EGG 2016, Gruzie

Navzdory značnému hluku z ulice a faktu, že spím na cizím místě, v cizí zemi a úplně sama, jsem se vyspala vážně dobře. Ráno jsem se po probuzení sbalila na celý den, sešla dolů a dala si snídani. Měla jsem z večera koupené nějaké pečivo a sýr, ale slečna na recepci mi řekla, že ze včerejška zbyla ještě večeře a prý jestli nechci. Byla to nějaká asijská polévka s bramborami, paprikou a cukrovým hráškem a bylo to vynikající! K tomu jsem si dala džus z granátového jablka a podle USE-IT map jsem plánovala, co podniknu, dokud se neozvou děcka, že taky vyráží ven. Sedět si takhle po ránu v hostelu v Gruzii s výborným jídlem a pitím, nic nemuset, nikam nespěchat a plánovat si den prozkoumávání cizího města... naprosto perfektní ráno :).
Nakonec jsem se rozhodla vyrazit se jen projít po té čtvrti, ve které jsem bydlela. Zjistila jsem, že je to turecká čtvrť a naprosto mě fascinovala. Střídaly se tam ulice sršící lidmi, dopravou a životem vůbec, ulice s nádhernými domy, restauracemi s etnickým jídlem a obchody, s ulicemi, kde nikdo nebyl, domy vypadaly, že se každou chvíli rozpadnou, ale na terase jim viselo povlávající prádlo a atmosféra těchto míst na mě působila poklidně a přátelsky. Prostě Gruzie. Nějaká paní se mě rusky zeptala na cestu ke kostelu - a já jí dokázala poradit, protože jsem okolo toho kostela předtím šla :)! Taky jsem objevila hezký parčík se sochami Gruzince a Gruzinky v tradičních oděvech.

Při čekání na Brňáky jsem na Rustaveli potkala znovu toho Nizozemce Phaniela a zase jsme si chvilku povídali. Říkal, že byl v Praze, ale v Brně nikdy ne. Byl vážně milý a přišel mi i zajímavý, tak jsem mu nakonec dala svůj e-mail, pro jistotu ale ten, co zas tak moc nepoužívám. Jen o pár hodin později mi došlo upozornění, že přesně na tenhle e-mail se snažil dostat někdo cizí se špatným heslem, ale bylo mu v tom zabráněno. No jo, občas mi můj odhad na lidi nevyjde :)...

S Brňáky jsme si nejdřív dali brunch v restauraci/kavárně poblíž vstupu do metra na Rustaveli. Měla jsem tam výbornou omeletu a černou kávu. Bavili jsme se některými překlady meníček, jako třeba Potatoes in Uniform :). Poté jsme zamířili do muzea sovětské okupace. Teda, ono to muzeum mělo několik pater a krom té okupace jsme tam viděli i výstavy věnované třeba umění, šperkům, mincím a jiným starým věcem. Moc se mi líbil jeden starý diadém, škoda, že se takové věci nenosí, to bych si nechala líbit :D! Samotná výstava sovětské okupace byla zajímavá, ale nejvíc se mě dotkl krátký film, vlastně spíš video, které běželo v předsálí té výstavy. Byly to reálné záběry z té doby, občas tam člověk mohl zahlédnout mrtvoly na ulicích, vidět vybombardované budovy, hrůzu, děs, zoufalství, zničené životy... Vzpomněla jsem si, co mi prarodiče povídali o válce, vybavila jsem si svoje pocity po obsazení Ukrajiny a všem, co následovalo. Jak jsem se bála, že bude další válka a jak to ovlivní všechny, co miluju. A bylo mi tam v tom muzeu z toho opravdu smutno.

