Istanbulske zdrimnuti

Odlet z Prahy probehl dle planu, na cas a bez problemu. Muj kabinovy batoh sice na vaze ukazal 9,4 namisto limitnich 8,0 kg, ale slecna za pultikem na check-inu ani nemrkla a nalepila mi cervenou "cabin approved".

Na gate asi 15 minut cekam. Vyuzivam ještě ceskeho internetu a odpovidam na whatsapp homestaye v Manile. Potvrdili rezervaci a ptaji se, ci mi maji zaridit transfer. Divam se trochu krkolomne do aplikace Grab (takovy asijsky Uber) a zjistuji, ze nabizena cena je 2x vyšší, nez svezeni Grabtaxikem. Takze s diky odmitam a uz se tesim na svuj prvni blizky kontakt s domorodci - pres iphone :).

Ackoli mi je diky kaslicku spise mirne chladno, v jednu chvili mne prece polilo horko - v letadle. To kdyz se kratce po startu zacala z kuchynky linout "vune" ohrivaneho masicka. Uvedomil jsem si, ze pri nakupu letenek mi system GoToGate nenabidl vyber palubni stravy. Ani na jeden let. Pro mne jako vegetariana je to trochu cara pres zaludek... Nu, maly salatek a sucha ryze topovana kavovym dezertem musi zatim stacit, a dal se uvidi. Treba se mi bude chtit a v Istanbulu se zeptam nekde Na infu, zda je mozne s tim neco udelat na ten dlouhy prelet do Manily.

Istanbul mne privital asi 10minutovou jizdou od letadla k terminalu a pomerne prazdnou halou. Mam 3h casu, takze se rozhoduji pro prochazku. Nacepuji si nekde vodu, protoze lechtani v krku a nuceni do kasle utisuje jen zavlazovani, okouknu, kam slozit hlavu, a protahnu si nohy.

Letistni koridor je dlouhy, gates jsou mraky, meni se tu teplota podle toho, zda jsou nablizku nejake stanky s pecenym ci smazenym jidlem, a snad i kolik lidi je pohromade. Jinak duty free obchudky klasickeho radobyluxusniho vzezreni. Po pulhodine otacim ve food courtu a vydavam se nazpet, kde byly poloprazdne gates s mekkymi sedadly bez operek = muzu se tam natahnout.

Vsimam si, ze jdu jinudy, uzsi chodbou. Je tu nejak vic lidi se satkama a cepicema na hlave. Zeny posedavaji po zemi, barevne sukne rozprostrene, nebo stoji s kufrem v ruce, zatimco jejich manzele foti nebo se bavi mezi sebou. Jojo, jina kultura.

Uprostred koridoru jsou modlitebni mistnosti a satny, samozrejme zvlast pro muze a pro zeny. Jsem tu jediny bily, “evropsky” obleceny, zacinam se skoro citit divne. :)

Pak jedny schody, jsem ve znamem, osvetlenejsim a pohodlnejsim hlavnim koridoru. Zahybam na prvni gate, uvelebuji se. Dva marne pokusy o pripojeni k letistni wifi, zapiti stoptussinu, naridit budik na 0115 (leti mi to v 0205), napsat tyto radky a zkousim to zariznout.

Jo, a az se s nekym na cestach budete seznamovat, vitat nebo loucit, vzpomente si: zdaleka ne vsude a ne vsichni muzi maji ve zvyku umyt si po moceni i po vys... pouziti kabinky ruce. Bez rozdilu veku, barvy pleti nebo stylu obleceni. Smarjaaa...!

Pripadam si trochu distancovane od deni vsude kolem, vsude na svete. Jsem v male bubline, zvlastne odtrzene od okoli, odkud dost nezucastnene pozoruji davy avataru ostatnich lidicek, kterak se presouvaji casem a prostorem za svymi cili. Tenhle stav znam, musim se hlidat. Pletu si v nem cisla a cas ubiha jinak. Moc se to zrovna ted nehodi ;).

Zajimave nam to zacalo.Read more