Tilbakestill søk
South America backpacking
  • Mirek Linke
  • Nikola Rousova

South America backpacking

Naše pětiměsíční cesta po Jižní Americe Les mer
+1
FølgOversiktKalenderDelDelBøtteliste
Nyeste først
  • South America backpacking

    Salento

    29. januar 2024, Colombia ⋅ ☁️ 15 °C

    Dneska jsme akorát odpočívali, jak bylo v plánu. Vstali jsme kolem půl jedenáctý, skočili do sprchy a tu si pořádně užili, protože nám poprvé za celou naši cestu teče teplá voda. Pak byl pomalu čas na oběd a my se vydali do jedné restaurace, která měla mít levné jídlo. Byli jsme tam první a ještě museli pár minut čekat, než otevřou. Všechny informace na google ohledně otevírací doby jsou hodně orientační, protože to někdy sedí +- hodinu, a někdy taky +- den. Po příchodu jsme dostali na výběr mezi kuřecím, pstruhem a klobásou v menu. Nic jiného nebylo v nabídce, ale to nám nevadilo, protože menu složené z polívky, hlavního jídla + nápoje stálo 17000 COP, což odpovídá asi 100 Kč. Mezi chody jsme si zahráli šibenici a piškvorky.
    S plným žaludkem jsme se rozhodli, že si dáme krátkou procházku na Mirador de Salento s výhledem na město a okolní hory. Tam jsme ochutnali "solterita" - pudinkovou náplň mezi dvěma oplatkami, nebo co to přesně bylo. Chutnalo to relativně dobře, já už bych si to ale znovu nedal. Odtamtud jsme pokračovali na kafe a po krátké zastávce zpět domů, abysme si dali víno, které s sebou táhneme už týden a k tomu si pustili film. Nemáme sice skleničky, my ale naštěstí měli hrnky z plechovek, naše suvenýry z Kolumbie.
    Od půl sedmé jsme měli rezervaci ve venezuelské restauraci a odtamtud jsme pokračovali do baru naproti, kde se hraje "Tejo" a k tomu pije pivo. Tejo je kolumbijská národní hra, lehce podobná Pétanque nebo Cornhole. Cílem hry je trefit papírové trojúhelníčky se střelným prachem, které leží na kovovém kruhu. Podle toho, jestli se člověk jenom přiblíží kruhu, nechá vybuchnout jeden z trojúhelníků a nebo skončí uvnitř kruhu, se rozdávají body. Háže se kovovým diskem, který váží okolo 2 kg. Po asi dvou hodinách hraní jsme to museli ukončit a vrátit se zpět do ubytování, protože zítra musíme opět brzo vstávat, abychom stihli výlet do nedalekého údolí.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Cocora Valley

    30. januar 2024, Colombia ⋅ ☀️ 19 °C

    Dnes ani nevíme, jestli nás vzbudil budík a nebo Francouzi, co bydlí vedle a kteří si kolem sedmé ráno začali dělat snídani v kuchyni přímo před našima dveřma od pokoje. Snídani jsme tedy přeskočili, vzali si do ruky banán a šli hledat Jeep, který by nás dovezl do Cocora Valley.
    Na náměstí stojí denně asi 10-15 Jeepů, které vozí turisty do přilehlých měst a lokalit. Koupili jsme si lístky a nechali se odvézt asi 30 minut východně od Salenta. Cocora Valley je údolí známé výskytem těch nejvyšších palm světa, která je zároveň národním symbolem Kolumbie. Ty se dorůstají výšky až 60 m. Začátek naší cesty ležel asi 2000 m.n.m. a pokračoval do kopců, na které se pomalu valily mraky. My se rozhodli jít celou okružní trasu, která měla 12km a vedla až do výšky 2860 m. So této výšky jsme vystoupali až po 4 kilometrech cesty a dali si v místní farmě něco malého k pití a k jídlu. Až později jsme zjistili, že to byla poslední možná zastávka na jídlo nebo pití.
    Po cestě z farmy jsme najednou vešli do deštného pralesa (přesněji cloud forest - mraky od moře/oceánu narazí na špičky hor, prší tak téměř denně a tvoří unikátní klima ve výškách cca. 1000-2500 m.n.m.).
    K našemu překvapení jsme po chvilce našli i jahody po cestě a tak jsem jednu hned ochutnal. Byla hodně divná a bez chuti, tak jsem to zas rychle vyplivnul. Ukázalo se, že to úplně jahoda nebyla, ale jedovatý to taky nebylo. Odteď nebudeme jíst náhodné bobule, co najdeme u cesty 🕵️
    Sice jsme na dnešek neměli dost vody, ale alespoň nás napadlo vzít si naši flašku s filtrem. Po asi 5 kilometrech jsme narazili na řeku a tak jsme naplnili naše láhve. Od řeky už to nebylo daleko do rezervace s kolibříky, za kterou jsme však museli nakonec platit 10€. Tady jsme asi 10 minut pozorovali různé kolibříky, jak sosají šťávu z pítek. My pak museli pokračovat, abychom stihli Jeep zpět do města. Po cestě zpět jsme museli lízt přes kmeny, skákat přes řeku a chodit po vratkejch lanovejch mostech. Zastavili jsme se na chvilku i u vodopádu na malou svačinu - měli jsme tři müsli tyčinky s sebou. Po několika hodinách jsme se konečně vynořili z lesa a opět spatřili nádherný výhled na okolní hory. Okolo 15:45 jsme dorazili na parkoviště, odkud nás měl Jeep vzít zpět do Salenta. Bohužel byli zjevně všechny auta zrovna na cestě a my tak museli čekat do 17:00, než náš nabrali. Naštěstí jsme na tom nebyli nejhůř, protože tam ostatní podle mě museli čekat ještě dvakrát tak dlouho. Totálně vyhladovělí jsme nemohli myslet na nic jiného než jídlo, a tak jsme po návratu rovnou vyrazili do místní restaurace s Burgerama. Po vydatném jídle jsme se vrátili do ubytování a zítra si dáme opět odpočinek a žádné velké výlety.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Salento

    31. januar 2024, Colombia ⋅ ⛅ 16 °C

    Namísto Francouzů mě pro jistotu vzbudila Niki třískáním nádobí v kuchyni. Sice až v 11 ráno (pro ostatní dopoledne), ale i to stačilo, abych byl nasranej. Ne každé ráno je tu idylické. Ale aspoň je tu pohodlná postel a teplá voda. Po snídani/obědu jsme se pustili do plánování, protože na naší cestě ještě teoreticky chybělo asi 30 dní. Po několika hodinách jsme našli zajímavé cíle a nyní máme rezervu pouze 15 dní do půlky června. Uvidíme, jak to bude probíhat dál. Dneska byl první večer, kdy jsme (Niki) vařili (já to stejně nejedl). Vyjde to levnějc, ale kalorickejma hodnotama se to tady restauraci nevyrovná, protože jsou všechny sámošky předražený. Po prvním chodu doma jsme šli na jídlo do restaurace, kde jsem si dal pečený prase na grilu. I pití chutnalo skvěle a tak jsme se rozhodli, že se tu zítra opět stavíme. Posledním cílem byl bar s biliardem, kde jsme si na dvě a půl hodiny zahráli a dali pár piv. Náš plán mít klidný den jsme splnili a tak jdeme zase jednou včas spát.Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Salento

