Paso Picada

Noční autobus nás vezl směrem do města Mercedes, odkud nějakým způsobem musíme pokračovat dál do Colonia Carlos Pellegrini. To je vstupním městem do mokřad Iberá, které jsme se na poslední chvíli rozhodli přidat do našeho itineráře.

Problém je, že nikde nejsou pořádné informace o tom, jak se tam dostat. Věděli jsme akorát, že v 6 ráno dorazíme do Mercedesu a odtud prý jezdí autobus. Podle našich informací ale jen v pondělí, středu a pátek. Navíc se musí najít alespoň 6 cestujících, jinak nejede. A taky jsme nikde nenašli, odkud jezdí a nebo kde koupit vstupenky.

Druhá možnost byla privátní transfer, ale naše ubytování s námi nekomunikuje a my nevíme, kde to zařídit. Budeme holt muset improvizovat a nějak to vyřešit na místě.

Vystoupili jsme na nádraží a rozkoukávali se. Niki si v tu chvíli všimla, že spolu s námi vystoupily dvě holčiny, které vypadají jako turistky. Je tedy vysoká šance, že jsou na cestě do stejného města. Zeptali jsme se a bylo to tak. Navíc měly už objednaný taxík, který na ně čekal.

Opět máme víc štěstí než rozumu. Dohodli jsme se a mohli jet s nima. V tu chvíli jsme si akorát uvědomili, že nemáme dost peněz a ještě poprosili řidiče, aby nám se svolením těch holek zastavil u bankomatu. Ten prý v tom městě, kam jedeme, není. Rychle jsme vyskočili a šli vybrat, tam přišlo ale další překvapení. Automat umožňuje vybrat maximálně 15.000 ARS (ekvivalent 15€) a k tomu si účtuje poplatek 9.500 ARS...

To nepřipadalo v úvahu a my to prostě nechali být. Holt v Colonia Carlos Pellegrini budou muset akceptovat dolary a nebo platbu kartou, jinou možnost nemáme. A tak jsme jeli dál.

Cesta vedle přes louky a podél silnice nebylo nic. Žádná vesnice, žádné domy, jen příroda. Takhle jsme jeli dvě a půl hodiny, než jsme dorazili k přírodní rezervaci Ibera. Zaplatili jsme vstup a pak nás pustili do "města". Nejedná se úplně o město, ani o vesnici, ale spíše osadu, kde je jen pár domů.

Vystoupili jsme u našeho ubytování, kde zrovna venku stál náš hostitel. Nejdříve jsme však odevzdali naše poslední argentinské pesos za cestu a vyměnili si telefonní čísla s holkama. Jejich pobyt totiž trvá stejně dlouho a odsud jedou, stejně jako my, k vodopádům Iguazu. Takhle budeme moct jet spolu a ušetřit peníze.

Na pokoj nás pustili hned po příjezdu, i když Check-in měl být až od dvou. Je tady liduprázdno a zjevně není třeba řešit, jestli náhodou není pokoj ještě obsazený. Navíc lze platit dolary. Nejen ubytování, ale také výlety, které nabízí přímo v ubytování. A jako třešnička na dortu přišla informace, že je tady bankomat.

Šli jsme vybrat peníze, což nebylo tak jednoduché. Měli tady ale lepší nabídku než v Mercedes - 30.000 $ ARS a poplatek jen 6.500 $ ARS. Víc vybrat nejde. Aspoň nějaké nouzové řešení.

Vybrali jsme, šli objednat výlety a šli konečně spát.

Budík nám zvonil krátce po jedné, protože jsme na dnešek měli mít rovnou výlet na lodi. Ten se však musí přesunout na zítřek kvůli špatné předpovědi počasí. To nám však nebránilo v tom, jít se projít po okolí.

Na prašných cestách tu pobíhají pouliční psi a divní, vtipní ptáci. Iberá Wetlands, v originále Esteros del Iberá, jsou rozlohou druhé největší mokřady na světě. Kupodivu to nepatří mezi turistický profláklá místa a tak je zde absolutní klid a příroda je téměř nedotčená.

O tom jsme se mohli přesvědčit už po pár minutách, kdy jsme ve vodě objevili několik kapybar a kajmanů. Stoupli jsme si na molo jen pár několik metrů od nich a s nadšením je pozorovali. Kapybary se procházely mělkou vodou a táhly za sebou trsy vodních trav, zatímco se kajmani bez jediného pohybu slunili. Další rodinka kapybar seděla na břehu a hleděla do dáli. Jiná kapybara se brodila mělčinou a na jejím hřbetu se vezli dva barevní ptáci.

To jsme byli teprve na kraji vesnice a chtěli přejít přes most na druhou stranu zátoky, kde vede několik stezek lesem. Když jsme se blížili konci mostu, uviděli jsme v dálce jelena (jelenec bahenní). Jako by sem vůbec nepatřil. Z jednoho místa na mostě jsme viděli právě jelena, želvu, ještěrky, něco jako kachny, volavku a kajmany. Tolik zvířat najednou jsme neměli ani v Amazonském pralese.

Pak jsme konečně vlezli do lesa a šli projít označené trasy. Tam jsme potkali jen několik srnek, pár ptáků s červenou hlavou a extrémní množství vážek. Desítky nám kroužili nad hlavou. To už se pomalu zatahovala obloha a my se rozhodli rychle projít malý úsek podél vody. Protože se ale mraky blížily, pospíšili jsme si a asi se sem ještě jednou podíváme.

Po cestě domů nás déšť konečně dohnat. My byli hned promočení skrz na skrz, i když jsme měli pláštěnky. Zpátky ve "městě" jsme si došli na nákup a zamluvili místo v restauraci na večeři. Venku byla cedule, že se musí rezervovat... Rozhodně ne ale proto, že by na nás nezbylo místo. Podle mě by bez rezervace možná ani neotevřeli.Weiterlesen