Taroudant

Dopoledne jsme si znovu udělali krátkou procházku směrem do přístavu a poté na písečnou pláž, která se rozprostírá již za hradbami mediny. Celá pláž byla v podstatě rozparcelovaná na menší či větší fotbalová hřiště a ani jedno z nich nemělo nouzi o vyhecovaná fotbalová klání místních čutálistů. Ve vodě se koupalo jen pár lidí, neboť sem ještě zasahuje studený mořský proud a Essavíra je populárním letoviskem především pro windsurfery. Směrem na jih až k Agadiru se však podél pobřeží nachází stále více a více menších či větších letovisek, kam jezdí turisté z celého světa jak za koupáním, tak za sjížděním vln na prkně. Tímto jižním směrem jsme se také vydali s naším smartíkem s tím, že se podél cesty také konečně vykoupeme v Atlantiku. Tuto kratochvíli jsme si však hodlali dopřát na nějakém odlehlejším místě a nikoliv až v přeplněném Agadiru. Cestou jsme však bohužel již pár takových vhodných míst minuli, ale nakonec jsme zastavili ve středisku Taghazout, kde jsem si na chvilku zadováděl ve vlnách. Agadir jsme pak už pouze projeli, neboť zde celkem není nic k vidění. Po velkém zemětřesení zde totiž bylo postaveno mnoho fádních budov a především celá řada hotelů, takže dnes slouží Agadir lidem z celého světa především jako turistické letovisko pro pobytové zájezdy u moře. V plánu jsme však měli návštěvu národního parku Souss-Massa, jenž se rozkládá za Agadirem u delty dvou řek, podle kterých je tento park pojmenován, a je významný především kvůli specifické fauně a floře. Po šesté hodině nás však už za brány parku nikdo nechtěl pustit, a tak jsme se jen na chvíli rozhlédli po okolí. Rozhodli jsme se, že popojedeme dále a přespíme v nějakém hostelu ve městě Taroudant, ležícím ve směru naší plánované cesty do Vysokého Atlasu. Po asi hodinovém hledání se nám nakonec podařilo na místě najit skromný hotýlek přímo za hradbami mediny.
Za zmínku ještě stojí, že ani dneska jsme se nevyhnuli pár policejním kontrolám a již druhé pokutě za překročenou rychlost. Zatímco některé kontroly jsou převážně preventivní (a konají se často), další kontroly jsou vyloženě radarové. Ačkoliv jsem si dával na povolenou rychlost pozor, v jedné ze zatáček uprostřed ničeho jsem přehlédl šedesátku v červeném kolečku a po několika metrech už mě zastavoval policista a ukázal mi fotku s naměřenou rychlostí 68 km/h. Chvilku nás opět strašil třísetdirhamovou pokutou, ale nakonec si ode mě vzal zase jenom stovku. Údajně tolerují překročení rychlosti o 10 %, takže v tomto případě byly navíc pouhé 2 km/h. Každý z nás tak během 2 dnů na pokutě zchudl jako řidič o 100 dirhamů, ale do konce výletu už jsme si dali na silnici pozor a nikdo nás za rychlost nepokutoval. Jak jsme zjistili, tak i policisté jsou zapálení fotbaloví fanoušci a znalci českých reprezentantů. Jeden z nich si dokonce dobíral naši současnou fotbalovou reprezentaci, že už není, co bývala. V tom má sice pravdu, ale ta marocká není o nic lepší. To jsem mu ale raději nahlas neříkal.. Czytaj więcej