    1. februar 2024, Colombia ⋅ ☁️ 16 °C

    Opět jsme se pořádně vyspali a vstávali až v půl 11, protože tu dneska už nebyl nikdo, kdo by nás vzbudil. Díky tomu, že už bylo takhle pozdě, nebylo třeba snídat a my se rozhodli jít na menu del dia do restaurace. Měli tady k jídlu mimo jiné bramborovou kaši a salát, což jsme zatím nikde jinde neviděli. Hlavně salát ne, protože tady obecně moc nemaj zeleninu v obchodech a nebo je dražší než v Česku nebo Německu.
    K dnešní večeři jsme měli v plánu si uvařit, a tak jsme po jídle skočili do krámu a nakoupili navíc i místní ovoce. Navíc jsme museli vytisknout jízdenky na autobus na zítřek, protože tady některé společnosti digitalní jízdenky v telefonu neakceptují. Naštěstí jsme rychle našli místo, kde nám vše vytiskli. Po cestě zpět jsme konečně ochutnali chocolate con queso, horkou čokoládu se sýrem a také colada, drink z mléka, vanilky a kukuřičného škrobu. Colada chutnala skvěle, ta hořká čokoláda se sýrem už ne. Čokoláda chutnala jak z automatu a k tomu na talíři ležel kus hnusnýho sejra. Ten se má nabrat na lžičku a ponořit do čokolády a pak normálně sníst/vypít.
    To nám prozatím stačilo co se týče ochutnávání a my se rozhodli skočit do fitka, které jsme měli hned u baráku. Bylo to malá posilovna v garáži jednoho domu, a i když tam s námi bylo asi 10 dalších lidí, dalo se dobře cvičit. Po hodině a půl jsme se vrátili domů a šli dál zkoušet ovoce.
    Měli jsme nakoupeno borojó (už podruhé jsme ho koupili, ale poprvé jsme ho museli vyhodit po několika dnech v batohu), a další dvě věci, co jsme přesně nevěděli, jak se jmenují. To vůbec nevadilo, protože to aspoň vypadalo čerstvě. Borojó je ovoce, které roste na stromech a když uzraje, spadne na zem, tam si chvilku pohnije, než ho někdo najde a rozhodne se to prodat. Konzistence připomíná shnilé jablko, možná ještě o něco měkčí. Jak kdyby člověk naplnil nafukovací balónek marmeládou nebo Nutellou. To celé je navíc obaleno v síťce jak kuličky s krmivem pro ptáky na zimu. Po rozbalení jsme si nebyli jistí, jestli to bylo shnilé a nebo ne - to můžete posoudit sami. Co jsem se dočetl, tak to vlastně nikdo nejí přímo jako plod, ale dělají se z toho šťávy atd. My takovou možnost neměli a tak jsme to ochutnali - chvíli to ale trvalo, než jsme se k tomu odvážili. Výsledek je vidět na videu, borojó nás moc nezaujalo a už si ho nikdy nekoupíme. Ostatní ovoce bylo dragon fruit, poměrně známé, nic zvláštního na tom a k tomu podivné rajče - tamarillo, co chutnalo jako angrešt. Navíc jsme si koupili three milk cake (koláč ze třech mlék), který byl vynikající. K tomu jsme si pustili seriál a po asi půl hodině byl pomalu čas připravit večeři. Vše bylo nakoupeno, mě akorát chyběla porce proteinů, a tak jsem si šel rychle koupit půlku pečeného kuřete. To už bylo kolem sedmé večer a my museli balit naše věci - zítra vstáváme v 5 ráno, abychom se nějak dopravili do Bogoty.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Bogota

    2. februar 2024, Colombia ⋅ ☁️ 14 °C

    Není nad to vstávat v 5 ráno a vědět, že zase strávíme celý den na cestách. Většinu už jsme měli sbalenou a tak nám to ráno moc netrvalo. Náš autobus do města Armenia jsme stihli a v 06:40 už byli na cestě. Po asi hodinové jízdě jsme dorazili na autobusový terminál a čekali na přestup do Bogoty. Zatímco jsem si odskočil na záchod, měla Nikča šanci pozorovat dva autobusy, jak do sebe nacouvali. Oni o sobě dokonce i věděli, prý ale oba začali troubit, pokračovali ale v jízdě dozadu. To zablokovalo další autobusy, které už nabírali cestující, našeho se to ale naštěstí netýkalo. Odjezd proběhl včas, což je zde rarita. Na nás tedy čekala jízda autobusem dalších 7 hodin. Přestože jsme měli předem určená místa v autobuse, moc jsme místnímu systému nedůvěřovali a nacpali se mezi prvními dovnitř. K našemu překvapení byl autobus skvěle uzpůsoben na delší jízdu - klimatizace, záchody, displaye pro každé sedadlo a překvapivě spousta místa na nohy. Klimatizace občas jela na plný koule, takže jsme se trochu klepali i ve svetru a kalhotech, po chvíli jsme si ale zvykli a po zbytek cesty nám to ani nevadilo. Na plný koule nejela jen klima, ale i hudba, kterou si řidič pouštěl a která byla slyšet i na záchodech v autobuse. Zastavili jsme i na oběd a já se rozhodl pro lehkou variantu - kus pečeného kuřete s rýží. Niki si dala jednu empanadu (taštičku s rýží uvnitř) a míchané vejce, co si včera připravila. V buse jsme se dobře vyspali a kvůli menšímu zpozdění díky zácpě dorazili v 17:00 do Bogoty, což bylo hodinu později, než podle plánu. Tam jsme vzali Uber do našeho ubytování, který nás vezl půl hodiny městem a za cestu si účtoval pouze 4,5€. K našemu překvapení se naše ubytování nenachází v turistické části La Candelaria, ani v její blízkosti, ale je vzdálené půl hodiny cesty autem. Prý je tu ale taky bezpečno 🫣
    Náš pokoj vypadá nádherně, je tu spousta místa a docela klid, až na hlavní silnici hned pod okny, které netěstní. Niki se udělalo ječné zrno, proto bylo potřeba najít nějakou lékárnu. Jednu obří jsme našli kousek od baráku, kde Niki dostala antibiotika bez předpisu, jen tak ji vyndali jedno platíčko z krabičky a oznámili nám cenu 1,3€. My jsme byli nadšený, že se nám to povedlo takhle rychle a levně sehnat a šli jsme na večeři. V Kolumbii je tradiční pouliční pokrm "Salchipapas" - klobása s hranolkama. Naše varianta byla asi až moc pouliční, protože jsme snědli jen půlku a zbytek si vzali s sebou, s tím, že uvidíme, jestli na to náhodou ještě nedostaneme chuť. Po cestě domů jsme potkali bezdomovce, jak se hrabe v popelnici, takže jsme byli vysvobození z našeho salchipapas-prokletí a milerádi naší porci odevzdali. Bezďák měl radost a my taky. Po příchodu na byt jsme hodili naše prádlo do pračky a když budeme mít štěstí, stihneme ještě sušičku přes noc.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Bogota

    3. februar 2024, Colombia ⋅ 🌩️ 12 °C

    Po ránu jsme si dali krátký workout a pak se šli nasnídat a připravit si snacky na odpoledne. Abychom se dostali do města, bylo opět třeba volat Uber, který na dovezl na místo setkání s naší skupinou na free walking tour. Dorazili jsme asi o hodinu a půl dříve, než bylo nutné, ale aspoň jsme si mohli prohlédnout okolí, sednout si na pivo a ochutnat oplatky se sýrem a karamelem. Od dvou měla začínat naše prohlídka, jenže to se akorát přihnaly mraky, začalo pršet a my byli samozřejmě skvěle na vše připraveni - Niki na téhle cestě nemá žádnou nepromokavou bundu a já si ji nechal doma. Ještě se mi přede dveřmi našeho ubytování smála, že jsem si opět nenamazal krk a jak budu spálenej. Tour jsme tedy přesunuli na pondělí a vydali se na nákupy, samozřejmě pěšky. Decathlon ležel jen 45 minut daleko a díky tomu jsme mohli projít i místa, na která bychom se normálně nepodívali (a v některých případech ani podívat nechtěli). Po cestě jsme šli i kolem nejvyšší budovy v Kolumbii, která měří 216 metru. V obchodním centru měl obchod i Baťa a v jednom průchodu měli malou modlitebnu Při hledání bundy jsme zjistili, že to nebude tak jednoduché. V některých obchodech prostě žádné ženské bundy neměli, jen pánské. Prodavači nám sami říkali, ať si prostě zkusí nějakou malou pánskou bundu, že to taky půjde. Nakonec jsme jednu pohodlnou i cenově přijatelnou našli a potom jeli zpět do našeho ubytování. Řidič se snažil si s námi povídat španělsky, nikam to ale nevedlo. Večer jsme se rozhodli navštívit Zona Rosa, menší část nedaleko, kde je spousta barů a trošku to tam žije. Cesta tam trvala 45 minut pěšky a když jsme kompletně vyhladovělí dorazili, zjistili jsme, že to je místo víceméně jenom pro turisty, s předraženým jídlem a pitím a obchody jako Rolex, Cartier atd. Protože nám to naše finance neumožňují, stravovat se na takových místech, šli jsme zase směrem zpátky domů do levnější restaurace, když přišel první pořádnej déšť za naši cestu. Tentokrát jsme byli připraveni a mohli konečně vyzkoušet naše vybavení v dešti. Po jídle jsme se odtamtud nechali odvézt domů, protože už byla docela zima a nám se nechtělo chodit další půlhodinu deštěm.Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Bogota

