South America backpacking

1/2

Hned první den po příjezdu nám mělo vyjít počasí a my se proto rozhodli vyrazit na nejznámější jednodenní túru v El Chaltén a jeden z nejlepších výletů celé Patagonie.

Slunce tady teď vychází až v 9 ráno, výlet má mít ale minimálně 20 km a my bychom se rádi vrátili za světla. Navíc hlásili sníh od asi třetí odpoledne a my se tu přeci jen nechceme někde ztratit. Ještě včera jsme nakoupili tužkové baterie do čelovky, abychom ráno viděli.

Ve městě jsme si ještě nakoupili maličkosti u pekaře a v 9 už za světla procházeli malou bránou značící začátek treku. Prvních asi 45 minut bylo slunce ještě schované za obzorem, výhledy na údolí pod námi i tak stály za to.

Pak vykoukly první paprsky slunce a ozářily lesy pod námi. Většina stromů ještě měla na sobě zbarvené listí a skoro jak lusknutím prstem jsme se pocitově vrátili ze zimy do podzimu. Celá cesta podél svahu údolí byla nádherná, my se ale museli soustředit na náš hlavní cíl a pokračovat v chůzi, i když jsme měli chuť zastavovat a fotit každých pár minut.

Zanedlouho jsme došli k zamrzlému jezeru, odkud se nám naskytl nádherný pohled na špičky hory Fitz Roy. Jeho špičky byly krásně vidět a jen nejvyšší bod byl zahalen mráčkem. Spousta turistů čeká několik dní v El Chaltén, než přijdou ideální podmínky, aby mohli podniknout tento výlet. A nám to vyšlo hned první den - co víc si přát. Navíc odsud byl vidět ledovec v dálce visící na skalní stěně. Ten byl nádherně zbarven do modra a my si říkali, že bychom ho rádi viděli i z blízka. Ledovec ale navštívíme za pár dní v El Calafate, dnes už toho máme dost v plánu.

Během stoupání postupně ubývalo barev a listí na stromech. Cesta byla dobře značená a vyšlapaná cestička sněhem vedla až na dvě křižovatky jen jedním směrem, takže se nebylo čeho bát.

Během cesty jsme potkali asi jen 5 dalších páru nebo trojic, takže jsme měli šílenou radost, že jsme si mohli cestu vychutnávat o samotě, protože tu bývá přelidněno a prý to až připomíná chůzi v řadě až nahoru.

Poslední etapou naší dnešní plánované výpravy byl výstup k Laguna de los Tres, která leží asi 10 km od El Chaltén a poslední kilometr trvá něco přes hodinu. Vystoupá se tady přes 400 výškových metrů, což teď v zimě může být trochu oříšek. Tuplem když člověk nemá zimní boty. Vyškrábat se nahoru bylo umění, protože místy byla cesta zmrzlá a nám to šíleně klouzalo. My to ale nakonec zvládli a dostali se na vrchol, odkud byl krásný výhled na okolní hory.

Mount Fitz Roy se schovával za mraky a jezero pod ním bylo zamrzlé a zasněžené, i tak to ale byla nádherná podívaná. Chtěli jsme si tady dát naše avokádo a housky k svačině, bohužel to avokádo trochu zmrzlo a navíc nebylo zralé. Suché housky ale chutnaly skvěle, do toho jsme si dali tyčinku a taky to nějak stačilo. Po asi půl hodině pozorování okolí byl čas jít zpět. Mezitím se zatáhlo a začalo sněžit.

Během výstupu a také nahoře v cíli jsme si uvědomili, že jsme jediní, co nemají jak hole, tak ani mačky. Ještě než přišel prudký sráz jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohou a několikrát byli nuceni lézt po čtyřech. V té strmé části jsme to rovnou vzdali. I ostatní turisti měli problémy a to na nohou měli kovové ostny. Sedli jsme si tedy a cestu sjeli po zadku dolů. Bylo jen třeba pořádně brzdit a dávat si pozor na vyčuhující kameny.

Šíleně jsme se přitom nasmáli a už dlouho si takhle neužívali jako malé děti. Předjeli jsme několik dalších lidí, kteří se nějak snažili dostat dolů a ty se jen nevěřícně koukali. Hlavně po naší omluvě, že musíme jet po zadku, protože nemáme absolutně žádné vybavení. Nechápali, jak jsme se dostali nahorů. My taky ne.

Místy to bylo v pohodě a dalo se jít, ale přibližně 80% jsme jeli po zadku a nebyli jsme jediní. I ti s mačkami měli problémy. Padali na zem a ujížděli po cestě dolů. V jednu chvíli vedle nás paní s holemi a mačkami spadla a jela dalších asi 5 metrů po stráni než spadla přes kameny zpět na cestu. Naštěstí se jí nic nestalo, nám ale došlo, jak jsme zase dementní. Risk management v praxi - my jsme věděli, co se může stát a že se máme pořádně připravit, stejně jsme se to ale rozhodli ignorovat.

Zdraví a vysmátí jsme se nějak dostali dolů do míst, odkud jsme už pokračovali pěšky. Bylo poměrně pozdě a tak jsme si museli trochu pospíšit. Během cesty jsme ještě viděli obří ptáky, kteří tam jen tak pobíhali a vůbec se nás nebáli. Prý se jedná o karančo jižní. Ten skoro nelétá a potravu si hledá převážně na zemi. Chvíli jsme se ještě zdrželi a šli dál, než jsme dorazili k rozcestníku 2 km od Laguna de los Tres, odkud jsme právě slezli.Read more