Del Carmen

Den zacal ovesnou kasi z CR a odjezdem 300 metru s JRem pro surfboard na mou vyuku. Vůbec jsem nevedel co ocekavat, jestli me to bude bavit, zda se nahoře udrzim...

Po prijezdu k mori hned vedle ve vsi mi nejprve na sousi ukazal, jak se na lopatu leha :), padluje, jak se vstava pres povel Ready! Up! a umisteni nohou. Vycekali jsme si par minut, nez se na muj vkus zivy priboj uklidnil, a opatrne, ja s nekolika odsedy na zadek, jsme dosahli nasedaci hloubky. JR vedle me plaval, vicemene vsude stacil, ja padloval a snazil se lezet na surfu rovně.

Nasmerovat prkno ke brehu, cekat na vlnu, JR me misto padlovani roztlacuje... Ready! Up! Vstavam a... Jedu! Hahaaa! Roky obloucku na snowboardu se zurocily. Prvni tri vlny postupne davam, padluju ve svem cernem bambus tricku zpatky, a nejaci JRovo kamaradi se ptají, jestli fakt stojim na surfu poprvé. Rikam klasicky zert, je to dobrym instruktorem, povedl se...

Pokrocilejsi faze surf vyuky znamena, ze zkousim sam dopadlovat na rychlost vlny, a odhadnout, kdy vstat. JR se venuje i vedle se snazici blondyne, ecidentne samouk. Taky neveri, ze jezdim poprvé. Na vlne se vždy vzajemne podporujeme potleskem a halekanim, atmoska jak v Austrálii. Dari se mi nicmene střídavě, po 1,5 hodine zacinam byt unaven. Posledni vlnu pak krasne chytam, dojizdim - pry - 70 metru a vlastne musim sam sestoupit, protoze se blížím k nejakym kamenum.

Tak surf bychom meli, odškrtnuto.

Sprcha, neplanovany usinaci odpocinek, a po 13. hodine sedam na skutr smer mestecko Del Carmen, odkud vyplouvají specialni lode do dalsi atrakce ostrova, Sugba lagoon. Ma to byt malebna morska laguna s krasnym koupanim a snorchlovanim.

Cesta je bez problemu, vedro rekl bych az zhnouci a ja se po zaparkovani skutru mezi 107 ostatnich na placenem parkovistatku u pristavu vydavam obhlednout mistni obchůdky, ci maji opalovaci krem. Potrebuje ho zejmena muj nos. A maji, ale cena 350 p za 50 ml lahvicku se mi zda prehnana. Koupim v ubytku za 200.

Pak je potreba vyresit hlad a spolucestující. Lod do laguny je totiz vždy pro 6 osob a stojí stejne, je to oficialni podnik a cena 1600 p. Muzu ji zaplatit sam a jet, nebo pockat, az se sejde dost zajemcu.

Davam si zeleninove kari v ne prilis vábně vyhlizejici mistni jidelne, a jsem zklaman - ve vegetarianskem jídle jsou kousky hoveziho. Hohoo. Na nalodeni pak cekam pres hodinu, protoze na spatnem miste. Cekaci misto je vzadu za restauraci, kde je ofiko kancelar s prodejem listku.

Schazime se 4 dospeli a dve deti, ja a jeden bodry Australan mame specialni "zahraniční" cenu samozrejme. Bez dalsich průtahu se nalodujeme a vyplouvame. Jde o podstatne rychlejsi lod, nez z meho predchoziho výletu, ale stejny typ - bangka. Jen vetsi a misto bambusu je z kovu a plastů.

Frcime kolem mangrovniku, coz je romantika, a neustale nekdo foti. Ja si ostentativne uklizim mobil do igelitky kvuli vodni tristi, a pozpevuju si Vzhuru na paalubu daalky volaji... A desne me to bavi. Subjektivne mi cesta prijde docela dlouha, ale vic nez 30 minut to asi nebude. Cestou muzeme obdivovat (a fotit) mangrovniky, kulate kopce jako od zmrzlinare a jak proplouvame mezi utesy, objevuji se i vesnicky na vode, chajdy na kulech.

Kdyz vplouvame do Sugba lagoon, je mi behem prvnich par vterin jasne, ze tady jsem spatne. Shrnu a zrychlim:
- voda je zakalena a celkem studena
- Na miste neni nic zajimaveho
- Podmorsky zivot temer cista nula
- Jedina atrakce je tu seskok z 3metrove drevene vezicky u mola, a to mi prijde za 500 p a dlouhou jizdu dost malo.