    4. februar 2024, Colombia ⋅ ☁️ 14 °C

    Po probuzení na nás opět čekal slejvák venku, to ale nevadilo, protože jsme stejně měli v plánu navštívit místní muzeum umění. Předtím jsme skočili na oběd do vegetariánské restaurace, kde každý den mají jiné menu, podle toho, jaké čerstvé suroviny ten den nakoupí. K mému štěstí o víkendu servírují i jedno jídlo s masem, takže bylo jasno. Po jídle to trvalo ani ne 5 minut, než jsme došli do muzea. Všechna zde vystavená díla patřila umělci jménem Fernando Botera, kolumbijskému malíři a sochaři, který svou sbírku v roce 2000 věnoval kolumbijské kulturní nadaci. Botero má divnej styl - dělá ze všech tlouštíky. Mimo samotného Botera tam jsou i obrazy z jeho sbírky, jako třeba Picasso, Monet atd. Po 40 minutách jsme prošli obě patra a pokračovali procházkou městem. Bogota je oproti jiným městům, které jsme v Kolumbii navštívili, poměrně klidné a málo turistické město. Neřve tady všude hudba, není tady vidět tolik turistů a obecně tady ani není nic, kde by člověk řekl, že to je nutné vidět během pobytu v Kolumbii. Možná proto se tu cítíme tak dobře.
    Na chvíli jsme skočili do hospody ochutnat chicha, alkoholický drink, který se dříve vyráběl pomocí žvýkání škrobu a pliváním do nádoby. Enzymy ve slinách pak přeměnily škroby na cukry, které pak kvasily. Teď už se samozřejmě vyrábí jinak. Chutná to jako zkvašený jablka, já si na chvíli vzpomněl na moje ochutnávání zetlelého borojó. Pak přišla na řadu bolirana, místní hra v každé druhé hospodě. Hází se kuličkou do děr a za každou z nich člověk dostane body, podle toho, jaká je pravděpodobnost tu díru trefit. Bolirana je super a ani se za hraní nemusí platit.
    To nám pro dnešek stačilo, protože musíme zařizovat věci na odlet do Peru.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Bogota

    5. februar 2024, Colombia ⋅ ☁️ 16 °C

    Konečně nastal čas navštívit naši free walking tour. Bylo znát, že je pondělí, protože po příjezdu na místo nebyla na ulicích ani noha. Během tour jsme prošli historické centrum a dozvěděli se pár informací, ochutnali další ovoce na nejstarším trhu v Bogotě, než po dvou hodinách začalo pořádně pršet. Spolu s naší skupinou jsme se schovali v kostele, kde v poledne začala bohoslužba. Po asi patnácti minutách jsme se rozhodli, že se od skupiny oddělíme a půjdeme na oběd a Niki hlavně konečně na záchod. Po jídle jsme to pro dnešek měli chuť zabalit, protože jsme během naší tour zjistili, že Museo del Oro (muzeum zlata) má každé pondělí zavřeno, což jsme samozřejmě nezkontrolovali. Jedná se o jedno z nejzajímavějších muzeí v celé Jižní Americe a je zde vystaveno přes 55.000 exponátů ze zlata. Příště si to radši dvakrát zkontrolujeme. Na našem plánu zbývalo už jen Monserrate, vyhlídka nad Bogotou, ale v tu chvíli akorát vylézala z mraků po dešti. My se i přesto rozhodli, že tam půjdeme, když už jsme v Bogotě. Naštěstí se během cesty mraky začaly trhat a tak nám už při čekání na lanovku svítilo sluníčko. Nahoře byl nádherný výhled na město a na kopce okolo. Dokonce jsme tu viděli i kolibříky v přírodě, jak sosají z květů na stromech. Vyhlídka se nachází ve výšce asi 3.000 m.n.m. a my si proto dali čaj z koka listů. Prý to pomáhá proti výškové nemoci. Tu jsme sice neměli, ale hůř se nám dýchalo při chůzi do kopce. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli jet zpátky, začalo opět pořádně pršet. My pak vzali Uber zpět k našemu ubytování, kde jsme rychle nakoupili léky proti malárii, protože právě v té části, kam se na příštích pár dní chystáme, je riziko velmi vysoké. Pak na nás čekala pizza k večeři - takhle dobrou jsme už dlouho neměli - a nákup svačiny na zítřek, protože poletíme do města Iquitos v Amazonii.Les mer

  • South America backpacking

    Iquitos

    6. februar 2024, Peru ⋅ ⛅ 25 °C

    Ráno jsme si akorát dali snídani, já zabalil věci (Niki to stihla už včera večer) a jeli jsme na letiště. V Bogotě to chvíli trvalo, protože obsluha zjevně nevěděla, co dělá, ale po chvíli jsme měli odevzdaná zavazadla a byli za bezpečnostní kontrolou. Ve stejném oblečení jako při příletu jsme se rozloučili s Kolumbií, a to stejným pivem, které jsme v Bogotě při přestupu ochutnali jako první - Rosada od pivovaru Tres Cordilleras. Tohle si pivo si budeme muset někde najít na internetu a objednat do ČR/Německa. V Limě nebyl problém a přes imigrační jsme prošli během pár minut. Ani se na moc neptali. Peníze máme vybrané a SIMky zařídíme zítra. Pak nás čekal let do města Iquitos, které leží na Amazonce, má asi 500.000 obyvatel a je díky tomu i největším městem na světě, kam se dá dostat jen letadlem a nebo lodí. Nevede sem žádná silnice, která by město spojovala se zbytkem civilizace a proto se většina stavebního materiálu, ale i motorky atd. dopravuje po Amazonce. Po příletu na nás čekal vzduch s vlhkostí kolem 98%, což byl docela šok po spíše horském prostředí. Vzali jsme naše velké batohy a šli před letiště hledat spoj do centra. Hned se kolem nás seběhla skupinka asi 6 lidí a nabízeli taxíka a odvoz do města. Museli jsme se odehnat a jít si stoupnout stranou, abysme se taky mohli domluvit. Tam stál chlapík, který uměl anglicky a říkal, že si máme dát krátký oddych a až budeme mít chuť, může nás hodit na hotel nebo kam potřebujeme a vysvětlil nám ceny všech možností. Zaskočeni jeho chováním jsme se hned rozhodli pro jeho tříkolku, která je tu zjevně nejčastějším vozidlem. Dal nám několik tipů na výlety i na vyzkoušení ayahuasca, což v plánu určitě nemáme, a po příjezdu na hotel zůstal z nějakého důvodu dalších asi 5 minut sedět v "lobby". To jsem zjistil po tom, co jsem šel zpět dolů zeptat se na heslo. Sice máme číslo na řidiče, ale určitě se mu neozveme, protože z něj máme divnej pocit.
    Na pokoji jsme pak jen nechali naše batohy, převlékli se do kraťas namísto kalhot a šli se podívat do města. Krátce jsme prošli "centrum" a rozhodli se, že se rychle podíváme k vodě, což je tady zjevně nějaká zátoka amazonky. Tam jsme narazili na plovoucí restauraci / bar, kde jsme chvíli poseděli a nasávali atmosféru.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Iquitos

