Provincia de Aymaraes

Dneska nás čeká dlouhá cesta do Cusca, kam pojedeme asi 18 hodin autobusem (takže se zpožděním spíše 20). Akorát jsme se nasnídali, vyřešili situaci ohledně omylem dvakrát zakoupených jízdenek a šli balit věci. Sice na nás už v 11:40 klepali a ptali se, jak to vypadá, my ale byli rozhodnutí využít veškerý čas a tak jsme klíče odevzdali na minutu přesně ve 12:00.

Batohy jsme nechali v ubytování a šli se ještě najíst do jedné ze dvou restaurací, které jsme tu navštívili. Mě už ze včerejška bolelo břicho a nebylo mi nejlíp, tak nebyl důvod riskovat s výběrem restaurace. Během jídla se mi udělalo ještě o něco hůř, takže jsem to jídlo nechal a šel se spíš pověsit do houpací sítě v našem ubytování. Měli jsme totiž možnost využívat jejich prostory tak dlouho, jak se nám to ten den hodí. Naštěstí se to trochu uklidnilo a já měl pocit, že tu 20 hodinovou cestu busem zvládnu. Na baru jsme ještě naplánovali další místa, které navštívit a kolem 16:30 vyrazili Tuk Tukem směrem do Ica na terminál.

Na cestu jsme neměli žádné jídlo a počítali s tím, že v okolí terminálu něco najdeme. To byla chyba. Nachodili jsme tu asi půlhodinu a nenašli nic normálního, co bychom mohli vzít s sebou. Já se rozhodl nechat Niki hlídat naše věci a sám zaběhnout ještě na druhou stranu do města. Bohužel bez úspěchu. Než jsem se vydal na lov jídla, řekl jsem ještě Nikče, že tam budu v 17:47. To jsem nestihl a tak jsem ji napsal zprávu, že jsem hned tam. To se ukázalo být jako zásadní, protože právě v těchto chvílích přišla nějaká paní k Nikče, která čekala u našich věcí a ptala se, jestli Niki nehledá svého přítele. Prý zrovna někoho podobného viděla, jak zkolaboval na ulici a přitom se držel za srdce. Kombinace mé nevolnosti a obecně zvýšeného krevního tlaku této story akorát nahrávala do karet. Naštěstí se Nikča podívala na telefon a viděla tam zprávu ode mě, která přišla asi minutu před tím. Paní mezitím ukazovala Niki, jakým směrem s ní má jít k nemocnici. Po mém návratu byla paní pryč a já si jen poslechnul, co se právě stalo. Naštěstí vše dopadlo dobře, kdo ví, kam by Nikču zatáhli a co by se dělo dál.

Autobus měl zpoždění asi hodinu, takže nástup probíhal rychle. Při odbavování našich velkých batohů jsme viděli psa v kleci v zavazadlovém prostoru - chudák... Ve srovnání s tím psem si sice nemáme na co stěžovat, ale naše sedačky taky nebyly ty nejpříjemnější, protože máme poměrně málo místa na nohy.Read more