Trans America

Včera nebylo o čem psát a dnešek je plný zážitků. Původně jsem myslel, že napíšu něco o bitvě u Little Big Hornu, ale nakonec toho bylo nečekaně poněkud víc.

Slavnou bitvu ovšem nevynechám. Michal Tučný zpívá: Tam, kde leží Little Big Horn je indiánská zem 🎼🎵🎶. No, ona původně indiánská zem byla celá Amerika, než sem přišli Evropané prosazovat své zájmy. Bitva u Little Big Hornu se obecně popisuje jako jednoznačné indiánské vítězství nad americkou armádou, Američané to vidí pocitově trochu jinak, jako nelítostný masakr sedmé kavalerie v čele s generálem Custerem. Prostě zlí divoši... Bitva samotná samozřejmě nic nezměnila na osudu indiánů, o něm bylo rozhodnuto už daleko dříve. (Mimochodem, letos uplynulo 150 let od tohoto konfliktu.)

O té bitvě jsem četl, viděl filmy, ale teprve až na místě, když jsem viděl na bojišti rozeseté náhrobky padlých vojáků a skutečné kulisy bitvy, jsem si živě představil hroznou realitu těch bojů.

Tady bych asi dneska skončil, jenže den ještě nebyl u konce.

V odpolední sluneční výhni funím do kopce, když auto jedoucí proti mě zastaví, z auta vystoupí paní a podává mi láhev vychlazené vody. Než stačím pořádně poděkovat, nasedne, zamává mi a odjede. Tahle příhoda se mi na cestách už párkrát stala, ale vždycky to potěší, ať už tu vodu nutně potřebujete nebo ne. Je to věc, která zlepší náladu, když vám úplně cizí člověk sám od sebe nabídne pomoc.

A na závěr dne mě čekala stejná situace jako předevčírem, neměl jsem kde spát. V dojezdové vzdálenosti žádné ubytovací možnosti. Dojel jsem do jakéhosi městečka na území indiánské rezervace Severních Čejenů, kde nebylo vůbec nic, ani pumpa ani žádný obchod. Roztroušené neudržované domky moc důvěry nebudily, ale zahlédnul jsem kostel. Tedy kostel, takovou boudu s křížem na zdi. Když to nevyjde tady, tak už nikde. V areálu kostela byl ještě menší domek, před kterým si hrály dvě malé indiánské děti. Ptám se, jestli je někdo doma. Za chvilku vychází příjemný starší pán, tak mu vysvětluju situaci. No problem, tady si postav stan, tady v kostele jsou toalety, vodu tam nepij, tady máš pitnou vodu v kanystru. Prostě jako by tam měl nocležníky denně. Říkám si, jak to skvěle dopadlo, postavím stan, chvíli ve stanu něco kutím a jen tak mimochodem registruju, jak ke kostelu přijíždějí auta. Že by na mši? Netrvá to dlouho a přichází můj dobrodinec. Pojď na večeři, chceš? No neodmítnul jsem. Pochopil jsem, že každou neděli se scházejí ovečky z farnosti a mají společnou večeři. Tak končím den jako hlavní hvězda večera, ubytovaný, najedený, zaopatřený a s pocitem, že na světě je těch dobrých lidí pořád ještě dost.

Ivo.Weiterlesen