    7. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 26 °C

    Z postele jsme vylezli až po dvanáctý, byli jsme úplně mrtví že včera. Jako první jsme se šli opět podívat ke břehu, kde jsme viděli celý záliv. Naštěstí nám nepršelo, ale vlhkost permanentně nad 90% nám i tak dává zabrat. Na oběd jsme zašli do jedné z restaurací na nábřeží, která měla dokonce i klimatizovaný prostor. K pití jsme si dali kokos. Ten jsme poměrně rychle dopili a hned začali ďoubat dužinu pomocí našeho kovového brčka. Poté, co servírka viděla naše pokusy, nám nabídla, že nám ho rozpůlí, abychom mohli sníst vnitřek. Sledovali jsme, jak se v kuchyni smáli zjevně netradiční prosbě a po rozpůlení kokosu i jeho stavu uvnitř.
    S plným břichem byl čas jít koupit SIM-kartu, protože potřebujeme internet. Po pár minutách bloudění městem jsme narazili na ulici, která byla plná obchodů s telefony, příslušenstvím a také telefonních operátorů. Ty nám SIMku odmítli prodat, protože nemame Peruánské občanství. Stánek hned vedle s tím problém neměl, a tam jsme po půl hodině měli opět přístup k internetu. Ještě jsme skočili do krámu koupit si vodu, když v tom jsme viděli, jak ulicí mašíruje nějaký pochod - bylo to pro očkování proti Covid-19 a upozornění, kde je možné se nechat očkovat. Proč se u nás plní ulice kvůli pravému opaku člověk nepochopí.
    Odtamtud jsme pokračovali k místnímu trhu Belén. Prodávají zde vše možné, od ovoce a zeleniny po krokodýlí či hadí hlavy. Na zemi se válela spousta jídla a na střechách kolem seděli supi, čekající na vhodnou chvíli. Mezitím jsme dostali žízeň a tak jsme vyšli ven, abychom si koupili pivo. Odtamtud byl výhled na zbytek čtvrtě Belén, před kterým nás několik kolemjdoucích odrazovalo. Prý je to tam nebezpečné a máme zůstat tady "nahoře", kde pravidelně chodí i policie. My poslechli a šli pomalu domů. I v takové části jako je Belén mají Baťu...
    Po cestě jsme narazili na holiče a protože už to je měsíc, co jsem byl naposled, byl čas na nový účes. Vybral jsem si jeden z nabídky, posadil a čekal, co z toho vyleze. Dopadlo to naštěstí dobře, za 120 Kč si není na co stěžovat.
    Pak jsme se stavili domů, nechali tam věci a šli se podívat na západ slunce. Kolem si hráli děti a dole v chatrčích bylo vidět i slyšet, jak některé z dětí slaví narozeniny a tancují. Jedno z nich za námi pak dokonce běželo asi dva bloky, aby nám doneslo klíče od hotelu, které jsem nechal ležet na schodech. Následovala večeře a balení věcí - na příští tři dny a dvě noci jedeme do džungle. Už se těšíme, ale nevíme přesně, co nás čeká.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Žába Kambo

    Amazonka

    8. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 26 °C

    Pobočka naší expediční společnosti leží naproti našemu hotelu, díky tomu jsme se mohli relativně v klidu vyspat, i když byl sraz v 08:45. Vezeme všechno potřebné s sebou, protože nevíme, co nás vše čeká a jak bude vypadat ubytování. Přivítal nás syn Carlose, což je šéf naší Canopy Tours a za chvíli už nás nabírala tříkolka, co nás odvezla do hlavní kanceláře. Tam nám Carlos sdělil detaily a představil našeho průvodce jménem Julio (Paharito). K tomu nám půjčili gumáky a my mohli jet do přístavu. Zde jsme nastoupili na naší loď a vydali se na asi dvě hodiny dlouhou cestu k naší lodge. Po pár minutách jsme dorazili na místo, kde se řeka Nanay vlévá do Amazonky. 
    Během jízdy jsme zjistili, že ne tak úplně jedeme do našeho ubytování, ale že si máme nandat ty holínky a jít za naším průvodcem. Na lodi bylo celkem 5 lidí + řidič a průvodce, a k našemu překvapení jsme byli jediní, kdo měl vystoupit. Měli jsme tedy privátní tour, lepší už to být nemůže. Guide nám například ukázal, které léčivé byliny jak použít, které ovoce se tam dá sníst plus další zajímavé rostliny jako tabák, kakao, banány, papaya, kaučuk nebo Jungle-brambory.
    Pak jsme pokračovali lesem, než jsme dorazili ke 250 let starému stromu druhu Lupuna. Tam jsme udělali pár fotek a vraceli se pomalu zpět, protože na nás čekala loď. Během cesty jsme prošli kolem několika termitích hnízd, než náš guide jedno rozřízl a řekl nám, ať tam strčíme ruku. Prý nekoušou a když se potom rozmažou po rukou, voní krásně po dřevě a působí jako přírodní repelent proti komárům. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme to vyzkoušeli. Poté jsme procházeli mokřady a narazili na strom, ze kterého se táhli desítky liján. Mezi nimi jsme našli i tarantuli. Pak byl čas na oběd a my se lodí konečně dopravili k našemu ubytování. 
    Po příjezdu jsme byli velmi mile překvapeni, protože jsme měli čistou chatku, místo oken sítě, vlastní sprchu a bazén společně pro zbylé chatky. Oběd byl výborný i přes chybějící maso - já pro jistotu uvedl, že jsem vegetarián, abych se vyvaroval rybám. Pak jsme měli mít čas asi hodinu a půl a tak jsme hned vyzkoušeli bazén, protože nám během oběda kapal pot z hlavy do talíře. Po asi dvou minutách v bazénu přišel guide a řekl, že za půl hodiny vyrážíme, protože zítra už nemusí vyjít počasí na sledování delfínů a koupání se v Amazonce. Sbalili jsme tedy rychle pár věcí a šli opět na loď.
    V Amazonce se vyskytují dva druhy delfínů - růžoví a šedí. Ti šedí sem migrovali přes Brazílii z Atlantiku a ti růžoví jsou zde přirozeně. Lodí jsme zastavili na jednom místě, kde občas vykoukli z vody. Růžoví delfíni neskáčou z vody jako ti šedí, protože jsou mnohem větší a tím pádem i těžší. Akorát jim vykoukne ploutev a nebo vystříknou vodu ze hřbetu. Pár jsme jich viděli a pak jsme pluli dál k rybářskému mistu. Tady pro nás připravil kuřecí kůži, kterou jsme napichovali na háky a snažili se tak chytit piraně. To se nám bohužel nepovedlo, namísto toho jsem chytil dvě sardinky, což je taky úspěch. Po ponoření návnady do vody se vždy sešlo hejno ryb a kůže zmizela za pár sekund.
    Během lovu nám průvodce najednou zaklepal na rameno a podal do rukou tarantuli, kterou právě sundal ze střechy. Oba jsme ji nechali po nás lízt a měli z toho skvělý zážitek. 
    Pak byl čas jet zpět a my opět zastavili na místě, kde plavali růžoví delfíni. Tentokrát z toho důvodu, že se tam můžeme jít koupat. Nebyli jsme si jistí, jak moc je to bezpečné, vzhledem k tomu, že jsme dve minuty předtím ve stejné řece lovili piraně. Skočili jsme tedy do vody a i náš průvodce se přidal. Voda byla překvapivě teplá a my tam zůstali asi 5 minut. Pak jsme vylezli a pozorovali delfíny, co se sem tam částečně vynořili. Následoval návrat a my se akorát šli osprchovat a probrat dnešní zážitky, které byly opravdu nevšední a kterých bylo až až.
    Následovat měla večeře kolem sedmé, ale nešel spustit generátor a tím pádem nebylo světlo ani elektřina v celém ubytování. Tento stav mimochodem vydržel až do konce pobytu a my na záchod chodili s čelovkou. Díky tomu se večere posunula asi o hodinu a půl. Hned po jídle jsme se šli převlíknout a šli s průvodcem do džungle. Zas tolik jsme toho nenašli, nejlepší úlovek byla vzácná jedovatá žába, jejíž jed se používá i v místní medicíně.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Amazonka

