Zivilisation ruft ... / Civilizace vola...

Tag 21 – 16.10.2026
Fahrt zurück in die Zivilisation

Nach vier Nächten haben wir die vorletzte Unterkunft am heutigen Morgen verlassen. Natürlich bei Regen, der sich zum Teil alle Mühe gemacht hat stark zu werden, aber der immer gegenwärtige Wind hat ihn meistens auseinandergejagt. Hin und wieder hat sich auch kurz die Sonne gezeigt, leider sehr sporadisch.
Wir haben auf der Reykjanes Halbinsel die Küstenstraße Richtung Reykjavik erkundet, wo wir in einem Vorort von Reykjavik zum letzten Mal auf Iceland übernachten werden.
Voll beladen ging es los. Erst zu einem Leuchtturm namens Selvogsviti. Die Leuchtturme sehen hier alle gleich aus. Der Spaziergang hat uns allen gutgetan, einige Schritte am frühen Morgen zu machen, und der Schwiegersohn, dem sein Wunsch es war dorthin zu fahren, durfte auf der Gravel Road üben das Auto durch die Schlaglöcher sicher durchzubringen.
Dann ging es zum nächsten Halt Nr. 2 in Krysuvik – Seltun. Es ist ein bunter, brodelnder Geothermalgebiet mit kochenden Schlammtöpfen, fauchenden Dampfschloten und farbenprächtigen Mineralablagerungen. Ein Holzbohlensteg führt rund um das Areal, sodass es ein bequemer Spaziergang war. Allerdings, wer schon Mal den Yellowstone NP besucht hat, würde das hier nur mit einem kleinen Lächeln abtun.
Der weitere Stopp, Nr. 3 war nur etwa 5 km weit entfernt, und wir erreichten den größten See der Reykjanes Halbinsel. Wie es in einem Geothermischen Gebiet zu erwarten sein sollte, der See ist eingerahmt mit pechschwarzen Sandstränden und Vulkanfelsen. Interessant ist, dass der See keine oberirdische Zu- oder Abflüsse hat.
Danach sind wir etwas länger gefahren und der Halt Nr. 4 war direkt vor der tobenden Küste des Atlantiks. Der Ort heißt Brimketill. Das interessante dort zu sehen ist, ist ein natürliches rundes Becken aus schwarzer Lava, der sich direkt auf den Klippen befindet. Bei Seegang krachen die Atlantikwellen spektakulär in das Becken hinein. Auch die zerklüftete Lavaküste bietet Blick an, was die Kraft des Wassers kann. Der Wind war sehr stark und zusammen mit den Wellen und dem Himmel voll mit Wolken ergab sich ein furchterregendes Bild.
Halt Nr. 4 war bei Gunnuver, dem aktivsten Geothermalfeld der Halbinsel. Dort findet man Islands größten kochenden Schlammkrater. Aus ihm treten riesige fauchende Dampfwolken aus. Schaut euch das Video mit Ton an, dort könnt ihr den Krach hören, was so eine Wolke macht.
Halt Nr. 5 war eine Fußgängerbrücke, die die Spalte des Grabenbruchs zwischen der nordamerikanischen und der eurasischen tektonischen Platten markiert. Der Gaben, laut den dort stehenden Infotafeln breitet sich pro Jaht etwa um 2 cm aus. Von hier aus fuhren wir nach Keflavik, um uns dort im Visitor Center eine Urkunde über die Überquerung der Spalte ausstellen zu lassen. Daraus wurde nichts, man hat uns eine E-Mail-Adresse gegeben, wo wir die Urkunden beantragen können.
Es ging weiter, Richtung Reykjavik, wo wir kurz davor den letzten Halt gemacht haben. Es ist ein kleiner, verwunschener Park mitten in alten Lavafelsen und heißt Hellisgerdi. Der Ort trägt den schlecht aussprechbaren Namen Hafnarfjördur (wie fast alle Namen auf Island). Der Park gilt in isländischen Volkssagen als einer der bekanntesten Wohnorte des „Verborgenen Volkes“, der Elfen. Elfen sind uns leider keine begegnet, vielleicht war es noch zu früh, oder noch zu hell, wer weiß es schon…
Nun führte unser Weg zu der letzten Untrkunft auf dieser Reise.
Morgen werden wir uns Reykjavik ansehen, und kurz vor Mitternacht werden wir die Insel verlassen.

