Dinamo Stadium

Na večer byl naplánovaný kulturní program - místní si připravili různá vystoupení, aby nám předvedli zdejší kulturu. Nemám z toho žádné fotky (Dejv jich má naštěstí hromadu, včetně několika videí), což je škoda - zrovna k tomuhle příspěvku by se fakt obrazový materiál hodil. Viděli jsme svatební i jiné tance v tradičních oděvech, dívčí hudební vystoupení, chlapský sbor, hru na nejrůznější nástroje (bubny, harmonika, flétna, něco strunného, co vypadalo trochu jako loutna...), no, prostě všechno možné. Byl to úžasný zážitek, který slova fakt nedokážou popsat.

Děkuje se každému za cokoliv, ideálně každému zvlášť a takové poděkování se občas natáhne i na několik minut.

Strašně nadšená jsem byla z pozorování toho, jak si spolu hrají gruzínské děti. Objímaly se, lechtaly, dělaly takové to, jak druhému zaťukáte na rameno, které je od vás dál, aby se otočil na druhou stranu a byl zmatený, co se děje... Jedna holčička držela ten strunný nástroj a měla ho opřený o rameno a nějaký chlapeček jí ho nenápadně za zády rozlaďoval. Bylo to rozkošné. Stejně tak jsem pozorovala, jak se k sobě chovají i starší Gruzínci (třeba chlapi a ženské) a bylo to fakt dobré vidět. Jsou úplně normální, stejní jako my. Ne, že by se to nedalo čekat, ale jak člověk slyší a čte všechno možné, tak je z toho takový nervózní, no.

Zajímavé byly ty národní tance, byla v nich ukrytá určitá symbolika, řekla bych. Kluci se dělali co největší, zatímco holky se usmívaly a jejich pohyby byly mnohem jemnější. Kluci okolo holek neustále poskakovali a snažili se k nim přiblížit, zatímco holky od kluků vždy odvracely hlavy a poodbíhaly. Zároveň ale bylo poznat, že je k sobě lákají. A kluk a holka se nikdy nedotkli. (O dva večery později mi Mariam moje teze potvrdila a vysvětlovala mi, že dívky se snaží být svůdné, ale zároveň se nenechat dobýt lehce a musí se pořád usmívat a že je to celé o napětí.)

Ne všechna vystoupení ale byla tradiční. Nejvíc mě dostalo, když na pódium naklusal takový mladý boyband (3 kluci ve věku asi 13 let) a zatímco jsem čekala nějaké Luneticy, střihli si tam Franka Sinatru, Strangers in the Night ☺.

Na vystoupení jsem se seznámila se dvěma holkama z Polska, které letěly zároveň se mnou z Varšavy (aniž bych o tom věděla). Jedna je Ola (Alexandra) a druhá Pauline. Ola mi strašně vzhledem i chováním připomíná Gabču Láz. a okamžitě mi byla (možná i kvůli tomu) hrozně sympatická.Read more