Vazisubani

V pondělí už jsem byla sirotek (Brňáci už odletěli). Rozhodla jsem se ten den strávit potloukáním se po Tbilisi a vidět ještě co nejvíc. Začala jsem návštěvou marketu na Didube a brunchem na Rustaveli (v tom stejném místě, kde jsme měli brunch den předtím). Dala jsem si znovu omeletu a kávu a dělala plán zbytku dne a cesty. Ukázalo se, že zatímco plán cesty do Gruzie mi zabral dvě stránky, plán cesty domů jen asi 2 řádky. Myslím, že jsem pochytila gruzínský organizační talent :D. Ne, ale vážně, kolik místa člověk potřebuje na zápis: bus 37 z Didube na letiště, chytit let do Varšavy, z Varšavy 9.03 nebo 12.15 do Břeclavi? Moc ne. Ještě jeden milý zážitek si z té restaurace odnáším. Byly tam dvě servírky, obě strašně přátelské a v jeden moment jsem zvedla hlavu od svého bloku a viděla jsem, jak za barem tancují. Všimly se, že se dívám, tak přestaly, ale rozesmály se a já se musela usmívat taky. Miluju bezprostřednost :).

Po jídle jsem se vydala najít poštu, protože jsem chtěla poslat svoje a Dejvovy pohledy. Já vím, já vím, poslední den 14denního pobytu, ale stejně... Dojít k poště nebyl problém. Byla to příjemná, asi 20minutová procházka od Rustaveli, alespoň jsem se podívala zase do jiné části Tbilisi. Problém dojít k poště opravdu nebyl. Téměř. Ve chvíli, kdy jsem už měla jen jednou zahnout a přede mnou se měla vynořit budova pošty, ukázalo se, že v Gruzii samozřejmě není nic tak jednoduché, jak se zdá. Celá ulice byla rozkopaná a přímo před poštou bylo staveniště. Všude dělníci, na budově pošty lešení... Zeptala jsem se nějakého týpka, co tam stál se synem a koukali na bagry, jesti neví, zda je pošta otevřená a jak se k ní dostat. Řekl mi, že je, ale že musím celý ten blok obejít a přijít k ní z druhé strany. Trochu frustrující, když už máte cíl na dohled, ale co se dá dělat. Tak jsem obcházela blok. A obcházela a obcházela. Byl zatraceně velký! Až mi zbývala poslední zatáčka a ukázalo se, že i tam je to rozkopané! Nakonec jsem se zeptala nějaké Gruzínky, jestli neví, jak se k poště dostat. Ukázalo se, že je to velmi jednoduché, že jen já jsem pitomec. Samozřejmě, že stačí prostě projít staveništěm, proč mě to nenapadlo :D. Přeskočit pár děr (nepřeháním). No, abych to zkrátila, pohledy jsem nakonec poslala!

Další zastávkou byl Dry Bridge Flea Market. Fascinující místo s hromadou stánků jen tak na ulici (a občas i beze stánků - zboží vyskládané prostě na chodníku) a najít se tam dalo vážně všechno. Ovladače od televizí a stereí. Šperky. Náušnice, ne vždy do páru. Desky. Zbraně. Mince. Jelení hlavy. Kuchyňské potřeby. Nejrůznější kábly. Zrcátka. Tašky. Vycházkové hole. DVD. Knížky. Přehozy. Známky. Krabičky od sirek. Oblečení. Fotoaparáty a objektivy. Obrazy. Akční figurky. Hrací kostky. Staré kalendáře. Peněženky. Kravské rohy. Počítadla. Další nejrůznější, někdy velmi těžko určitelné předměty. Staré vedle nového. Krásné vedle ošklivého. Běžné vedle... no, některé věci jsem v životě neviděla a ani jsem netušila, na co jsou.

Na tom trhu jsem si nic nekoupila (i když jsem se hodně dlouho přehrabovala náušnicemi - u těch, co se mi líbily, jsem ale nebyla schopná najít druhou do páru :) ). Později jsem ovšem nakoupila nějaké koření. Paní kořenářka stála s vozíkem na ulici a byla hrozně milá. A krásně to tam okolo vonělo. Nakoupila jsem čtyři druhy - svaneti salt, adžiku a pak něco s chilli a něco s ... lilkem? Těžko říct, komunikační bariéra udělá své. Ale všechna ta koření voní i chutnají výborně!