Davam si alespon par set metru kraula uplnym ponorenim, abych tu alespon neco delal. Venku z vody sleduji asi 15 minut hromadu Filipincu, jak dovadi u skoku, nekolik turistu se obsriva 50 m tam a zpatky lagunou na paddleboardech, a za mnou cesac a malir pripravuje nějakou mistni krasku na foceni. Aha, uz prisel i krasavec, asi svatba.

Nastesti nas brzy volaji zpatky na lod a cesta slabnoucim sluncem uz utika rychle a zatim neni chladno.

Skutrik jako samojediny ceka na parkovisti. Startuji do pocinajiciho soumraku, ktery je tu v tropech po čertech rychly. Zpáteční cestu plus minus odtrpim v poletujicim hmyzu bez bryli, abych lepe videl na silnici a chodce. Ale frčí to pekne. Prijde mi, ze vyjelo dost omladiny, asi do mesta za zabavou.

Zpatky v Dapa se hlasi hlad. Na pomoc beru opět Maps.me a koukam koukam, ma tu byt obchodacek! To by jeste mohli mit otevreno. Propletam se par ulickami, je to jak ve filmu... A najednou pekarna na rohu! Jooo! Okamzite otacim a rozjarene nastupuji k mlade slecne, která ma nadherny usmev (smeje se i ocima) a nejlepší anglictinu, co jsem tu zatim slysel - temer bez prizvuku, slusna slovni zasoba. Konecne muzu prestat mluvit jako retard. Nakup si uzivam a vuni peciva take. Konecne neco normálního k jidlu!

Vecer zavrsuji o ulici dal v typicke malé rodinne vyvarovne. Kluk venku griluje, v kuchyni uvnitr vari ryzi atd, hoste sedi na plastovych zidlich a diskutuji u cuceni do mobilu. Pololamane se zdravím s hlavou rodiny, vysvetluji ze nechci maso. Zmatene a soucitne mi zkousi vybrat rybu :)). Je ro legrace, ale nakonex se dohodneme na hranolkach (ó!) a nejake zelenine. Pan mi ukazuje lilky, jestli muze byt, a pak je podava synovi na gril. Po cca 10 minutach mi prinaseji tak bajecne vypadajici talir lilku vcelku, nazdobeny dalsi syrovou i nalozenou zeleninou, ze by u nas stal tak 250. Vsechno jim to zkousim vysvětlit, chapou a krasne se teteli nad tou chvalou. Uzasny. Tady jsem se za 100 p výborně najedl a jeste pokecal s ohromne vstricnymi a milymi lidmi.

Louci se se mnou skoro jako se stamgastem a ja tech poslednich par km do ubytka jedu s nepritomnym usmevem a zvlastnim, hrejivym pocitem, ze nehlede na barvu, rasu, kulturu, vek ci pohlavi se proste laskavi lide vzdycky najdou, a rozzari vam den.

Ne tak 1,5 hodiny prazdnych pokusu o koupeni letenky na dalsi ostrov. Signal je mizerny, stejne jako mistni wifi. Zbyva posledni pokus, popojedu blize do Dapu, tam byl dobry LTE signal. Beru skutr a vyjizdim jen s mobilem.

A pak se to stane.

Na jednom jedinem kratkem useku, kde sviti poulicni lampy, stoji u cesty tri pejsci. Provoz je uz slabsi, ale prece jen, pořád neco jezdi. Ja moc nenavykly troubeni a klickovani zpomaluji... Pejsci dělají nesmely pokus o vstup do silnice... Jeste zpomaluji... Pejsci se na me divaji a stoji, vsichni u sebe. Uplne jsem zastavil. Vedle me dalsi motorka, za nami take. A oni... Dva krajni berou mezi sebe jednoho, mensiho, ktery tezce pajda na dve tlapky. kymaci se tak, ze jasne, ze sam by nepresel. A ti dva ho podporuji a chrani. Nikdy jsem nic podobneho nevidel. V protismeru take zastavilo auto, nechává je prejit.

A jsou tam.

Pejsci prevedli sveho kamarada pres cestu, a vsichni ti lide tady to pochopili, umoznili jim to.

Provoz se zvolna rozjizdi, ja mam ale oci plne těch psích, jak se na me podivali na zacatku... Vlastne slz. Stojím uprostred pruhu a utiram si oci, takhle nejde ridit. Kdosi vedle me popojede, placa me po rameni. Vidim povzbudivy usmev nejakeho pana, ma laskave oci. A mizi na motorce pryc.

Tohle si chci zapamatovat. Navzdycky.Leggi altro