Den 21 – 16. 10. 2026
Cesta zpět do civilizace

Po čtyřech nocích jsme dnes ráno opustili předposlední ubytování. Samozřejmě za deště, který se místy opravdu snažil zesílit, ale všudypřítomný vítr ho většinou rozfoukal. Čas od času se na chvíli ukázalo i slunce, bohužel jen velmi sporadicky.
Na poloostrově Reykjanes jsme prozkoumali pobřežní silnici směrem k Reykjavíku, kde přespíme poslední noc na Islandu, a to na předměstí Reykjavíku.
Vyrazili jsme plně naložení. Nejprve jsme zamířili k majáku jménem Selvogsviti. Všechny majáky zde vypadají skoro stejně. Procházka nám všem prospěla, protože jsme se mohli hned ráno trochu projít. A zeť, který si přál na toto místo jet, si na štěrkové cestě mohl procvičit, jak bezpečně projet s autem přes výmoly.
Poté jsme pokračovali k druhé zastávce, do oblasti Krýsuvík – Seltún. Jedná se o barevnou, bublající geotermální oblast s vařícími bahenními jezírky, syčícími parními průduchy a pestrobarevnými minerálními usazeninami. Dřevěný chodník vede kolem celého areálu, takže procházka byla pohodlná. Kdo už ale někdy navštívil Yellowstonský národní park, ten by nad tímto místem nejspíš jen lehce pousmál.
Další zastávka, číslo 3, byla vzdálená jen asi 5 km. Dorazili jsme k největšímu jezeru na poloostrově Reykjanes. Jak se dá v geotermální oblasti očekávat, jezero je obklopené černými písečnými plážemi a vulkanickými skalami. Zajímavé je, že jezero nemá žádné povrchové přítoky ani odtoky.
Poté jsme jeli o něco déle a zastávka číslo 4 se nacházela přímo u divokého pobřeží Atlantiku. Toto místo se jmenuje Brimketill. Nejzajímavější je zde přírodní kruhová tůň vytvořená z černé lávy, která leží přímo na útesech. Když je moře rozbouřené, narážejí do ní atlantické vlny s úchvatnou silou. Také členité lávové pobřeží nabízí působivou ukázku toho, co dokáže síla vody. Vítr byl velmi silný a v kombinaci s vlnami a oblohou plnou mraků vytvářel až děsivou scenérii.
Další zastávka byla u Gunnuhveru, nejaktivnějšího geotermálního pole na poloostrově. Nachází se zde největší islandský vroucí bahenní kráter, z něhož stoupají obrovská oblaka syčící páry. Podívejte se na video se zapnutým zvukem, abyste slyšeli ten rachot, který takové oblaky vydávají.
Zastávka číslo 5 byla u lávky pro pěší, která označuje puklinu v riftové zóně mezi severoamerickou a euroasijskou tektonickou deskou. Podle informačních tabulí, které zde stojí, se tato trhlina rozšiřuje přibližně o 2 cm ročně. Odtud jsme pokračovali do Keflavíku, kde jsme chtěli v návštěvnickém centru získat certifikát potvrzující překročení této pukliny. Z toho ale nakonec nic nebylo. Dostali jsme pouze e-mailovou adresu, na kterou můžeme o certifikáty požádat.
Pokračovali jsme dál směrem k Reykjavíku a krátce před ním jsme udělali poslední zastávku. Jedná se o malý, kouzelný park uprostřed starých lávových skal, který se jmenuje Hellisgerði. Nachází se ve městě s těžko vyslovitelným názvem Hafnarfjörður (jako ostatně téměř všechna islandská jména).
Podle islandských lidových pověstí patří tento park k nejznámějším místům, kde žije takzvaný „skrytý lid“, tedy elfové. Bohužel jsme žádné elfy nepotkali. Možná bylo ještě příliš brzy, nebo příliš světlo… Kdo ví?
Nyní už naše cesta vedla do posledního ubytování na této cestě.
Zítra si prohlédneme Reykjavík a krátce před půlnocí ostrov opustíme.Weiterlesen