South America backpacking

Ještě před příjezdem do Huarazu jsme si hráli s myšlenkou, někde zdolat nějakou pětitisícovku. Jakože pořádně vylézt, s horolezeckým vybavením a na nějaký vrchol, který má pořádně stoupání. Výlet na ledovec Pastoruri, který jsme absolvovali před třemi dny, se určitě nepočítá, i když leží nad 5000 m.n.m. 

Pak jsme ale objevili Pico Mateo. To je 5150 m vysoká hora asi 2,5 hodiny od Huarazu a je známá především jako vhodná pětitisícovka pro horolezce začátečníky, kde se seznámí s lezením s cepínem a mačkami. Považovat nás za horolezce začátečníky by byla drzost, když jsme akorát měli tři túry po okolí a naposledy byli v horách před několika lety (a to jen na sjezdovce...). My prostě nejsme žádní horolezci. 

Nechtěli jsme se přeceňovat, ale na recepci nám včera sdělili, že to není tak náročný výstup a že jestli jsme fit a aklimatizovaní, že to zvládneme. Chtěli jsme se ujistit, že vše proběhne v pořádku. Tím nás konečně přesvědčil a my se tak definitivně rozhodli tuhle výpravu zakoupit.

My byli hlavně nervózní z výšky a počasí, protože tu je právě sezóna dešťů a kdo ví, jestli nás nahoře nepřekvapí bouřka. A tak jsme si připlatili asi 10€ na osobu, abychom měli "private tour". Jeden průvodce může vzít maximálně 3 osoby s sebou, a tak jsme si to bookli tak, že budeme určitě sami. Takhle si můžeme jít vlastním tempem a nebo se otočit, když to na nás bude moc (hlavně psychicky). 

Ještě včera jsme si vyzkoušeli boty a probrali s průvodcem detaily. I proto jsme včera museli ještě rychle nakoupit rukavice, sluneční brýle a pro Niki náhradní čepici. I když jsme měli všechno vybavení připravené a vyzkoušené, jídlo hotové, nevědeli jsme, jak to všechno dopadne.

Docela jsme byli nervózní z výstupu a tak jsme v noci téměř nespali a pořád se budlili. Budík konečně zazvonil ve 2 ráno, my se připravili a ve 3 už nás nabíral collectivo před hotelem. Včera večer začalo pořádně pršet a déšť pokračoval i po probuzení. Moc jsme si tedy nedělali šance, že výlet budeme moct absolvovat. 

Ani během téměř tříhodinové cesty se nám nepodařilo usnout a tak jsme poměrně KO dorazili na místo. Díky dešťům se zjevně uvolnily kameny podél silnic a tak jsme během jízdy museli objíždět obří balvany o velikosti auta. To nás lehce znejistilo.

Po příjezdu na začátek túry sněžilo, všude leželo asi 5-10 cm čerstvého sněhu a my měli docela paniku. Ještě, že máme průvodce jen pro sebe a můžeme to ukončit, kdy se nám zachce. Oblékli jsme se tedy do výstroje a řekli si, že to teda kousek zkusíme a uvidíme, jak nám to půjde. 

Podle našich informací se mělo jít chvíli v klidu víceméně po rovince, než se začne lézt po kamenech a skalách. My vyráželi v 06:15 od dodávky. Rovinka trvala 5 minut a během ní jsme potkali jinou skupinu, která se hned u začátku skal otočila a vracela se zpět. Náš průvodce nás ujistil, že to zkontroluje a když to půjde, budeme moct vyrazit touto cestou. A tak jsme vyrazili na zasněžené skály. Pořádně to klouzalo a já se po pár metrech musel zeptat, jestli mu to fakt přijde bezpečné. No problem amigo. My jsme na sobě sice měli sedák, ale nepoužívali jsme žádné lano... Jen na jednom úseku nás průvodce oba zajistil lanem, které připevnil ke skále. Tenhle prudký kousek jsme zvládli bez problémů, akorát jsme pěkně promokli. Díky novému sněhu a dešti stékala voda ze skal a tak jsme se místy brodili malými potůčky a minivodopády. 

