South America backpacking

Další celodenní výprava začínala opět u naší chajdy a znovu nás vyzvedla celá rodina Israele. Naše výprava vedla jako první ke kráteru Rano Kau.

To dříve sloužilo jako jediný zdroj pitné vody a místní museli chodit až sem, aby mohli vesnici zásobit vodou. To prý pamatuje ještě Israelův táta i děda. Tento vulkanický kráter je totiž jediným místem na ostrově, kde se akumuluje sladká voda. Pod jezerem se navíc nachází spousta podzemní vody. Teprve od 70. let zde získali technologie potřebné na filtraci. Ta však nestačí, aby voda byla pitná, a tak slouží pouze jako užitková voda. Pitnou vodu si zde lidé musí koupit v obchodě.

Uvnitř kráteru se nachází spousta menších ostrůvků, na kterých roste spousta druhů nejen léčivých rostlin. Stěny vulkánu chrání rostliny před větrem a slanou vodou, a tím trochu simuluje skleník.

Po prohlídce kráteru jsme se šli podívat do vesničky Ongoro na hřebenu kráteru. K tomuto místu se pojí legenda o "ptačím muži", což byla soutěž konající se každý rok.

Legenda o „Ptačím muži“ vypráví o soutěži, ve které zástupci různých kmenů bojují o kontrolu nad Rapa Nui. Soutěž spočívala v tom, že vyhraje ten, kdo jako první sleul ze skal Rano Kau, došel na břeh a doplaval na ostrov Moto Nui, nalezl a přinesl vejce vzácného ptáka sídlícího pouze na tomto ostrově zpět na pevninu. Vítěz byl korunován ptačím mužem, předal vejce svému náčelníkovi a ten pak mohl rok vládnout nad ostrovem. Jednomu účastníkovi se prý podařilo vyhrát dokonce 12x za sebou. Pozůstatky příbytků ještě stojí na kopci a pár jich bylo zrekonstruováno, aby měli návštěvníci lepší představu, jak původně vypadaly.

Rapa Nui se tedy každý rok pokoušeli jmenovat důstojného vládce a ukončit kmenové války, ve kterých byly zničeny Moai ostatních klanů.

Jako další jsme navštívili Ahu Vinapu. Ahu ve volném překladu znamená "platforma, na které stojí Moai". Zde už však žádné nestály, nýbrž ležely na zemi kolem platformy. Zajímavé bylo, že zde na zdi byla použita stejná technika obrábění a skládání kamene na sebe jako je možné vidět u Inků. Například v Saqsayhuaman, Cusco, Peru.

Dále je tu vidět jediná socha Moai zobrazující ženu. To má byt poznat podle vyzobrazeného pohlaví, to jsme však nenašli. Celkově na soše chybělo dost detailů. Buď je natolik poškozená a nebo to pěkně odflákli. Ženy tu dříve prý nehrály žádnou důležitou roli a proto víceméně všechny sochy reprezentují může. Až na tuhle. To má být sestra Hatu Matu'a, prvního krále Velikonočního ostrova.

Pak jsme dali rychlou pauzu na oběd v Hang Roa, kde jsme si všichni objednali něco malého k jídlu ve stánku. Chvíli jsme poseděli a zas se vydali na cestu, abychom všechno stihli.

Dojeli jsme k Ahu Akivi, kde stojí 7 soch Moai a jako jediné na ostrově hledí směrem k oceánu namísto do vnitrozemí. Jedno z vysvětlení je, že symbolizují první objevitele ostrova spolu s Hatu Matu'a, kteří sem přijeli z Tahiti, a jejichž sochy také stojí u pláže Anakena. Jejich pohled prý směřuje přímou čarou směrem k Tahiti, což by tuto teorii potvrzovalo.

Soch Moai jsme už měli dost a konečně byl čas na menší dobrodružství. Zastavili jsme uprostřed ničeho a vyrazili směrem skrz pole a louky. Na zemi se válely kosti nějakých zvířat a Israel nám vyprávěl něco o vzniku ostrova. Celý ostrov tvoří pouze sopečná hornina, díky čemuž je zde také spousta jeskyní. Do některých z nich jsme po cestě nahlédli, než jsme zastavili u menší díry, ze které koukaly banány.

