South America backpacking

Ráno se nám jen těžko vstávalo. V noci tady byla fakt zima a já si musel obléknout tričko, svetr a čepici, aby mi zas bylo teplo a já mohl dohnat chybějící spánek. Trošku se nám vše protáhlo a z domu jsme vyráželi až v 10:37. Jízdu na lodi přitom máme zakoupenou na 11:30.

Doběhli jsme na autobusové nádraží, kde nám před nosem ujel autobus a my museli čekat na další, který jel až v 11:00, přičemž jízda trvá 30 minut... Nám bylo jasné, že to nemůžeme stihnout. Niki napsala agentuře, že se asi trošku opozdíme a jejich odpověď byla, že to nevadí, že nám to klidně přesunou na zítřek. To se nám do plánu až tolik nehodí, ale teoreticky by to šlo.

U vstupu jsme vyběhli z autobusu jako první a šli se zeptat, jestli to ještě stihneme. Řekl nám, že naše skupina ještě neodjela a jestli už máme vstupenky do parku. Ty jsme samozřejmě neměli, ale rychle je zařídili. Znovu zkontroloval stav a potvrdil, že naši tour ještě stihneme, když si pospíšíme.

Doběhli jsme na místo a viděli hlouček čekajících lidí. Zvládli jsme to. Včera jsme potkali jiné Německé turisty, kteří tuto jízdu už absolvovali. Ti nám dali cenný tip: máme si vzít boty na převlečení, protože se do lodi dostane voda. Převlékli jsme se tedy do pantoflí a sandálů a čekali, než nás dodávka s otevřenou korbou a na ní lavicemi odveze k řece.

Během jízdy nám průvodkyně vyprávěla o zvířatech a rostlinách, které tu můžeme najít a přidala pár informací o vodopádech. Pak jsme dostali nepromokavé vaky na batohy. Nakonec nám oblékli plovací vesty a mohlo se jet.

Seděli jsme úplně vepředu a měli super výhled. Člun jel velmi svižně a my se po divoké řece pomalu blížili k vodopádům a ještě netušili, co nás čeká.

Nejdříve jsme se jeli podívat směrem k Devil's Throat, ale samozřejmě ne daleko. Tam by žádná loď nepřežila. Přijeli jsme blíže k vodopádům. Mohli jsme být tak 5-10 metrů od místa, kde voda dopadá do řeky. Voda na nás pořádně stříkala a přes burácení vodopádu byl sotva slyšet nadšený křik všech pasažérů. Udělali jsme tu dvě takové otočky, kde jsme se přiblížili k vodopádu a pak se nechali unášet jeho proudem zpět po toku.

To by tady prozatím stačilo a teď přišel čas přejet kolem ostrova San Martin k další části vodopádů. Teprve teď si jeden z průvodců oblékl speciální oblek aby nezmoknul a řekl nám, ať vše dáme stranou a držíme se. Přijeli jsme k místu, kde padá největší množství vody. Tady bylo slyšet jenom hřmění vodopádu. Pokaždé, když jsme se přiblížili, to s lodí jen zacloumalo a rozbouřená řeka nás hned otáčela do strany. Loď létala ze strany na stranu a voda se několikrát přelila přes boky lodě na palubu. Samozřejmě to nejvíc schytali ti vepředu. My přitom jen fascinovaně hleděli do tváře burácejícímu vodopádu a vše ostatní ignorovali.

Naposledy nás dovezli k vodopádu a pak už jsme se pomalu vzdalovali. V tom se průvodce zeptal, jestli chceme ještě jednou a všichni křikem souhlasili. Na poslední smočení nás vzal na stejné místo jako na začátku. Tentokrát však pořádně nabral rychlost a nějak to nevypadalo, že by měl v plánu brzdit.

V tu chvíli jsme se pocitově ocitli uprostřed vodopádu. Mohli jsme být tak tři metry daleko od místa dopadu vody. Voda stříkala úplně všude a skoro nešlo dýchat. Musel jsem rukama bránit pusu a nos, abych se mohl nadechnout. I přesto, že jsem si sluneční brýle přitiskl na obličej, mi voda stříkala proudem do očí a já nechápal, jak si tam našla cestu. Blíže už to snad nejde, pokud chce člověk přežít. Sloužili jsme zjevně jako štít pro turisty za námi a schytali většinu ran, které nám vodopád rozdával.

Pak už byl konec a my se mohli pořádně rozdýchat. Kapitán otočil loď a uháněl zpátky na břeh. Cesta se samozřejmě neobešla bez několika skoků po vlnách a studený vítr nás bičoval do obličeje. Když jsme se vrátili, akorát jsme odevzdali vesty a stále ještě nemohli najít slova k tomu, co se právě stalo. Byl to neuvěřitelný zážitek.

Sundali jsme žabky a oblékli si zpět nás boty. Pláštěnka pomohla na horní půlku těla, ale spodek neuchránila. V jednu chvíli se vlna přelila na mojí sedačku a já měl všechno kompletně durch. Aspoň že svítí sluníčko, to snad brzy uschne. Během jízdy zpět nám průvodce řekl, že máme štěstí, protože je prý zrovna spousta vody a tak jsme určitě měli skvělý zážitek. Dnešní průtok byl 3.400.000 litrů za sekundu oproti včerejším 1.700.000 (což byl přesně průměrný průtok).

