Viele Wasserfälle / Spousta vodopadu

Tag 17 – 12.10.2026
Viele Wasserfälle und die nächste Unterkunft

Heute früh, erneut nach dem ergiebigen Frühstück das dieses Mal sogar dabei war, wurde wieder gepackt, es ging weiter.
Die Reiseleitung hatte heute unterwegs mit uns was vor! Es war der Tag der Wasserfälle.
Gleich nach ein paar Kilometern kam der erste Halt, bei dem Skogafoss (Wasserfall). Als wir ankamen, war der Parkplatz schon gut belegt, mit Autos, genauso mit Bussen. Nicht weit weg, etwa 500m konnten wir schon den riesigen Wasserfall bewundern. Natürlich waren wir nicht allein, es sah aus wie auf einem Ameisenhaufen. Man konnte den Wasserfall von unten gut sehen, aber, es ergab sich die Möglichkeit, den auch oben, bei seinem Abgang zu zuschauen. Allerdings war die die Frage, zumindest für mich, (die junge Truppe war zu der oberen Aussichtsplattform schon auf dem Weg), soll ich, oder doch nicht? Man musste nämlich ganze 566 Stufen bewältigen, um oben anzukommen. Nach einer kurzen Überlegung stand fest, ja, ich gehe auch hoch. Klar haben die Oberschenkel gebrannt, aber nach den obligatorischen Fotos und dem anschließenden Abstieg konnte ich mir stolz sagen, auch das ist geschafft worden! Natürlich geht`s runter auf die Knie, da muss man aber durch, es kommt kein Helikopter, der einen retten würde. Unten angekommen, gab es keine Pause, sondern wir marschierten zum nächsten Wasserfall, der nicht weit weg zu finden ist. Allerdings, zwecks Parkgebühren, die in der Höhe von etwa 10,- €, die erneut fällig wären, sind wir die etwa 3 km hingelaufen. Der Wasserfall heißt Kvernufoss. Der war zwar nicht so mächtig wie der Skogafoss, dafür konnte man hinter dem Wasserfall durchlaufen. Das war ein Gaudi für die Enkel! Jetzt ging es wieder die gleiche Strecke zum Auto zurück. Die Reiseleitung war uns später etwas gnädig und ca. nach der Hälfte des Rückwegs durften wir im Visitor Center warten, und sie hat allein das Auto geholt und uns abgeholt. Nett sage ich mal!
Dann ging es weiter, der dritte Wasserfall namens Seljalandsfoss wartete. Geplant war, dass wir uns den aus der Nähe betrachten werden. Als wir uns dem Wasserfall näherten, haben wir alle zusammen gesagt, dass es uns reicht, den nur kurz anzuschauen, und Gebühren frei sind wir ganz schnell weitergefahren. 15 Minuten sind frei. Das Nummernschild wird bei der Einfahrt mit Kamera gescannt, und das gleiche auch bei der Ausfahrt. Das funktioniert überall perfekt, allerdings, bei mehreren Parkstopps mit jedes Mal 10,- € Gebühr kommt am Tag einiges zusammen. Nachdem die Fotos im Kasten waren, ging es zu dem vierten Halt bei einem Wasserfall. Hier war auch wiederum eine kurze Wanderung dabei. Weil alle nass waren, die Zeit schon fortgeschritten, wollte niemand mehr dorthin. Es ging weiter, Richtung Unterkunft, die wir nicht betreten konnten, weil die Reiseleitung keinen Code für den Schlüsselkasten bekommen hat. Sie musste den Vermieter anschreiben, alles auf isländisch, (zum Glück geht es heute mit der Übersetzung ganz easy). Irgendwann kam per E-Mail auch der Code und wir konnten unser vorletztes Domizil für die nächsten 4 Nächte beziehen.
Die Unterkünfte sind fast überall so organisiert, dass alles nur mit einem Code zu öffnen geht. Sogar auch die Zimmertüre in einigen Hostels lassen sich nur mit einem Code öffnen. Auch wenn man sich ständig neue Codes merken muss, (oder auf die Hand aufschreiben kann), finde ich es praktisch, man kann seine Wertsachen im Zimmer lassen. Überhaupt, was die Digitalisierung angeht, ist man uns hier weit voraus. Tanken geht auch nur bargeldlos, bezahlen in bar habe ich bis jetzt nur ein Mal im Supermarkt gesehen, das war eine einheimische Person im Rentenalter. Ob so was gut ist, darüber muss man selbst urteilen. Auf jeden Fall, man braucht hier kein Bargeld.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Den 17 – 12. 10. 2026
Spousta vodopádů a další ubytování

