Zastavujem ve Wanace
30. März–2. Apr. 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 16 °C
(english version down below)
Samotnou Wanaku proťápete do hodiny. Skutečné lákadlo pak visí nad ní.
Hory! Místní božstvo, které leží všude okolo.
Menší kopec pak dlí hned uprostřed města. Povinná vycházka, na kterou nás bere Linda, nám bere dvě hodiny. Mt Iron z výšky vypadá, jako kdyby někdo do Wanaky hodil bobek. Z vrchu pak máme celé město jako na dlani. Pozorujem šňůru jogistů, kteří létají nahoru a dolů.
Wanaka je jiná než zbytek Zélandu. Voňavá, novější… nóbl.
Na druhý den pak startujeme zvostra. Pompézní túra po jižním masivu, kterou kromě velkolepých scenérií a krkolomných stoupání zabíjí i Linda. Ta totiž na desetihodinovou štaci balí do baťůžku jen hrst oříšků a půllitra vody. „Jsem myslela, že to bude kratší,“ směje se rozpačitě, zatímco já kontroluji, zda naše zásoby stačí nasytit tři.
Trvá to snad věky, ale když konečně pokoříme vrchol a cestou po hřebeni skenujeme okolí, stojí to i za těch 15 dolarů, který mi zbývají na účtu.
Tahle nádhera popsat ani nejde. Scenérie jako z jiného světa.
Když pak usínáme večer v kempu, umoření ale šťastní, trochu nervózně povím Sophie. „Rád bych zůstal ve Wanace.“
Odpovídá v zásadě hned.
„Tak jo.“
We pull over in Wanaka
Wanaka itself can be walked end to end in under an hour. The real attraction hangs above it.
The mountains. Local gods are rising everywhere.
A small hill sits right in the middle of town. Linda takes us there on what she calls an easy outing. It still steals two hours of our day, though. From a distance, Mt Iron looks as if someone dropped a giant pebble into the middle of Wanaka. From the top, the whole town lies open in our hands.
Below us, a steady procession of joggers runs up and down the track.
Wanaka feels different from the rest of New Zealand—cleaner, newer, shiny. Stylish in a way the rest of the country rarely bothers to be.
The next day, we begin. A grand hike across the southern range, full of dramatic scenery and unforgiving climbs. What nearly destroys us, however, is Linda. For a ten-hour trek, she packs nothing but a handful of nuts and half a litre of water.
“I thought it would be shorter,” she laughs awkwardly, while I quietly calculate whether our supplies can feed three people.
It feels endless. But when we finally conquer the summit and walk the ridge with the world spread around us, it is worth even the last fifteen dollars left in my bank account.
Some beauty cannot be described. This was one of those places.
That evening, we fall asleep in the campsite exhausted, sore, and happy.
Then, a little nervously, I say to Sophie:
“I’d like to stay in Wanaka.”
She answers almost immediately.
“Okay.”Weiterlesen
Návrat na zem
7. April 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 15 °C
(english version down below)
Po měsících nomádství a vrtkavosti osudu, kotvíme. V plánu sice bylo dojet až na jih, copak ale na tom sejde? Jestli máme postel támhle nebo tady je vlastně fuk. Hlavně že stojí rovně a nemá kola!
Najít útočiště ve Wanace navíc přichází vhod. Nejen že celé místo vypadá jako reklama na pohádku, ale taky nám už po měsících cestování chybí peníze. Když pak okolní kopce pokryje sníh, v autě nám zatuhne.
Takže potřebujem džob, čtyři stěny a radiátor k tomu! Jenže nastává problém. Nafintěnou Wanaku drsně obléhá armáda hledačů štěstí! Tisíce duší mimo domov, které chtějí to samé. Bydlet, vařit a pracovat uprostřed přenádherné krajiny.
Uběhnou dva týdny, a my stále nic. Stále bydlíme v kempu a vodu čepujeme z kohoutku u knihovny. Telefon nabíjíme ze zásuvky na mikrovlnku, a pod dekou spíme v čepici a bundě. Začíná přituhovat.
