Aït Ouglif

Mohli jsme ale konečně popojet. Vrátili jsme se na hlavní cestu a v městečku BoumalneDadés jsme opět odbočili směrem do hor, tentokrát k soutěsce Dadés. Cesta k ní vedla nejdříve údolím s mnoha palmáriemi a poté začala cesta stoupat a vinula se kolem pěkných skalních masivů a skrz berberské vesničky. V jedné z nich jsme na chvíli zastavili, abychom se najedli. V tu chvíli se však k nám ze všech stran začala stahovat horda místních dětí, až jsme nakonec skoro všechno jídlo rozdali. Soutěska Dadés a příroda kolem ní je oproti Todře mnohem rozmanitější a není tolik dotčená masovou turistikou, což z ní činí určitě velmi atraktivní pro případné túry po okolí. Nám však začalo lehce pršet a po krátkých zastávkách a prohlídkách okolí jsme se vrátili zase na hlavní cestu.
Naším plánem nyní bylo dostat se skrz hory k vodopádům Ouzoud, což podle Google Maps mělo být kratší a hlavně rychlejší než to vzít po hlavní cestě přes Marrákeš. Po zbytek dne jsme tedy chtěli najet co nejvíce kilometrů a dostat se co nejblíže vodopádům a najít po cestě nějakou střechu nad hlavou na přespání. Mezi městy Skoura a Ouarzazate jsme znovu odbočili směrem do hor Vysokého Atlasu a před sebou jsme měli zhruba 200 kilometrů. Doufali jsme, že do setmění tuto vzdálenost stihneme urazit, kór když prvních 50 km vedlo po rovné cestě a téměř bez žádné dopravy. Poté však začala cesta prudce stoupat do hor a ve výšce kolem 2000 m n.m. se proměnila v tankodrom a vedla po nebezpečných serpentinách, takže naše maximální rychlost vystoupala max. na 40 km/h. Po několika ujetých kilometrech se cesta začala v horách svažovat do údolí a kromě toho, že se stmívalo, nás najednou přepadla také bouřka. Cesta plná děr se začala plnit vodou a s postupující tmou jsme se museli vyhýbat nejen těžko rozpoznatelným dírám ve vozovce, ale i napadaným kamením na cestě. Do nejbližší větší vesnice či města to byla v té době nepřekonatelná porce kilometrů, nikde nikdo a nic na obzoru, takže bylo jasné, že budeme vůbec rádi, když najdeme nějaké bezpečné místo na přespání v autě. Cesta však neustále klesala, bouřka nepřestávala, vše se ponořilo do tmy a na cestě, kde z jedné strany byla skála a z druhé strany hluboký sráz, nebylo možné nikde zastavit. Nakonec to vše za nás vyřešil zával z bahna a kamení, který se nám najednou postavil do cesty a nebylo možné ho projet. S velkou porcí štěstí se nám podařilo auto vytlačit zpátky a po pár minutách k nám přiběhli dva Berbeři s krumpáčem a lopatou. Když zjistili, že jim tyto nástroje na odkopání závalu nestačí, snažili se nám rukama nohama vysvětlit, že můžeme přespat u nich. Auto jsme nechali napospas osudu na kraji cesty, vzali si nejnutnější věci a vyrazili jsme s našimi novými berberskými přáteli do jejich nedalekého obydlí, se špetkou strachu a nejistoty, co s námi bude, uprostřed hor a bez signálu. My nerozuměli berbersky, oni zase anglicky, ale uvařili nám čaj a poté zavedli do sklepa, kde měli připravené palandy na spaní. Byli jsme rádi, že jsme mohli v té bouřce složit hlavu někde pod střechou, ale přesto jsem nemohl moc klidně spát.Baca selengkapnya