My už samozřejmě byli připraveni a měli jsme potřebné oblečení i čelovku. Vlezli jsme tedy dovnitř a šli bádat v hlubinách jeskyní. Po chvíli kompletně zmizelo světlo prosakující skrz vstupní otvor a my párkrát otestovali, jaké to je, když všichni vypnout baterky.

Absolutní tma. Akorát jsme nahmatali zem a strop nad námi. Po chvíli jsme zase rozsvítili a šli dál. Po asi 10 minutách čekala menší jeskyně s malinkým otvorem ve stropě. Paprsky slunce pronikaly dovnitř jeskyně a vypadaly jak boží světlo. Tady jsme se moc nezdrželi a vrátili se zpátky ke vstupu.

Namísto abychom vylezli zpět nahoru nám Israel zavelel, že máme jít za ním a zmizel za banánovníky. Zde přišla část jeskyň, před kterou nás původně varoval. Voda zde má sahat do půlky kolen, cíl ale prý stojí za to. Niki už měla připravené sandále, protože si nechtěla zničit svoje normální boty. Já sice počítal, že se namočím, nehodlal jsem však svůj boj vzdát a lezl po kamenech co to jen šlo, abych se namočil. Po asi 50 metrech voda skončila a my mohli dále pokračovat v suchu.

Po cestě se třpytily stěny i strop a připomínaly odrážející se zlato. Israel nám jen říkal, že kdyby to bylo zlato, dávno už tady nebude.

V jednu chvíli zastavil a řekl nám, ať vypneme baterky a zavřeme oči. My viděli, jak za rohem svítí světlo a čekali, co se bude dít. Vzal nás za ruce a chvíli nás vedl, než jsme mohli oči otevřít. V tom momentu jsme uviděli strom, jehož korunu jsme viděli po cestě ke vstupu do jeskyní. Vyrůstá z otvoru v zemi uprostřed jeskyně, kolem roste kapradí, ze stropu pomalu kape voda a slunce sotva proniká dovnitř. A kolem absolutní ticho.

Na pár minut jsme se posadili a užívali si jedinečnou atmosféru. Kolem ani živáčka a my seděli v nějaké díře uprostřed Pacifiku. Pak přišel Israel, že musíme jít dál. Ukázal nám ještě další cesty, kam jsme však už nemohli, protože by průchod znamenal, že se budeme plazit a na to nám vybavení ani chuť nestačili.

Po návratu zpět na zem nám Israel sdělil, že jsme jeho první anglicky mluvící skupina a že na nás vše tak nějak testuje. I proto nás už předtím natáčeli, aby nás použili jako "reklamní" video pro jejich právě vznikající privátní cestovní agenturu. A také zrovna testujeme jako jedni z prvních jejich ubytování. Díky tomu máme na vše slevu a když jsme to porovnávali se zbytkem nabídky, ušetřili jsme asi 20-30% na ubytování a výletech. To má někdo štěstí.

Jako poslední zastávka nás čekala jeskyně Ana Kakenga. Dojeli jsme autem k pobřeží a ušli asi kilometr, než jsme v zemi objevili malinký otvor. To bylo znamení, že máme opět nasadit čelovku, zapnout baterky na telefonu a následovat našeho průvodce. Po několika metrech se nám otevřel nádherný pohled na oceán pod zapadajícím sluncem.

Jeskyně vedla do otvoru v útesu asi 50 metrů nad hladinou a poskytovala nádherný výhled na pobřeží. Nebyl to však jen jeden otvor, ale hned dva. Celé místo působilo jak z filmu, u kterého si člověk myslí, že takové místo nikdy nebude moci navštívit. A my tu stáli a ohromeně sledovali, jak se pod námi vlny rozrážely o útesy.

Fascinováni výhledem jsme se pomalu vraceli zpět k autu a povídali si s Israelem. Dal nám ještě pár posledních tipů, co máme vidět na ostrově a kudy jet v příštích dnech, protože máme v plánu si půjčit kolo. Nejdříve nás hodil domů, kde jsme si na pár minut odpočinuli, než jsme šli zpět do města.

Zítra chceme jet na kole na pláž Anakena a musíme si ještě půjčit kolo. Netrvalo to dlouho a našli jsme otevřenou půjčovnu, kde vše proběhlo jako po másle. Domů jsme se tedy vraceli na kole a divili se, proč je to tak těžké a proč nás tolik bolí zadek. A to cesta trvala asi jenom 10 minut. Uvidíme tedy, jak se budeme cítit zítra.Leggi altro