Facebookové stránky zaplavují zoufalí spoluvězni žadonící o práci a noční teploty padají k nule.
Najednou zjišťujem, jak naivně jsme do Wanaky vpadli. Jsme tu sami, a nikoho nezajímáme. Jen další dva z tisíců jiných.
Procitáme do kruté reality.
Back Down to Earth
After months of nomadic life and constant change, we finally drop anchor.
The original plan had been to make it all the way down south—but does that matter now? Whether our bed is over there or over here is not the point. The important thing is that it stands level and doesn’t have wheels.
Finding home in Wanaka seems well timed. Not only does the whole place look like an advertisement for a fairy tale, but after months on the road, we are also broke. And once the surrounding hills disappear beneath snow, life in the car turns bitterly cold.
So we need a job, four walls, and a radiator.
There is just one problem.
Shiny little Wanaka is under siege by an army of fortune seekers. Thousands of souls far from home, all chasing the same dream as us: to live, cook, and work in the middle of absurdly beautiful scenery.
Two weeks pass, and we still have nothing.
We are still living in the campsite. We fill our water bottles from the tap outside the library. We charge our phone from the socket beside the microwave. At night, we sleep under blankets wearing hats and jackets.
The winter is tightening its grip.
Local Facebook pages are flooded with desperate fellow inmates begging for work, while night-time temperatures slide towards freezing. We suddenly realise how naively we arrived in Wanaka.
We are alone here, and no one cares.
Just two more among thousands of others.
We wake up to a harsher reality.
And just like that, after months of freedom and open roads, we are back down to earth.Weiterlesen
Práce...
17. April 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 12 °C
(english version down below)
Že můj účet potřebuje dobít, tuším už dýl. Když však zůstatek zakousne mínus, zamrazí mě.
Díky Bohu za mé děvče! Nejen, že je krásná, chytrá a milá, ale navrch ještě má hromadu dukátů! Tedy vlastně liber.
Požírá mě stres. Dva týdny naháním na internetu práci, a stále bez úspěchu. Trvá to pak už jen chvíli, a klepne mě. A poté znova… a ještě jednou… až se nakonec naseru!
Další ráno beru životopis do ruky, sedám do auta, a vyrážím.
Záhy už v hotelu přesvědčuju recepční, že jsem ideálním kandidátem do kuchyně.
Hned nato na lešenářském skladě vysvětluju, že stěží najdou okolo zkušenějšího týpka.
V pekárně pak baštím koláč a vypichuju, co považuji za svou největší devizu pro jejich podnik s názvem „Adam a Eva“.
Jediné, čeho však dosahuji, je: „zavoláme, napíšeme.“ Odpověď, která je tu evergreen.
Už značně unavený poté klepu na dveře místních stavařů.
Šéfík trpělivě naslouchá mojí přednášce o lásce ke stavebnictví, kterou s nulou na svém účtu znovu objevuji. Na závěr jen prohodí:
„Je pro tebe důležitý, co za práci děláš?“
Odpovídám, že zvládnu cokoliv.
Od pondělí poté nastupuji.
Job
I’ve known for a while that my bank account needs a refill.
But when the balance dips into the negative, a chill runs through me.
Thank God for my girl. Not only is she beautiful, smart, and kind—she also happens to have a heap of gold. Well… pounds, actually.
Stress starts to eat me alive. For two weeks I chase jobs online, with nothing to show for it. It doesn’t take long before something in me snaps. Then again… and again… until eventually, I’ve had enough.
The next morning, I grab my CV, get in the car, and go.
Within minutes, I’m in a hotel, convincing the receptionist I’m the perfect fit for their kitchen.
Shortly after, I’m at a scaffolding yard, explaining they won’t find anyone more experienced than me.
In a bakery, I’m eating a pie while pitching what I consider my greatest asset to their business—of the name “Adam & Eve.”
The only response I get is the classic: “We’ll call you.”
A favourite line around here.
Tired but stubborn, I knock on the door of a local construction company. The boss listens patiently as I deliver a passionate speech about my love for building—something I’ve mysteriously rediscovered now that my account sits at zero.