    9. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 27 °C

    V 5:30 nás Paherito vzbudil voláním, že máme vstávat, protože se jdeme podívat na východ slunce. Stál před naší chatkou a řekl, že tam počká, než se připravíme. Trošku ve stresu jsme sbalili věci a šli za ním. Došli jsme k řece a tam asi půl hodiny sledovali krásný východ slunce nás Amazonkou. Pak jsme měli čas asi hodinu, abychom se ještě na chvíli vyspali před snídaní. 
    Za 20 minut nás opět vzbudil Paherito, tentokrát viděl opice a chtěl nám je ukázat. Viděli jsme, jak skáčou v korunách stromů, ale jinak se vždy schovali. Tak tedy žádný spánek před snídaní. Na dnešek bylo v plánu jít právě pozorovat opice i další zvířata do džungle, akorát to mělo jeden háček. Měli jsme jít 4 hodiny džunglí a my už měli zakrvácené kotníky z holínek že včera. I díky tomu jsme se rozhodli lehce poupravit plán a namísto toho jet na Monkey Island, asi hodinu vzdálený ostrov uprostřed Amazonky. Leží 33 km od Iquitos a mají zde 5 druhů opic a celkem přes 100 opic celkem. Máme ohromné štěstí, že máme na všechny aktivita našeho guida jen pro sebe a můžeme si uzpůsobit program podle svého. Ve finále máme privátní tour do Amazonie za zlomek ceny.
    Na výlet na ostrov jsme se museli opět převléknout do dlouhých kalhot, což se ukázalo jako fatální, protože jsem si peníze schoval do kraťasů. To jsem samozřejmě zjistil až po příjezdu, tedy asi hodině cesty lodí. Náš průvodce si od nás vzal všechny penize, které jsme měli - moc to nebylo, a šel nám koupit vstupenky že svého. Nejdřív jsme si museli důkladně umýt ruce i všechna místa, kde jsme měli repelent proti komárům. Opice mají rády turisty, hrají si s nimi, lezou po nich a nebo je olizují. To jsme zažili na vlastní kůži hned na začátku prohlídky. Nechali se houpat na větvích, foukat do pusy - to prý mají nejradši, lezli nám na hlavu a nosili se na ni celou dobu během prohlídky. Na ostrově funguje i záchranné centrum pro opice, kde je možné sem přivézt opice nalezené na černém trhu a nebo zraněné v přírodě. Tady se o ně postarají a vrátí zpět do divočiny.
    Náš guide mezitím čekal na lodi a po prohlídce jsme se vrátili zpět do ubytování na oběd. Během jízdy na lodi jsme mohli sledovat břeh Amazonky a vše, co se tam děje. Narazili jsme na zelené leguány, jak šplhají zpět na pevninu, a také na vodního hada. Nakonec nás zastavila místní vodní policie aby zkontrolovala, jestli něco nepašujeme.
    Po návratu jsme do sebe nacpali oběd a šli spát asi na dvě hodiny, než přišla na řadu další výprava do džungle. Průvodce nám ukazoval nové rostliny a tentokrát i bullet ants - mravence, jejichž kousnutí patří k těm nejbolestivějším ze všech druhů. Po hodině a půl chůze džunglí se mě guide zeptal, jestli nemám v mobilu GPS, že si není úplně jistej, kde jsme. To bylo půl šestý, 45 minut před západem slunce. Já ale v lese nemám signál, a tak jsem mu nemohl pomoct. Otočili jsme se tedy a vraceli se stejnou cestou zpět. Na první křižovatce jsme se ještě společně shodli na tom, odkud jsme přišli, a pokračovali dál. Do kempu jsme přišli v půl sedmé, to už byla poměrně tma. 
    Po hodině se servírovala večeře, opět výborné jídlo a já znovu dostal nášup.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Mravenečník
    ManacaracoPásovec (s krunýřem) a Niki (s barevnou košilí)AnonaKakaoCukrová třtinaAyahuasca

    Amazonka

    10. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 26 °C

    Špatně jsme spali a ráno jsme se probrali totálně rozlámání. Paharito nás vzbudil na snídani a pak jsme se šli podívat do nedaleké vesnice, jak žijí místní a potkali jsme i "starostu". My si mohli prohlídnout jejich bydlení i zahradu, kde měli spoustu ovoce a zvířat. Pohráli jsme si s mláďaty mravenečníka, pásovce a manacaraco. Z ovoce jsme ochutnali anona, ocucali plody kakao a mohli si vymačkat šťávu z cukrové třtiny. Tu jsme nakonec přefiltrovali přes hadr a šťávu vypili. Celou dobu se o nás starala malá holčička, protože rodiče byli někde v práci. Pak byl čas na návrat zpět a my během cesty potkali policii ze včera, která nás zastavila na řece. Tentokrát nás pozvali na kelímek coca coly a sušenky. Byli moc milí a popřáli nám ještě hezkou cestu. Další zastávkou byla místní hospoda fungující zároveň i jako diskotéka, kde nám průvodce koupil jedno pivo, abychom si ho rozdělili. Zdejší nás zdravili a byli hrozně milí, podávali si ruce a měli radost, že jsme z Československa, protože to není tak obvyklé 🤔
    Po návratu do kempu jsme se šli vykoupat do bazénu, balit věci a čekat na oběd. Mezitím nám průvodce ukázal kořen rostliny ayahuasca, silného halucinogenu, který zde slouží jako medicína (a hodně se přitom zvrací). Asi hodinu po jídle přišel guide a oznámil nám, že je loď připravena na návrat. My už měli sbaleno a tak jsme se jen rozloučili se zbytkem v kempu. Po cestě jsme se ještě zeptali průvodce ohledně jedné rostliny a on nám řekl, že za 10 Soles (asi 2€) si je můžeme prohlédnout v jedné vesnici. Souhlasili jsme a znovu se radovali, že s námi nikdo nejede a my si prakticky můžeme dělat, co chceme. Ty ostatní 4 osoby na lodi teda musely čekat, ale podle mě ani neplatily a jen si vozily prdel za naše peníze. Takže vše v pořádku. Tam jsme konečně viděli i paiche (Arapaima velká), největší ryby z Amazonky a také viktorie královské, lekníny dorůstající průměru až 3 metry. Po asi půl hodině jsme se vrátili na loď a jeli zpět do Iquitos. Během cesty se s námi bavili i další spolucestující a nás nenapadlo nic lepšího, než jim ukázat naší filtrovací láhev v praxi. Vypili jsme tedy asi litr přefiltrováné vody přímo z Amazkony a doufáme, že se z toho... K našemu překvapení je řeka poměrně "čistá" neplavou zde skoro žádné pet-lahve a nebo se neválí jiný odpad na březích. Čekali jsme horší stav.
    Když jsme vystupovali z našeho tuk tuku (tříkolky), procházel zrovna kolem karneval. Ten se koná vždy v únoru a nám se nějakým způsobem povedlo vychytat čas, že jsme se vrátili z džungle a karneval akorát projížděl městem. Rychle jsme hodili naše věci na hotel a hned zase běželi ven. Po pár minutách jsme opět našli kolonu projíždějící městem a přidali se. Během ani ne minuty na nás mávaly ženský z korby jednoho tereňáku a zvaly nás za nimi. My jsme neodmítli a hned se přidali. Kolem hrála hudba, stříkala a lila se voda na lidi a do toho se házela mouka. Nechyběly ani balónky napuštěné vodou s barvivem a také kolem chodili lidi a plácali ostatním barvu do obličeje a po těle. Takhle jsme jeli asi 20 minut, než jsme dorazili na náměstí, kde jízda končila. Tam pak mluvili různí lidé na pódiu, tomu jsme ale nerozuměli a šli proto domů se konečně umýt. Pak už jen najít restauraci s WiFi, abychom mohli nahrát fotky a trochu se najíst...    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Iquitos

    11. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 26 °C

    Dnešek začal velmi podivně. V 06:50 jsem se vzbudil sám ve tmě a kolem sebe nic nepoznával, celý pokoj vypadal jinak. Vylezl jsem na chodbu a vrátil se do našeho pokoje s číslem 204. Asi jsem byl trochu náměsíčný a v noci odešel z našeho pokoje a lehnul do 203. Naštěstí tam nikdo nebyl.
    Dnešek nebylo nic na plánu. Nějak jsme byli unavení a tak jsme po obědě šli zpátky domů, lehnuli si a učili se španělsky za pomoci Duolingo. Na večeři jsme skončili do restaurace dva bloky daleko, kde jsme dostali obří porci. Půlku jsme zvládli a zbytek tam nechali. Po cestě jsme zjistili, proč nás celý den doma ruší hudba z venku - za rohem se koná festival a hraje zde živá kapela. Protože se ještě slaví, lidé dál lejou vodu a patlají barvy na kolemjdoucí, takže jsme to znova schytali. To by normálně nebyl problém, ale my už nemáme čisté oblečení. Už dnes jsme chtěli dát prát prádlo, ale je neděle a všude je zavřeno, takže to musí počkat do zítřka.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Iquitos

