Lucy Speare

V sobotu jsme měli možnost jet na organizovaný, hromadný výlet po lagodežském okolí. Na plánu byly nějaké kláštery, vinice, pivovar a jezero. Manka s Dejvem se ale rozhodli, že podniknou vlastní dobrodružství a zajdou si k hranici s Ázerbajdžánem a protože nemám ráda větší organizované akce a taky jsem chtěla alespoň dohlédnout na ázer. půdu, tak jsem se přidala k nim. Šli s námi i Tomek (Polsko), Olga (Izrael), Cora (Nizozemí), Christine (Itálie) a ještě jedna holka, jejíž jméno si nemůžu vzpomenout.

Odchod z hotelu se nám sice malinko protáhl (underestimation of the year), protože si Dejv trochu přispal, ale nakonec jsme nějak, lehce chaoticky, zvládli vyjít. Nemůžu říct, že bych měla příliš velkou důvěru v to, že nezabloudíme, ale... what kind of adventure would it otherwise be, right? Nejdřív jsme museli jít podél silnice, což vzhledem ke gruzínskému způsobu řízení nebylo úplně nejbezpečnější, ale jakmile jsme sešli do jedné dědinky a následně do Lagodekhi Protected Area, tak to naprosto stálo za to. Ten národní park je fakt nádherný. Dřív tam prý rostly hlavně buky a duby, ale po nějakém větším hurikánu před 60 lety, který jich hromady polámal, se tam začalo dařit habrům. Tak jako tak je tam plno zeleně, houby, potůčky a klid, nádhera 😊.

Hned kousek za vchodem nás zastavil ranger a museli jsme zapsat svoje jména. O kousek dál si prali Gruzinci (ne Gruzinky!) v řece prádlo a zpívali si u toho 😊. Taky se jim v řece chladily melouny. Ještě o kousek dál jsme potkali Francouzku, která měla maminku Češku, a tak uměla i trochu mluvit česky.

Cesta byla místy poměrně dobrodružná. Značení nebylo vždycky perfektní, někdy jsme museli kus jít potokem, jindy vyšlapat kopec bahna rozježděného nějakým terénním vozidlem s širokými koly. Jednou jsem šla po dřevěném mostku a jedno z těch dřev se prostě uvolnilo a pod mou nohou nadzvedlo.

Asi v půli cesty nás zastavila gruzínská pohraniční stráž se samopalem a museli jsme ukázat pasy, které jim v jeden moment popadaly na zem.

Poblíž Machi Fortress, kam jsme primárně mířili, jsme objevili ohniště a místo na sezení a část naší skupiny se rozhodla se tam najíst, zatímco druhá pokračovala dál hned. To nám odpadli lidi poprvé, ze sedmi zůstali čtyři. Seděli jsme tam asi hodinku a pak jsme zamířili dál. Ta pevnost už byla fakt jen kousíček. Je tam v podstatě jen pár polorozpadlých, kamenných budov, ale docela jsme si s Mankou užily ozvěnu ve studni a taky odtamtud byl pěkný výhled. Bohužel si nepamatuju, kdy se ta pevnost používala, ale je to údajně velice strategické místo, protože se tam dá dojít jen jednou cestou. Zbytek jsou neprostupné hory a strmá skaliska. Je odtamtud přes řeku vidět na ázer. stranu.

Po cestě nazpátek jsme se zastavili znovu na tom místě, kde jsme jedli, a rozdělili jsme se podruhé. Očividně je to tam začarované místo. Dejv chtěl jít vyzkoušet, jestli bychom se dokázali dostat až na ázer. stranu a já s Mankou jsme si myslely, že to zní skvěle, zatímco Tomek s Olgou z nějakého důvodu ne 😅. Tak jsme zůstali zase my tři. Kvůli těm strmým skálám byla jediná možná cesta přímo menší řekou, abychom se dostali až do větší, která vlastně tvoří přírodní hranici mezi Gr. a Ázer., ale oficiálně už je v Ázer. Postupně se nám podařilo do té vody zahučet všem, ale technika to přežila ve zdraví a my až na nějaké škrábance, modřiny, natlučené zadky a nakopnuté palce v podstatě taky 😆. Shodli jsme se, že zatímco ostatní mají rádi fun, my máme rádi too much fun! Nakonec jsme se opravdu až k té druhé řece dostali a přebrodili ji na druhou stranu. Manka si uplácala hrad z písku, Dejv slyšel policejní sirény, udělali jsme si společnou fotku v Ázerbajdžánu a zamířili jsme zpátky. Těžko se popisuje, jak úžasný zážitek to byl, ale... byl ☺.

Nazpátek jsme nikam nespěchali, dělali jsme zastávky na koňak a Dejv mi dal krátký úvod do základů focení 😊. Zapadající slunce nad gruzínskou krajinou taky nebyl vůbec špatný pohled, úplně to zahrálo na moji romantickou strunu 💓.

Dobré zjištění, pít vodu z gruzínských řek mému organismu očividně nevadí!もっと詳しく