Po muzeu jsme šli nakoupit a pak se děcka vydala na hostel sbalit se, protože to byl jejich poslední den, a já jsem šla hledat nějakou kavárnu, kde bych si mohla nabít mobil. Díky USE-IT mapám jsem zjistila, že jsem poměrně blízko k jedné literární kavárně, kterou jsem tak jako tak chtěla navštívit. Jmenuje se Prospero's Books & Caliban's Coffeehouse a je to absolutní ráj. Ceny mají teda trochu vyšší (na Gruzii - na Brno by to bylo průměrné), ale je to jedna místnůstka přecpaná knížkami a stolky a taky pohodlnými sedačkami. Jsou tam i zásuvky, protože tam lidi můžou chodit pracovat na počítači, mají tam pro to speciálně uzpůsobený prostor. Nabízí všechny možné nápoje a taky sladkosti. Já měla kávu a mrkvový koktejl, seděla jsem v pohodlných křeslech, nabíjela si mobil a četla Daring Greatly. Absolutní dokonalost. Tak mi tam bylo dobře, až jsem úplně zapomněla na čas a přišla jsem na další sraz pozdě :D.

Večer jsme se sešli s Brňáky a dalšími EGGery v Alani restaurant v úplném centru pod Narikalou. Sešlo se nás nakonec - navzdory mému očekávání, protože na FB nikdo neodepsal - poměrně dost. Měla jsem naprosto vynikající jogurtový (?) salát s kuřecím masem, jen tamější pivo na mě bylo trochu moc sladké. Seznámila jsem se s Rayanem a pár dalšími lidmi, vtipné, jak se až do posledního dne pořád seznamuju s novými a novými lidmi, jako by ta hromada EGGerů byla bezedná :). Bude mi to chybět. Taky jsem si poprvé víc popovídala s Hagenem. Ukázalo se, že je názorově silně komunista, ale navzdory tomu nemá úplně hloupé názory. Bylo vidět, že má silné sociální cítění a zároveň i hodně informací o tématu, i když jsem s ním nemohla souhlasit ani zdaleka ve všem. Škoda, že tam byl takový hluk, myslím, že bychom pokecali víc, ale občas jsem mu rozuměla jen fakt těžko. Nakonec jsem odcházela zároveň s Brňáky a zatímco oni mířili na letiště, já zamířila na hostel.

Na hostelu jsem se osprchovala, najedla a dělala plány na další den - poslední den v Tbilisi. Seděla jsem dole na recepci a tentokrát tam kromě mě nebyl nikdo jiný, kromě té recepční, co dělá noční šichty. Vlastně ani nevím jak, ale daly jsme se nakonec do řeči. Zjistila jsem, že je z Japonska a že dřív dělala sekretářku, ale nebavilo ji to, tak se na práci vykašlala a rozhodla se procestovat svět. Na ubytování si vydělává tak, že vždycky tam, kam dojede, najde nějaký hostel, který ji nechá pracovat na recepci a ona tam zato pak může bydlet nějakou dobu zadarmo. Jmenuje se Saya, napsala mi na papír dokonce i japonskou verzi svého jména :). Na to, že pořádně neuměla anglicky, ani žádným jiným jazykem, kromě japonštiny, jsme si popovídaly fakt příjemně :). Asi kolem půlnoci se do hostelu přišla ubytovat nová skupinka lidí - a ukázalo se, že jedna z těch nových holek se se Sayou zná. Když ta nová vešla a pozdravila a Saya ji pozdravila nazpátek, tak se na sebe podívaly a najednou se poznaly. Začaly vydávat takové ty zvuky typu "ne, vážně?! nemůžu uvěřit, že jsi to ty, tady na druhém konci země!". Navzdory tomu, že mluvily japonsky, to bylo absolutně jasné, tyhle zvuky jsou očividně univerzální :). Co mě ale fascinovalo nejvíc, bylo, že tam nějakou dobu jen tak stály, vydávaly tyhle zvuky, koukaly na sebe, ale ani se nepohly. Nešly si vstříc, obejmout se, podat si ruku, nic. Jen se na sebe dívaly a oči jim jiskřily. Nedokážu to dobře popsat, ale bylo to strašně magické. V tom pohledu bylo víc slov a víc emocí, než co jsem kdy viděla. Úžasný zážitek.Weiterlesen