Dnešní ráno začalo opět balením, tentokrát po vydatné snídani, která byla konečně zahrnuta v ceně. A pak už jsme vyrazili dál.
Naše „vedouci vypravy“ si pro nás na dnešní cestu připravila něco speciálního – čekal nás den plný vodopádů!
První zastávka přišla už po několika kilometrech. Zamířili jsme k vodopádu Skógafoss. Parkoviště bylo v tu dobu už pořádně zaplněné, a to jak osobními auty, tak autobusy. K samotnému vodopádu to bylo asi 500 metrů a už z dálky jsme mohli obdivovat jeho mohutnost. Samozřejmě jsme nebyli jediní, kdo si tuhle přírodní krásu přijel prohlédnout. Všude to vypadalo jako v mraveništi. A jako vzdy a vsude, bylo opet i par mokrych bot, kdyz ti blaznivi cinani foti pro instagram kuriozni fotky.
Zespodu byl vodopád nádherný, ale nabízela se i možnost vystoupat nahoru a podívat se na něj z místa, odkud voda padá dolů. A tak jsem si položila otázku: mám jít, nebo raději ne? Mladší část naší skupiny už byla na cestě k horní vyhlídce. Čekalo nás totiž celých 566 schodů!
Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodla, že to také zkusím. Stehna sice pořádně pálila, ale když jsem pořídila povinné fotografie a pak zase sestoupila dolů, mohla jsem si hrdě říct: Zvládla jsem to! Při cestě dolů dostávají zabrat hlavně kolena, ale co se dá dělat, člověk to musí vydržet. Žádný vrtulník, který by ho zachránil, nepřiletí!
Dole jsme se dlouho nezdržovali a pokračovali k dalšímu vodopádu, který leží nedaleko. Abychom nemuseli znovu platit parkovné ve výši přibližně 10 eur, rozhodli jsme se ty zhruba tři kilometry dojít pěšky.
Naším dalším cílem byl Kvernufoss. Nebyl sice tak mohutný jako Skógafoss, zato se dalo projít přímo za jeho vodní stěnou. Pro vnoučata to byla obrovská zábava!
Potom nás čekala stejná cesta zpátky k autu. Naše „vedouci vypravy“ se nad námi nakonec trochu slitovala. Zhruba v polovině zpáteční trasy jsme mohli počkat v návštěvnickém centru, zatímco ona sama pro auto dosla a přijela nás vvednout. To bylo od ní opravdu milé!
Pak jsme zamířili ke tretimu vodopádu. Seljalandsfoss. Původně jsme si ho chtěli prohlédnout zblízka, ale když jsme se blížili, všichni jsme se shodli, že nám stačí jen krátká zastávka na pokochání. A protože prvních 15 minut parkování je zdarma, mohli jsme bez placení zase rychle pokračovat dál.
Celý systém funguje jednoduše: při vjezdu kamera naskenuje registrační značku auta a při výjezdu ji zkontroluje znovu. Všechno probíhá bez problémů, jenže když člověk během jednoho dne několikrát zaparkuje a pokaždé zaplatí kolem 10 eur, výsledná částka už není zrovna zanedbatelná.
Po pořízení dalších fotografií jsme pokračovali ke čtvrtému vodopádu. I tentokrát by nás čekala kratší pěší túra, ale protože už jsme byli všichni mokří a den pokročil, nikomu se do dalšího výletu příliš nechtělo. Rozhodli jsme se proto zamířit rovnou k našemu ubytování.
Ani tam jsme se ovšem nemohli hned nastěhovat. Naše průvodkyně totiž nedostala kód ke schránce na klíče. Nezbývalo jí tedy nic jiného než napsat majiteli ubytování, a to samozřejmě islandsky. Naštěstí dnes překladače fungují opravdu snadno! Po nějaké době dorazil e-mailem potřebný kód a konečně jsme se mohli ubytovat v našem předposledním domově na této cestě, kde strávíme následující čtyři noci.
Na Islandu je většina ubytování zařízena tak, že se dveře otevírají pomocí číselného kódu. V některých hostelech to platí dokonce i pro dveře jednotlivých pokojů. Člověk si sice musí neustále pamatovat nové kombinace, (a nebo si je může napsat na ruku), ale mně tento systém připadá praktický. Své cennosti totiž můžu bez obav nechat na pokoji.
Co se digitalizace týče, jsou Islanďané před námi opravdu o pořádný kus napřed. Dokonce i tankování probíhá bezhotovostně. Platbu v hotovosti jsem zatím zaznamenala jen jednou v supermarketu, kde takto platila místní starší paní v důchodovém věku. Vsude na tech parkovistich se palti jen kartou, zada se cislo auta, zaplati a kasenbon vyjede automaticky.
Zda je to dobře nebo ne, na to si už musí každý sam udělat vlastní názor. Czytaj więcej