Nad tím místem jsme pokračovali dál v chůzi/lezení, než nám průvodce (s přezdívkou Chino) oznámil, že si dole zapomněl mačky. Prej je všechno v pohodě, my prostě máme lízt dalších cca. 40 minut nahoru a počkat před ledovcem, který je na špičce hory - on se mezitím vrátí pro chybějící vybavení a prostě nás dožene. Jasný, žádnej problém. Víc privátní to už bejt nemůže - a jsme tu sami (někde pár desítek metrů pod náma byla ještě jedna poslední skupina, ta ale nebyla celou dobu vidět, jak byli daleko). Máme prej následovat skupinku před námi, která zase pomalu mizela v mracích. A tak jsme šli nahoru úplně sami a následovali stopy ve sněhu. Ona nahoru totiž nevede žádná oficiální cesta, a tak si každý průvodce jde tak, jak se mu zrovna zachce. Kupodivu to byl právě ten moment, který nás probral a my si šli v klidu vlastním tempem a užívali si okolí. Cítili jsme se sebevědomě a strach nás přešel. Ono nám taky nic jinýho nezbejvalo...

K ledovci jsme po nějaké době doopravdy dorazili a konečně jsme si dali nějaké menší jídlo a pořádně se napili. Krátce před příchodem k ledovci se k nám navíc připojil týpek z jiné skupiny, který se zase odtrhl a utekl svému průvodci. Chino dorazil asi 10 minut po nás, tentokrát kompletně vybaven, a my si mohli nasadit mačky, vzali cepín do ruky a dostali briefing, jak to vlastně používat. Začátek ledovce byl poměrně v pohodě. Stoupání nebylo tak velké (asi 45° podle China) a mačky krásně držely v ledu. V horní části byl ledovec mnohem prudší (asi 60° podle průvodce) a my navíc museli dávat pozor na vzduchové kapsy, kam se člověk občas probořil. Chino nás vedl a zastavoval asi každých 20 kroků, abychom se vydýchali. To bylo potřeba, protože výstup je dost náročný a kyslíku pramálo. V této výšce ma člověk k dispozici asi jen polovinu normálního množství kyslíku. Nám se trochu motala hlava a ztěžka jsme dýchali, ale i tak jsme si to naplno užívali. Těsně před vrcholem zrovna dvě skupinky slézaly dolů a tak jsme měli vrchol na pár minut jen pro sebe. Tam jsme dorazili v 09:00 a tak náš výstup trval celkem 2 hodiny a 45 minut.

Nahoře jsme si sice neužili žádný výhled, protože všechny okolní hory byly schovaný za mrakama, ale o ten výhled nám vlastně vůbec nešlo. My jsme byli neskutečně pyšní, že jsme takovou výpravu zvládli a že jsme vylezli na pětitisícovku za pomoci maček a cepínu a nějak to všechno udýchali. Udělali jsme pár fotek, dali si svačinu a radovali se z našeho výkonu.

Po pár minutách byl čas na sestup. My sbalili naše věci a připravili se. Očekávali jsme, že cesta dolů bude mnohem horší a náročnější. V prvním úseku našrouboval Chino úchyt do ledu a my se tak mohli slanit, což ušetřilo čas. Tady jsme však museli před nás pustit skupinu, která přišla na vrchol až po nás, protože Nikča musela na záchod a to na takovém místě není úplně jednoduché. Druhý úsek už byl o něco problémovější. Já šel první a párkrát mi to trochu ujelo, Niki mě ale vždy pohotově chytila na laně. I tady jsme byli spojení lanem jen mezi sebou. Na ledovci je ale výhoda, že se mačky pořádně zabodnou do sněhu a poskytují tak stabilitu tomu, kdo zrovna jistí.

Na konci ledovce jsme sundali mačky a pokračovali zpět k dodávce. Během našeho výstupu na vrchol zjevně roztálo poměrně dost sněhu a tak jsme se místy museli brodit ledovou vodou. To byl nejlepší možný způsob, jak se dostat dolů. Zbytek byl prý příliš nebezpečný. K dodávce jsme se vrátili v 11:15 a tak nám celá túra trvala celkem asi 5 hodin.

Po návratu do Huarazu jsme hned skočili na oběd a šli domů vstřebávat pocity z dnešní výpravy. Tohle byl asi nejzajímavější zážitek, který si odneseme z naší cesty Jižní Amerikou.Read more