Cerro Calvario

Na snídani jsme vstávali v 07:30, což nám po několika měsících na cestě připadá jako luxus. Snídaně se nijak nelišila od té peruánské, takže housky s máslem a marmeládou. Tady k tomu ale přidali trochu ovoce.

V 8:40 jsme museli být v přístavu, abychom stihli loď na Isla del Sol. To je prý ten hlavní důvod, proč turisti vůbec navštěvují město Copacabana. Přestože je ostrov vzdálený asi jen 20 kilometrů, trvala cesta dvě hodiny. Během cesty jsme zjistili, že se dá vylézt na střechu a odtamtud pozorovat okolí. Sice foukal vítr a ještě bylo docela zataženo, i tak mělo ale slunce slušnou sílu a dalo se tam vydržet. To nám poskytlo pohledy na zasněžené hory v dálce a na jezero Titicaca a malé ostrůvky v něm.

Na ostrov jsme dorazili krátce po 11 a měli v plánu menší túru. Loď nás vysadila na severu ostrova, odkud vede stezka na jižní stranu. Tam také odplouvají lodě zpět do Copacabana. My měli v plánu si tuto asi 15 km cestu projít a ne se jen poflakovat tady nahoře.

Vydali jsme se klidným tempem na cestu a nechali jít skupinky s průvodcem před náma, abychom tu byli sami. Výhledy nás ohromily a připomínaly nám ostrovy ze Středozemního moře. Voda byla nádherně čistá a kompletně prázdné pláže jen volali po tom, abychom se tam vykoupali. Voda má ale kolem 14 stupňů a tak jsme se do toho moc nehrnuli.

Velka část ostrova byla tvořena skalami, na kterých rostly jen malé keříky. Cestu nám lemovaly kaktusy a nad hlavou létali ptáci. My byli z přírody kolem fascinováni a nechtěli jsme, aby to skončilo.

I z toho důvodu jsme se rozhodli, že zkusíme přeplout zpět na nás poloostrov a vystoupit už ve městě Yampupata. To byl původně náš celodenní plán na zítřek, že se necháme dovnitř taxíkem do Yampupata a odtamtud že půjdeme pěšky do Copacabana. Četli jsme, že to má být nádherná procházka malými vesničkami.

Když jsme dorazili do přístavu na jihu kolem 15:00, šli jsme se hned zeptat, jak to vypadá s přepravou do Yampupata. Odpověděli, že mají jen pravidelnou "linku" do Copacabana, ale že jestli chceme, můžeme si vzít privátní loď jenom pro sebe za 200 Bob (asi 670 Kč). To se nám zdálo moc a tak jsme se nakonec dohodli na 150 Bob (asi 500 Kč).

Nastoupit jsme mohli hned a jelo se. To se nelíbilo nějaké paní, která přiběhla a křičela, že má taky jízdenku a že chce jet hned. To jsme pomalu odplouvali a nás kapitán se na ní jen usmíval, mávnul rukou a ani se nenamáhal s ní jakkoli komunikovat.

Odteď jsme měli loď jen pro sebe. Opět jsme vylezli na střechu, tak jako ráno, tentokrát už ale bylo krásně teplo. My se vyvalili na zem a opakovali se, než jsme po asi 30 minutách dorazili do přístavu v Yampupata. Tady jsme zaplatili za jízdu a vydali se dál po vlastních.

Odsud nás čekala cesta dlouhá dalších asi 15 km s cílem v Copacabana. Procházeli jsme vesničkami, kde se pásly ovce, lamy a krávy, které pokaždé zvědavě zvedly hlavy, když jsme procházeli kolem. Na polích podél cesty pracovali všichni členové místních rodin a vždy nás mile pozdravili. Psi běhali sem a tam a občas se ozvalo spokojené chrochtání prasat, která se slunila v trávě. My se nemohli nabažit pohledů na okolní krajinu a vážně nám připadalo, že je tady tráva zelenější a nebe a voda modřejší.

Po asi dvou hodinách chůze jsme se rozhodli vzít zkratku (na mapě to vypadalo, že když půjdeme rovně po louce/skalách, bude to kratší). O to těžší však byl sestup a na času jsme neušetřili nic. Namísto toho jsme došli ke skále, kde se všude válely střepy z lahví, víčka od piva a další nepořádek. To bylo u památníku, kde byla soška Panny Marie Lurdské (stejně nikdo neví, co to je...).

Pak už na nás pomalu padala únava a začínalo se stmívat. Posledních asi 45 minut už jsme šli ve tmě s čelovkou na hlavě. Naštěstí jsme v Punu před dvěma dny koupili nové baterky a tak zase svítí. Já měl pořádný strach ze psů, kterým akorát svítily oči že tmy, a kteří pak vždy přiběhli a začali na nás štěkat. Kolem osmé večer jsme konečně dorazili do Copacabana, dali si večeři a šli totálně vyřízení spát - přeci jen jsme dnes ušli 30 kilometrů ve výšce cca. 4000 m.n.m.Читать далее