    12. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 27 °C

    V noci nás v půl čtvrté vzbudily divné zvuky z chodby. Chvíli jsme mysleli, že nám někdo buší na dveře, pak jsme ale ten rámus slyšeli z pokoje nad námi. Doufali jsme, že se sem právě nikdo nevkrádá. Po asi půl hodině zvuky přestaly a my mohli dál v klidu spát.
    Dnes je náš poslední celý den v Iquitos a stále jsme ještě neměli zařízenou dopravu do další destinace - Yurimaguas. Naším plánem bylo doplout tam po Amazonce a pak pokračovat autobusem. To vše sice jako plán znělo super, ale zjistit, kde koupit lístky a nebo kdy a odkud lodě vyplouvají, to bylo už horší. Nejen že na internetu nejde najít moc informací, většina z nich je už také neplatná. Chodili jsme tedy po městě a ptali se na různých místech, jak to je. Nakonec zvítězila možnost speedboat - cesta trvá asi jen 18 hodin a jede se přes noc. Už musíme jen vzít bus do jediné vesnice, se kterou je Iquitos silničně spojené. Následoval oběd a pak návštěva muzea o místních kmenech a domorodcích. Po krátké prohlídce jsme se stavili na pivo do krásné restaurace, o které se člověk může všude dočíst, že ji návrh sám Gustavo Eiffel (což ale není pravda). I tak je interiér krásný a je odtamtud výhled na místní náměstí.
    Abychom opět neseděli doma, rozhodli jsme se znovu navštívit místní trh Belén, kde jsme tentokrát zabrouzdali hlouběji směrem do slumů. Objevili se zde i exotičtější věci, jako volný výběr medikamentů, extra míchaných jedů na krysy a nebo maso kajmana (něco jako krokodýl). Jedna porce by vyšla na 10 Soles (asi 60 Kč), akorát je na místě nepřipravovali. Prodejce říkal, že mi to dá prostě do tašky a doma si to pak můžu sám ogrilovat. To jsem musel odmítnout a my pokračovali dál.
    Po cestě nás fascinoval kontrast mezi centrem města a slumem, kde lidí bydlí v plechových chatkách částečně bez elektřiny či vody. V některých částech dělí tato místa vzdušnou čarou ani ne 100 metrů.
    Večer jsme zakončili v plovoucím baru, kde jsme si dali drink, Niki něco duhového a já pisco sour, typický pro Peru. Jedna z ingrediencí je také vaječný bílek. Ten sice není na fotce, ale já se obětuju a dám si ho někdy znova kvůli dokumentaci.
    Pak už jsme jen skočili na večeři a šli domů balit věci před zítřejším odjezdem.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    NádražíNáš "autobus" po příjezduPřístav

    Amazonas speedboat

    13. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 25 °C

    Ráno nás vzbudila varovná zpráva na telefonu, kde zjevně v Peru testují poplašný systém. My měli budíka na osmou a v 07:56 začal řvát telefon tónem, který jsme dosud neznali. Pak jsme vyzvedli naše vyprané oblečení, dobalili věci a zašli na snídani. Po cestě jsme vybrali peníze a konečně víme, jaky bankomat nemá žádný poplatek za výběr - to nám ušetří spoustu peněz. Po check-outu na hotelu bereme taxi za 5 Soles (30 Kč) a jedeme asi 15 minut na místní nádraží, odkud prý jezdí autobus do Nauty. Speedboat nejezdí do Iquitos, ale do jediné s ním silničně spojené vesnice jménem Nauta, a proto nás pak ještě čeká přibližně dvouhodinová jízda autobusem.
    Po příjezdu v půl 12 jsme zjistili, že tam nejsou žádné autobusy, ale jen dodávky a osobní auta. Náš autobus měl jet ve 12 a tak jsme trpělivě čekali. To přijela větší dodávka a všichni se seběhli na skupinu a bojovali o místa. Niki vybojovala skvělá místa za řidičem a já se mezitím dával s řidičem batohy na střechu. Za dvouhodinovou jízdu a cca. 100 km si účtovali 12 Soles za osobu. Až v autě jsme si uvědomili, že jsme se nikoho nezeptali, kam dodávka jede a ani na ní nebyl jediný nápis. Protože v okolí ale nic jiného než Nauta není, muselo to být správně. Řidič pouštěl samé pecky a my se pohupovali do rytmu a sledovali osamělá stavení podél cesty.
    Po příjezdu jsme akorát vzali tuktuk do přístavu. Pod slovem přístav jsme si představovali víc, než jsme viděli. Tři větší přivázané lodě a plechové boudy kolem. Z jedné z lodi zrovna vyváděli prase a my doufali, že to později nebude ta naše. Vyměnili jsme naše lístky - zjevně nestačí koupit jednu jízdenku, ale člověk ji musí později vyměnit za jinou - a šli si dát pivo, než náš pustí na loď.
    Sedli jsme tedy na místa, co stala na jízdenkách a čekali, jak to bude probíhat dál. Na loď se poté seběhla skupinka pouličních prodejců všeho možného a po pár minutách jsme vyráželi. Na palubě je poměrně klid, až na pár jedinců, kteří tu sledují videa a poslouchají hudbu nahlas. Na západ slunce jsme vyšli na příď, posadili se a kochali se okolím. Nakonec jsme zjistili, že loď má WiFi zdarma 🤯 Aspoň máme co dělat. Zatím máme poměrně dobré tempo a mohli bychom dorazit do Yurimaguas před obědem. Stavíme u různých osad a svítí se na břehy, jestli tam náhodou někdo nestojí, kdo by nastoupil.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Yurimaguas

    14. februar 2024, Peru ⋅ 🌧 25 °C

    Noc na lodi byla hrozná a my vůbec nespali. Lidi před náma si extrémně sklopilo sedačky a nám nezbylo prakticky žádné místo. Kopání do sedaček a nebo hlasitá hudba přímo nad jejich hlavou nestačilo. Nohy jsme tam nějak naskládali. Ty sedačky byly takhle nastavené od 6 večer včera do 9 ráno dneska. V 10 jsme konečně dorazili do přístavu v Yurimaguas, vzali naše batohy a jeli do našeho ubytování. Mají tady hezkou zahrádku, kterou můžeme volně využívat.
    Na oběd jsme zašli do jednoho hotelu, kde mají terasu ve čtvrtém patře a je zde i výhled na řeku Huallaga. My si k Valentýnu dali pár předkrmů, které nás ale tak zasytily, že nezbylo místo na hlavní jídlo. Ještě během jídla se nám zavírali oči a tak jsme pak jeli zpět na hostel a šli spát na pár hodin.
    Vstali jsme kolem půl šesté večer a zmohli se akorát na to dojít si znovu na jídlo. Předtím jsme si ale prošli místní náměstí a dali si zmrzku. Tentokrát jsme si každý objednali pizzu, snědli ale sotva polovinu našeho jídla. Moje pizza chutnala dobře, ta Nikči se ale kvůli příliš velkému množství sýra nedala jíst. Protože se u nás během jídla zastavili dva bezdomovci a chtěli peníze nebo jídlo, rozhodli jsme se, že je pak někde najdeme a dáme jim náš zbytek - tedy prakticky celou pizzu. Nikde jsme je nenašli a tak jsme to museli vyhodit. Zašli jsme si ještě na jedno pivo, ale během konverzace u stolu nám došlo, že jsme úplně mrtví a že musíme jít brzo spát. Zítra musíme jet do města Tarapoto, ale ještě nevíme jak. To se nějak vyřeší ráno.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Naše čokoláda

    Tarapoto

    15. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 29 °C

    Ráno jsme akorát sbalili věci a během Check-Outu se zeptali hostitele, jak se dostaneme do Tarapota. Označil nám místo na mapě, odkud nás prý taxi odveze za 30 Soles. Druhá možnost byla collectivo, dodávka s 10-15 lidmi za 20 Soles. My dorazili na místo s taxi a než jsme zastavili, už u nás stáli taxikáři a tahali nám batohy z "vleku". Poprvé jsme museli na někoho křičet, aby toho nechal. Uklidnili se a dokonce nám i přestali dávat nabídky na jízdu. My si připravili batohy na cestu a šli vzít taxi. Cesta trvala 3 hodiny a vedla přes klikaté cesty kolem skal, kde místy byl kvůli sesuvům půdy pouze jeden pruh pojízdný.
    V Tarapotu to s taxíky (tuktuk tříkolkama) funguje podobně jako v Iquitos a nebo Yurimaguas - stačí vyjít kamkoliv na ulici a počkat ani ne minutu, než se někdo zeptá, jestli nechceme svízt. Na hostelu jsme nechali věci a šli se najíst. Potom následovala návštěva místního obchodu s čokoládou, odkud jsme si odnesli pár kousků. Když jsme pak procházeli ulicemi, narazili jsme na malý obchod, který za 5 Soles nabízel vstup do "botanické zahrady", kde byly vidět různé květiny. My jsme šli do toho a brzy litovali. Ani ne tři minuty nám stačili na prohlídku toho spíše botanického dvorku, kde visely různé květiny a nebo ležely na zemi v květináčích.
    Protože jsme poslední dny strávili v různých dopravních prostředcích a hodně seděli, byl opět čas na procházku. Sice lehce mrholilo, ale i tak jsme se chtěli podívat na místní vyhlídku. Během cesty začalo lejt jako z konve, ale to nám náladu nezkazilo. Když jsme došli nahoru, zjistili jsme, že se musí platit vstup. Vzhledem k tomu, že jsme pak viděli pár fotek na google maps, jak lidi na vyhlídce sedí na umělém tygrovi, rozhodli jsme se podruhé za dnešek nevyhazovat peníze z okna a šli zpět.
    Po asi hodině přestalo pršet, což je tady deštném pralese vcelku normální. Většinou přijde několik dešťů za den a mezitím svítí slunce. Po návratu na hostel jsme vylezli do nejvyššího patra a sledovali, jak stoupá pára z kopců.
    Tarapoto jsme vlastně ani vidět nechtěli, byla to spíše mezi-zastávka po cestě do města Chachapoyas. Nikde na internetu jsme však nenašli informace o přímém spoji a tak jsme se zeptali na hostelu. Ti nám řekli, ať se zeptáme taxikářů a ti že nás tam někam rovnou odvezou. Povedlo se nám sehnat bus na zítra ráno, který jede do města Pedro Ruiz, jen hodinu od Chachapoyas. Stejný problém měl i další pár, v tomto případě španělsky mluvící, který po nás přišel k okénku na "nádraží". Naše milá paní prodavačka, která s námi trpělivě 20 minut komunikovala přes google translate, jim pak přikázala, že se o nás mají po cestě postarat a že můžeme vzít společný taxík, abychom všichni dorazili do naší plánované destinace.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Pár z Peru vedle nás a kafe s sebou
    Aspoň tu láhev nevyhodili v přírodě

