Aleš Kůdela

Do Ho Chi Minh jsme přiletěli v neděli 24. února 2019 ráno. Vystáli jsme si frontu na imigračním, pan úředník nám dal razítko do pasu a šli jsme si koupit vietnamské sim karty. Vyšli jsme před letiště, zjistili jsme, že je nám horko a všude jsou troubící taxíky. Zatímco Aleš hledal cestu z letiště pěšky, protože byl přesvědčený, že každý taxikář nás natáhne a Uber se nám nedařilo s vietnamskýma sim kartama rozjet, já si trošku zahysterčila, že už chci být na hotelu, je mi blbě a horko. Nakonec se nám podařilo vybrat z bankomatu dongy a najít autobus do centra. Autobusy ve Vietnamu fungují zajímavě. Každý autobus má kromě řidiče i "naháněče". Naháněč vybírá v autobusu peníze od lidí a prodává lístky, případně volá na řidiče, kde má komu zastavit. Z bankomatu jsme měli pouze nerozměněné velké bankovky a tak už to vypadalo, že nás naháněč zase z autobusu vyhodí. Naštěstí se tam zjevil zcestovalý evropan a těch asi 10 tis. dongů (hodnota jako 10 Kč) za nás zaplatil. Potom už jsme našli v centru náš hotel, dali si sprchu a na pár hodin odpadli.

Poté, co mě Aleš vykopal z postele a zdůraznil, že takhle nebudu spát večer, jsme se vydali hledat naše první jídlo. To se nám moc nepovedlo, ale žaludky jsme měly plné, tak jsme se vydali trošku poznat město. Vzali jsme to přes nejznámější a v průvodci Lonely planet doporučená místa jako katedrála Notre Dame, Hlavní pošta, budova opery.

Ho Chi Minh nás dostal svojí dopravou. Miliony motorek, každé přejití přes přechod bylo tak trošku noční můrou. Další den jsme v tomhle šílenství našli alespoň trošku systém a došlo nám, že netroubí proto, že by dávali najevo, že člověk dělá na silnici něco špatně, ale že o sobě jen dávají vědět, že třeba jedou do zatáčky nebo se předjíždějí. Na přechodu jsme zase pochopili, že je prostě potřeba pomalu jít a případně zvednout ruku, žádné rychlé a zběsilé pobíhání. To by nás nestačili objet. Samozřejmě kde to šlo, tak jsme se to snažili brát spíš parkem než kolem silnice. Ale večer, večer si člověk rozmyslí, jestli půjde parkem. Všude totiž začínají lézt potkani. Fuuj. My si to takhle večer namířili, že půjdeme parkem. Když jsme potkali třetího potkana, tak jsme to vzali zbaběle zpátky k silnici.

Po rychlé obhlídce památek jsme vyrazili za večeří. Tentokrát jsme šli podle průvodce na jídlo do Banh Xeo 46A, kde se dělají vyhlášené vietnamské palačinky Banh Xeo. Byla to taková omeleta se zapečenýma krevetama a vepřovým a k tomu hromada salátu. Spokojení jsme šli na hotel a spát.Läs mer