Celou Gruzii jsem si brousila zuby na to, abych se naučila smlouvat, ale nějak jsem se na to pak necítila, protože prostě nedokážu odhadnout, v jaké situaci se to hodí a v jaké ne. V pondělí se mi ale podařilo smlouvat omylem! Zapadla jsem do obchodu s dárkovým zbožím mezi Bridge of Peace a Liberty Square a objevila jsem tam panákovku, co se nám předtím s Dejvem líbila, ale tady stála asi o dvě lari míň! Okamžitě jsem se rozhodla ji vzít - pro sebe i pro Dejva - a zeptala jsem se prodavačky, kolik stojí, jestli teda těch x lari, co tam mají napsáno. Přišlo mi to jako skvělá cena, ani mě nenapadlo smlouvat. A paní mi jen tak sama od sebe řekla, že mi to dá levněji. Ty přesné ceny už si nepamatuju, ale pamatuju si, že mě to hodně překvapilo a musela jsem vypadat slušně zmateně :D. Paní taky chvilku vypadala zmateně, teď si říkám, že jsem mohla třeba zkusit smlouvat víc :D. Jen o pár minut později jsem se jinde pokusila vyhandlovat churchkhelu - a domluvily jsme se! Myslím, že zůstat v Gruzii dýl, naučila bych se to!

Počasí mi teda na pondělní celodenní chození po Tbilisi úplně nevyšlo. Byl tak neskutečný pařák! Očividně jsou na to ale v Tbilisi zvyklí, nad některými zahrádkami v restauracích byly nainstalované rozprašovače a pravidelně kropily lidi sedící pod nimi :).

Poslední místo, které jsem opravdu chtěla v Tbilisi vidět, byla mešita, o které se v USE-IT mapách psalo, že je to jediná měšita na světě, kde se modlí sunité a šiité společně. Kousek od ní jsem se seznámila s nějakým Čechem a Slovákem, co přes léto cestují. Před Gruzií byli v Pákistánu. Chvilku jsme si povídali o obou zemích, o našich zážitcích... říkali, že se v Pákistánu cítili hrozně bezpečně, protože tam všude byli vojáci se samopaly. Já se teda většinou cítím bezpečněji tam, kde NEMUSÍ být vojáci se samopaly, ale proti gustu... Taky ale říkali, že místní byli strašně vstřícní. Shodli jsme se, že země, kam ještě nejezdí moc západních turistů, jsou často k hostům odjinud velice přátelské. Když ti dva zjistili, že jsem lingvistka, tak mi vykládali, že zrovna večer předtím filozofovali nad tím, kdy, jak a proč vznikl jazyk. Tak jsme si povídali i o tomhle. Bylo to velice milé setkání :). Nakonec mi ukázali cestu k mešitě, já jim ukázala cestu k Narikale a rozešli jsme se každý svým směrem. Najít tu mešitu byl trochu problém, ukázalo se, že je architektonicky dost nenápadná, poprvé jsem okolo ní prošla, aniž bych si jí všimla. Nějací lidi v další uličce mě ale nasměrovali zpátky. Byli tak neskutečně usměvavý a přátelští, až mě to zahřálo u srdce. Jak málo stačí... :) Ta mešita je mimochodem sice nenápadná, ale moc hezká a je v takové tiché čtvrti plné úzkých, stoupavých uliček, dřevěných balkonů, židlí před domem a květináčů na okně.

Protože jsem vážně potřebovala kafe (a nabít mobil), tak jsem zamířila znovu do Prospero's jako den předtím a strávila jsem tam dobré dvě hodinky čtením. Narazila jsem na krásný citát, který mi od té doby pořád zní v hlavě: "The only true currency in this bankrupt world is what you share with someone when you're uncool. - Almost Famous" Něco na tom opravdu je :).

Z Prospero's jsem vyrazila na nákup koňaku a dalších dobrůtek a zašla jsem si taky do jednoho obchodu poblíž Liberty Square, koupit domů sýry. Po cestě jsem objevila spoustu krásných budov, uliček a zákoutí, a to včetně knihovny a květinového marketu. Nakonec jsem měla ještě dost času, abych si dala studený drink v jedné kavárně poblíž Liberty Square. Jmenovalo se to tam Lik & Nik a měli velký výběr různých sladkostí a zmrzliny, tak jsem ochutnala nějakou čokoládovou pěnu s piškotem.

Stavila jsem se do hostelu pro kufr, rozloučila se se Sayou a zamířila jsem na Didube. Ještě jsem chvilku poseděla tam, počkala na autobus a nakonec odjela na letiště. Po cestě do maršrutky přistoupil týpek, co měl v zadní kapse kalhot pistoli. Byl ale hrozně rozesmátý a hlučný, přisel si k nějaké paní a nahlas si očividně přátelsky povídali, takže jsem se ho nebála. Chtěla jsem tu pistoli nenápadně vyfotit, ale nebyla jsem dostatečně rychlá, brzo zase vystoupil.Read more