    Chachapoyas

    16. februar 2024, Peru ⋅ ⛅ 15 °C

    Ráno jsme dorazili na autobusový terminál a po pár minutách měli naše jízdenky. Nakoupili jsme snídani - banány a kafe s sebou. To Niki dostala v petce od minerálky. Na místě byl i pár že včera, který nám pomáhal vše koordinovat a domlouval vše potřebné za nás. Na cestě do Pedro Ruiz jsme strávili 8 hodin, i když cesta byla dlouhá jen 312 km. Prvních 150 kilometrů uteklo poměrně rychle, i přes krátké zastávky ve městech a vesnicích po cestě. Druhá polovina byla horší. Z ničeho nic vylezl jeden ze spoluřidičů a začal všem rozdávat pytlíky na zvracení. Krátce poté se Niki udělalo hrozně špatně, pytlík ale naštěstí nepotřebovala. Cesta totiž vedla přes hory a klikaté cesty, místy se srázem několik desítek metru, což řidiči nebránilo v zběsilé jízdě, a tak jsme dnes autobusem vystoupali přes 2000 výškových metrů. V Pedro Ruiz jsme přestoupili na collectivo a jeli další hodinu a čtvrt do Chachapoyas. Cestě vede obřím kaňonem s řekou uprostřed a kolem je jen stěna ze skal, ze kterých jsme nemohli spustit oči. I po vystoupení v Chachapoyas se nás peruánský páreček z Iquitos ujal a hned zařídili taxíka pro nás 4. My si akorát vyskočili u našeho hostelu a oni pokračovali dál. Totálně unavení z cesty jsme akorát zašli na jídlo a šli spát.Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Huancas

    17. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 21 °C

    Na dnešek jsme měli v plánu jen vyrazit na krátký výlet do Huancas, malého města poblíž Chachapoyas, odkud jsou prý dobré výhledy na kaňony. Zjistili jsme, odkud tady jezdí collectivo a po cestě ještě nakoupili vodu a banány na místním trhu. Když jsme dorazili na místo, byli jsme jediní, kdo čekal na dodávku a prvních 10 minut se nikdo další neukázal. Po chvíli se přidal ještě jeden místní dědula a to zjevně stačilo, abychom mohli vyrazit. Po asi půl hodině jsme byli na místě a po výstupu jsme jen žasli nad výhledem na rozlehlé kaňony. Původně měla naše cesta z jedné vyhlídky na druhou trvat hodinu, nám ale zabrala 4 hodiny, protože jsme se kochali přírodou okolo a prolezli všechna možná místa. Na jedné vyhlídce jsme zjistili, že koukáme na ten stejny kaňon, kterým jsme právě včera projížděli na cestě do Chachapoyas. Když jsme se dostali zpět do vesnice Huancas, osvěžili jsme se jedním pivem v malé hospůdce na náměstí a pokračovali na druhou vyhlídku. To už se přihnaly mraky a tak jsme zde strávili asi jen 25 minut, než jsme se nechali odvézt zpět do Chachapoyas, jak jinak než collectivem. Tam jsme akorát vybrali peníze a šli zařídit výlety na příští dny, protože je tady toho spousta co vidět. Zanedlouho jsme zjistili, kde mají nejlepší ceny a tak máme plán na příští tři dny. Na ulici jsme koupili oříšky ke svačině na naše výpravy, zašli na jídlo do jedné z nejlepších restaurací, kterou jsme na naší cestě navštívili, a šli spát.Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Horní část vodopádu

    Gocta Waterfall

    18. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 20 °C

    V 9:30 byl sraz na hlavním náměstí, odkud jsme vyráželi autobusem do města Cocachimba. Na náměstí právě probíhali oslavy policie a armády, při které zdvihají vlajku a které se zjevně konají každou neděli. Za pár minut dorazil i náš autobus a my tentokrát vybojovali místa úplně vepředu. To dnes znamenalo, že jsme posádce za námi museli podávat pytlíky na zvracení. U Niki to opět bylo na hraně, ale nakonec jsme žádné nepotřebovali. Když jsme dorazili, vybrali jsme si jídlo v restauraci, které na nás bude čekat, až se vrátíme z naší túry. Guide mezitím koupil vstupenky do národního parku a my společně se zbytkem vyrazili směrem k asi 5 km vzdálenému vodopádu. Guide nám na začátku vysvětlil, proč byl vodopád Gocta i přes jeho velikost objeven až kolem roku 2002 a i legendu k tomu. Tím začala a také skončila jeho role pro tento den, i když jsme si extra za anglicky mluvícího průvodce museli připlatit 10 Soles za osobu. Během cesty začalo pořádně pršet, a tak si Niki na doporučení našeho průvodce koupila pončo proti dešti a já samozřejmě ne, protože mám bundu přeci. Ta mi byla po půl hodině k hovnu a všechno oblečení jsem měl skrz na skrz mokré, včetně bot. Po cestě bylo několik vyhlídek, odkud bylo možné vidět (za dobrého počasí) vodopád. My vždy viděli jen špičku a nebo mraky a tak jsme pokračovali v cestě. Když jsme dorazili k vodopádu, úplně jsme zapomněli, že máme vše mokré a byli nadšeni. Gocta vodopád patří mezi jedny z nejvyšších na světě a skládá se ze dvou kaskád. První měří 221 m a ta druhá 550 m - z našeho místa byla vidět pouze ta spodní část, i tak to byl neuvěřitelnej zážitek. Pokusili jsme se udělat pár fotek a videí, ale radši jsme hned schovali telefony, protože silně pršelo a do toho na nás lítala voda z vodopádu. Během cesty zpět jsme nemysleli na nic jiného než konečně na náš oběd. Po cestě pršet nepřestalo a tak jsme v tom dešti ušli celkem  asi 8 km. Po návratu konečně přišlo jídlo a po něm čekání, než se někde objeví i náš guide. Přišel půl hodiny po nás, najedl se a my mohli jet. Během dnešní túry jsme navíc potkali několik lidí z předchozích dní, jako například několik spolucestujících z lodi z Iquitos do Yurimaguas, pár, který nás doprovázel na cestě z Tarapota do Chachapoyas a nebo spiderman dítě z naší ulice.
    Po cestě domů jsme si uvědomili, že nemáme žádné jiné boty a na zítřek už máme zařízený výlet. Po převléknutí jsme šli tedy na nákupy (v sandálech a žabkách) a hned v prvním obchodě, kde jinde než v Baťovi, jsme sehnali dva páry za celkem 1500 Kč. Teď můžeme s klidem spát, protože máme suché oblečení na zítřejší výlet.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Pucatambo & Karajia

