche lange Kilometer Schotterpiste. Es war nicht leicht zu fahren, weil Dank dem Regen die Piste richtig glitschig war.
Irgendwann haben wir den nächsten Halt erreicht. Ein natürliches heiße Quellenbad. Der Eintritt war for free, es war aber auch nur ein kleines Becken da, wo das Wasser, gerade als wir dort waren, nur lau warm war. Dazu ein uriges Häuschen, das als Umkleide gedient hat. Die Familie sprang rein, ich habe ohne Reue verzichtet.
Nun warteten die letzten 185 km auf uns, Schotterpiste wechselte mit normaler Straße, die sich überwiegend entlang des Meeres schlängelten. Nach etwa 3 Stunden langer Fahrt haben wir endlich die neue Unterkunft erreicht, eine Jugendherberge. Der Ort heißt Raudsdalur und liegt direkt am Ufer des Meeres. Das nutzten die Enkel gleich zu einem kurzen Besuch am Ufer, um nach Muscheln zu suchen. Dieses Mal war die Ausbeute endlich gut.

Den 5 – 30. 9. 2026
Jedeme dál, Vestfirðir (Westfjorde) čekají

Dnes nás čeká pořádně dlouhý cestovní den. A když říkám dlouhý, myslím to doslova – na konci dne máme za sebou 280 km. Což tady na Islandu není úplně jednoduchá disciplína. Některé silnice totiž stále nejsou asfaltové, ale jsou to poctivé šotolinové cesty. Dnes jsme jich zvládli zhruba 100 km. Ale pěkně popořadě.
Apartmán jsme uklidili, všechno sbalili a přesně v 8:30 opouštíme naši chatu v Hellnaru a vyrážíme. Celou noc lilo jako z konve a déšť se rozhodl, že nám bude dělat společnost i celý dnešní den. Jen krátké přestávky mezi jednotlivými lijáky dopřály stěračům občas pár minut zaslouženého odpočinku.
Původně jsme měli naplánováno několik zastávek spojených s pěšími túrami, ale počasí mělo, jak už to tak bývá, poněkud jiný názor. Takže jsme naše turistické ambice trochu osekali.
První zastávka proto nebyla u krásné hory Kirkjufell, vysoké 463 metrů, které místní láskyplně přezdívají „Cukrová homole“ a na kterou jsme chtěli vystoupat. Místo toho jsme zamířili k vodopádu Drapuhlidarfjall, který padá dolů z výšky 527 metrů. Během jedné z krátkých dešťových pauz jsme se k němu dostali téměř až pod něj. A protože jsme už byli pořádně promočení i bez koupání, byla to vlastně ideální zastávka.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme do malého městečka Stykkisholmur. Tady jsme natankovali – benzín vycházel asi na 1,95 € za litr – a zároveň doplnili zásoby na další tři dny.
Místní diskont, kam chodí nakupovat spousta turistů, se jmenuje BONUS a poznáte ho podle loga s růžovým prasátkem. Člověk by čekal diskontní ceny, ale prasátko má zřejmě nějaký zvláštní vztah k penězům – ceny tady dokážou překonat dokonce i ty švýcarské. 🐷💸
Samozřejmě jsme si městečko také trochu prohlédli. Obytné domy sice nejsou žádným architektonickým zázrakem, zato jsou praktické. Je to taková zajímavá směs Skandinávie a Spojených států.
Za Stykkisholmurem na nás čekaly dlouhé kilometry šotoliny. A nebylo to zrovna jednoduché řízení. Díky vytrvalému dešti byla cesta pořádně kluzká a auto si občas jelo trochu podle vlastního názoru. Taková islandská verze autodráhy, jen bez mantinelů. 😄
Po nějaké době jsme dorazili k další zastávce – k přírodnímu termálnímu jezírku. Vstupné bylo zdarma, což zní velmi dobře. Horší bylo, že tam bylo jen malé jezírko a voda byla zrovna v době naší návštěvy spíš vlažná než horká.
K tomu tam stál ještě malý, poněkud rustikální domeček, který sloužil jako převlékárna. Rodinná výprava neváhala a všichni do vody vlezli. Já jsem se naopak zcela bez výčitek rozhodla, že svět se beze mě v tomto jezírku obejde. 😄
Pak už na nás čekalo posledních 185 km. Šotolinové cesty se střídaly s normálními silnicemi, které se většinou klikatily podél moře. Po zhruba třech hodinách jízdy jsme konečně dorazili do našeho nového ubytování – hostelu.
Místo se jmenuje Rauðsdalur a leží přímo u moře. Toho samozřejmě vnoučata okamžitě využila a vyrazila na krátkou výpravu k pobřeží hledat mušle. A tentokrát byla výprava konečně úspěšná. Úlovek byl opravdu pěkný. 🐚Read more