Došli jsme si na jídlo a rozhodli se projít si oba včerejší okruhy znovu, když už máme ten slunný den. Dnes to byl ještě lepší pohled než včera. Bylo mnohem více vody a díky modrému nebi a duze nad vodopády místo působilo úplně jinak. Voda v řece totiž oproti včerejšku stoupla o pár desítek centimetrů.
Měli jsme navíc pocit, že dnes tu bylo méně lidí než včera.

Krátce před odjezdem do města jsme ještě zůstali sedět v areálu a prohlíželi si fotky, když v tu chvíli jsme spatřili tukana. Na toho jsme se těšili celou dobu a snažili se ho najít už na začátku cesty v Kolumbii. Teď seděl v koruně stromů vedle nás a po chvíli jsme objevili ještě několik dalších kousků. Udělali jsme pár fotek a pak se konečně vrátili do Puerto Iguazu.

Dnes je náš poslední den v Argentině a tak bylo namístě, abychom ten pobyt adekvátně zakončili. Navštívili jsme tradiční restauraci, kde jsem si dal pořádný argentinský steak s místním vínem, Niki pak lehčí vegetariánské lasagne a cuba libre.Lue lisää

Včera nás příjezd do Brazílie pěkně potrápil, ale potřebovali jsme všechno zařídit, abychom měli na dnešek klid. Niki slaví narozeniny a chtěli jsme, aby si ten den mohla užít a my neseděli někde v autobuse nebo nezařizovali jiné věci.

Po ránu jsem ještě skočil do krámu poblíž koupit něco malého k snědku a pak už jsme si mohli v klidu vychutnat snídani v posteli a k tomu film. Po něm jsme zavolali Uber a nechali se odvézt na letiště. Na dnešek totiž máme zakoupený let vrtulníkem nad vodopády. Nikdy předtím jsme vrtulníkem neletěli a tak jsme se patřičně těšili. Není tady však možné rezervovat konkrétní čas, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Čekali jsme asi 15 minut, než jsme přišli na řadu.

Niki se mohla posadit vedle řidiče dopředu a já seděl vzadu s dalšími třemi lidmi. Pak jsme se zvedli a letěli směrem k vodopádům. Počasí nám vyšlo skvěle. Na nebi byl jediný mrak - jenom z vody nad vodopádem, jinak kompletně modré nebe.

Pohled na vodopády byl neuvěřitelný. Až tady jsme zjistili, že jsme doteď viděli jen asi třetinu celých vodopádů. Přiblížili jsme se i části jménem Devil's Throat, která je z Argentinské části právě nepřístupná. Několikrát jsme přeletěli nad vodopády z několika stran a pak se pomalu vraceli zpět. Je to neskutečná podívaná a kde jinde si vychutnat takový pohled, než nad největším vodopádovým komplexem na světě.

Po návratu jsme se z toho museli chvilku vzpamatovat, pak ale přišel čas navštívit vodopády ještě z brazilské strany. Jsou tak obří, že tady zjevně strávíme 3 dny a pořád toho nemáme dost. Četli jsme, že je argentinská strana lepší a po přeletu vrtulníkem už jsme toho tolik neočekávali. S tímto přístupem jsme nasedli do autobusu za vstupem a nechali se odvézt k začátku trasy.

Brazilská strana je mnohem menší a celý okruh se dá projít během asi 2 hodin. Vše samozřejmě záleží na tom, kolik je zrovna lidí a jak moc člověk fotí. Na začátku má člověk pohled na stejné vodopády jako z argentinského spodního okruhu, akorát z ještě větší dálky. I tak jsme ale pořád stavěli. Po chvíli přišli ale nové pohledy.

Stáli jsme čelem proti stěně vodopádů, před kterou jsme před pár dny projížděli lodí. Odsud však působila ještě větší. Asi i proto, že tentokrát bylo normálně vidět. Voda z vodopádu se vznášela nad údolím a ve slunečních paprscích bylo vidět, jak dopadá na vše kolem nás. Tady jsme začínali být lehce mokří.

Nakonec jsme došli k poslední části. Tady se stojí na kaskádě posledního vodopádu z Devil's Throat. Lidé si už několik desítek metrů před vstupem na vyvýšenou plošinu nadávali pláštěnky a nám bylo jasné, že suší domů nepůjdeme. Během chůze po rampě jsme potkávali ostatní turisty s kompletně promočeným oblečením, i přesto však úsměvem na tváři. My se tak opět ocitli v blízkosti vodopádu. Nádhera. Brazilská strana vodopádů za nás určitě vede. Ale těžko říct, jaký bychom z toho měli dojem, kdyby byla celá argentinská strana otevřená.

Poté jsme navštívili ještě pár vyhlídek. Nahoře jsme nemohli přestat obdivovat tohle místo, ale už byl pomalu čas jet zpět. Začínala nám být zima, protože z rukávů a nohavic jen kapala voda. V tuhle chvíli zjevně nebyl nejlepší nápad vybrat si pro jízdu zpět ke vstupu otevřené horní patro autobusu.

Po vystoupení jsme byli promrzlí, pořád mokří a museli se nějak dostat domů. Nechali jsme se odvézt k našemu supermarketu a pak šli akorát domů. Sice bylo teprve kolem šesté, ale měli jsme chuť zůstat doma, otevřít si flašku vína, dát si nějaký maličkosti a k tomu pustit film.Lue lisää