    19. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 17 °C

    Na dnešní výlet se nenašlo tolik zájemců, jako včera, a tak jsme vyrazili ve skupince šesti lidí. Krátce před odjezdem jsem skončil na trh koupit banány k snídani, ale Nikču jsem tím moc nepotěšil. Nějak se mi podařilo koupit méně známou odrůdu banánů, které jsou uvnitř zbarvené do oranžova. Podle mě chutnají skoro stejně, akorát jsou míň sladké, tenhle názor ale Niki nesdílí a odmítla je jíst. Ani nikdo z naší skupiny se neodvážil je ochutnat, a tak je budu muset sníst v příštích dnech sám.
    První zastávka byla v Putacambo, odkud je výhled na údolí Utcubamba. Díky lepšímu počasí než včera se nám podařilo vidět celý vodopád Gocta. Bylo znát, že jsme poměrně vysoko (2600 m.n.m.), protože jsme po cestě do kopce zpět k autu pořádně funěli. Následoval oběd a přejezd do Karajia, kde na nás čekali sarkofágy. Chachapoya (cloud people - lidé z mraků) byl místní lid asi před 700 lety, tedy ještě před nástupem Inků. Chachapoya ukryly své nejvýznamější vůdce či šamany do sarkofágu, které poté ukryly ve skalách. Narozdíl od Inků, kteří nechávali mrtvé mumifikovat, nechávali Chachapoya kostry stranou, než zbyly jen kosti, a ty poté ukryly v nádobách do sarkofágů. Ty mají konstrukci z bambusu a jsou pokryté hlínou a barvou. V Karajia je jich ještě několik dochovaných v původním stavu a uvnitř jsou ještě stále těla. Původně jich zde bylo ukryto mnohem více, ale díky zemětřesením a počasí se zbytek nedochoval. Zbytky z nalezených sarkofágů, které se uvolnily a spadly do údolí, se nachází v místním muzeu.
    Ve vesnici Karajia navíc chovají ovce a vlnu si motají sami. Prodávají tady spoustu ručně šitých šál, čepic a svetrů. Jeden z nich se Nikče zalíbil a tak si ho vyzkoušela, nakonec jsme ho ale nekoupili. Po návštěvě muzea právě ve chvíli, kdy nám guide oznámil, že máme jít do auta, si to Niki rozmyslela a my běželi pár set metrů dolů do krámku rychle koupit ten svetr. Chachapoyas naší peněžence nedělá dobře, ale zato si osvěžíme šatník.
    Po návratu jsme se akorát šli projít do města, Niki si po cestě dala kafe a my chvíli pozorovali západ slunce nad náměstím. Odtamtud jsme pokračovali na večeři a pak domů jít spát.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Kuélap

    20. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 23 °C

    Na náš poslední celý den v Chachapoyas jsme měli zařízený zájezd do Kuélap. Před autobusem jsme poznali známé tváře z předchozích výletů, stejně tak jako stejného průvodce ze včera. Cesta "busem" trvala hodinu a půl, pak jsme přestoupili na jiný autobus a z něj vzali lanovku, která nás během 20 minut vyvezla do výšky 3000 m.n.m.. Zde jsme navštívili místní stánky a objevili ručně šité svetry z alpaka vlny. Hned jsme je šli zkoušet, ale bohužel jsme neměli dostatek hotovosti na to, aby si každý z nás mohl jeden takový pořídit. Problém za nás vyřešil průvodce, který nám půjčil chybějící peníze. Musí si myslet, že nám hrabe, když na nás včera celá skupina čekala, abychom si koupili svetr a dnes nám na další půjčuje peníze... 🫣
    Kupodivu s tím problém neměl a dále nám odpovídal na naše otázky.
    Po asi půlhodinové cestě jsme dorazili k ruinám města Kuélap. To bylo založeno kolem roku 500, a je tedy přibližně o 1000 let starší než Machu Picchu a také asi 4x větší. Založil ho právě lid Chachapoya a žilo zde kolem 3000 lidí. V současnosti je zpřístupněna pouze část města, protože probíhá několik projektů za účelem rekonstrukce zbylých částí. Denně sem může vstoupit maximálně 145 turistů, aby se ruiny nepoškodily.
    Během výletu jsme se dali do řeči i s Clémentem, klukovi z Francie, který se živí hraním pokeru a účastnil se již druhého výletu společně s námi. Vyměnili jsme si naše zkušenosti a příběhy z cest a pokračovali konečně na pozdní oběd v 16:00. Po jídle jsme se akorát vrátili zpět do Chachapoyas, totálně unavení, protože na nás nahoře pražilo slunce, což ale při té nadmořské výšce příliš nebylo poznat.
    Zpátky v našem městě jsme si zašli na "fancy" jídlo. Našli jsme skvěle hodnocenou restauraci, která prý velmi kreativně servíruje jídlo na talíř a jídlo prý chutná skvěle. Kreativní servírování to sice bylo, ale úplně k hovnu, protože jsme nevěděli, jak to jídlo sníst, a dobrý taky nebylo. Cena samozřejmě byla fancy a my po opuštění prostoru litovali, že jsme tam šli. Místo toho si mohla Niki koupit třetí nebo čtvrtý svetr.    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking
    Naše oblíbená restauraceKoutek na sezení v ubytování / prostor na snídaněNáš pokoj z venku po check-outuDvorek v ubytování

    Chachapoyas

    21. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 23 °C

    Náš poslední den v Chachapoyas jsme začali krátkým během na vyhlídku, kde jsme se trochu protáhli a běželi zpět. Po sprše na nás čekal místní trh, kde jsme nakoupili trochu ovoce. Já chtěl ochutnat sušené maso, ale až po koupi mi bylo řečeno, že to nemám jíst v tom stavu a že to musím osmažit. V jiném stánku jsme si zase koupili kokos k snídani a prodavačka se hned zajímala, odkud jsme. Po odpovědi, že z Česka, byla nadšená a poprosila nás, jestli si nás může vyfotit.
    Na hostelu jsme akorát sbalili věci, odevzdali klíče a šli na oběd. Batohy jsme mezitím nechali na hostelu. Tam jsme se po obědě vrátili a zařídili transport a ubytování na další zastávky.
    Chachapoyas nás obecně hodně překvapilo, je tady v nabídce spousta výletu do okolí, které jsou velmi levné a je zde minimum turistů. Všichni jsou moc milí, někdy nás prostě jen tak zdraví, ptají se, odkud jsme a nebo dokonce objímají. I když tohle město nebylo součástí původního plánu, jsme moc rádi, že jsme ho navštívili a určitě ho můžeme všem doporučit.
    Na šestou jsme šli na autobusový terminál a potkali tam turistiku ze včerejšího výletu. To nám umožnilo tam nechat věci, a mezitím co je hlídala jsme si stihli skočit na jídlo (miniburger do ruky) o blok dál.
    Po odevzdání batohů jsme mohli nastoupit a nás čekal pohled na zatím nejlepší autobus, kterým jsme tu jeli. Dost místa na nohy i po sklopení sedadla před námi, televize nahoře s filmy a anglickými titulky, čisté a pohodlné sedačky a rozumně nastavená klimatizace. To vše za 25€ na osobu za cestu trvající 14 hodin na trase 650 dlouhé kilometrů    Les mer

    Se oversettelse
  • South America backpacking

    Trujillo

    22. februar 2024, Peru ⋅ ☁️ 28 °C

    Cesta autobusem se protáhla ze 14 na 16 hodin a my proto dorazili až kolem 11 do našeho ubytování v Trujillu. Naštěstí jsme s majitelem domluvili, že se můžeme ubytovat dříve a dostali jsme jiný pokoj. Ten je mnohem větší, než ten původně rezervovaný a zároveň nemusíme platit poplatek na booking.com za zprostředkování. I když jsme se v autobuse dobře vyspali a každý z nás vytuhnul na alespoň 7 hodin, byli jsme totálně unavení a neměli chuť na nic. Naštěstí jsme ani neměli pevně stanovený plán a tak jsme akorát šli zařídit nejnutnější. Mě dnes z nějakého neznámého důvodu přestal fungovat internet v telefonu, ale stejně bylo na čase zařídit nové sim karty. To jsme vyřešili po cestě na oběd, avšak tentokrát jsme museli poprvé kromě našeho podpisu přidat i otisky prstů. To vše, aniž bychom si přečetli a nebo alespoň vyfotili tu smlouvu. Pak jsme odnesli naše oblečení do prádelny ve městě. Tentokrát jsme k tomu měli navíc i naše vaky na velké batohy, protože v zavazadlovém prostoru v autobusu na ně vytekl nějaký rybí olej, nebo co to bylo (je to mastné a smrdí jak ryba...). To bohužel odmítli a tak necháme prát jen naše oblečení - zítra večer v 6 ho můžeme vyzvednout.
    Po cestě domů jsme se ještě stavili na kulečník, který jsme objevili kousek od našeho hostelu. Pak už jsme jen leželi v posteli, koukali na filmy a odpočívali.    Les mer

    Se oversettelse
  • 2025© FindPenguins
  • Hjem
  • Om oss
  • Gruppesporing
  • Presse
  • Vilkår
  • Personvern & Cookies
  • Hjelpesenter
  • Avtrykk