At the end, he asks just one question:
“Does it matter to you what kind of work you do?”
I tell him I can handle anything.
And I start on Monday.Weiterlesen
Bydlení...
25. April 2025 in Neuseeland ⋅ ☀️ 14 °C
(english version down below)
Že parkovat v kempu vydržíme už jen chvíli, poznáváme každý večer. Bydlet v camperu představuje výzvu v létě, natož v zimě.
Přes den makám na stavbě, a s našim domem přijíždíme domů až za tmy. Pustit si pak na tělo studenou sprchu zasluhuje bobříka odvahy.
S vděčností zalézáme do kuchyňky, kde až podezřele často všechno připalujem, protože plotýnky prostě hřejí.
Vklouznout na noc pod chladnou deku má pak do romantiky daleko jak do Evropy.
S ubytováním je kříž. Každou nabídku do hodiny zbombarduje nálet 50 bídníků, kteří stejně jako my vyčkávají v kempech. Když pak jednou za čas někdo v této tragiloterii šťastně vyhraje, z kempu jej vyprovází fanfáry.
Pár prohlídek už jsme měli. Doprovází je stres. Připadáme si jako na prvním rande, kde člověk hraje tu nejlepší verzi sebe sama. Po 15 minutách námluv, zrovna uprostřed mého vyšperkovaného projevu, pak někdo klepe na dveře. Než se vzpamatuji, už nastává loučení. Přišli totiž další zájemci.
Nejkomičtější poté je, když ty stejné lidi potkáváte pravidelně dokola. Situace vypadá zoufale. Na každou samičku (byt) startuje nejméně 20 samečků (my).
Pomoc nakonec přichází jako blesk z českého nebe. Od Češky, která tu už roky žije. Potkáme se na stavbě, kde slečna natírá. Nabízí nám dva týdny u nich doma, než děti přiletí zpět z prázdnin.
A tak po 4 měsících stěhujeme své šuplíky do růžového dívčího pokoje.
Obrovské díky vám – Nicol a Corey.
Do výhry máme zatím daleko, ale i tak nás máme s vámi sakra kliku.
Living
We realize every evening that we can only last in the campsite a little longer.
Living in a camper is a challenge in summer—let alone in winter.
During the day I work on the construction site, and we only “come home” with our house after dark. Taking a cold shower straight onto your body deserves a badge of courage.
Gratefully, we crawl into the kitchen corner, where we suspiciously often burn everything—because the hotplates simply feel too good.
Slipping under a cold blanket at night is about as romantic as a trip to quarry.
Finding accommodation is a nightmare. Every listing gets bombarded within an hour by fifty desperate souls who, just like us, are waiting it out in campsites. And when, once in a while, someone wins this tragic lottery, the whole camp sends them off with fanfare.
We’ve already had a few viewings. They come with stress. It feels like a first date, where you’re performing the best version of yourself. After fifteen minutes of courtship—right in the middle of my polished speech—someone knocks on the door. Before I can recover, it’s time to say goodbye. The next applicants have arrived.
The funniest part is to be running into the same people again and again. The situation looks hopeless. For every female (apartment), there are at least twenty males (us).
Help eventually comes like a lightning bolt from the Czech sky. From a Czech woman who has been living here for years. I meet her on a construction site, where she’s painting. She offers us two weeks at their place before the kids return from their holidays.
And so, after four months, we move our drawers into a pink girls’ room.
A huge thanks to you—Nicol and Corey.
We’re still far from winning, but even so, we’re damn lucky to have you.Weiterlesen
Místní krásy
30. April 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 8 °C
(english version down below)
Byť nám to jde ztuha, snažíme si připomínat, že stále žijem ve Wanace. Řečeno ve vší skromnosti, velkolepější místo na Zélandu není.
Úchvatnost místní krajiny je až omračující. Ačkoli zde kroužíme okolo už více jak měsíc, každý jediný z těch výletů člověka odzbrojí. Odevšad vyrůstají monumentální pohoří, a mně dokola připadá, jako bychom žili uprostřed románu.
Bez legrace teď povím, že i obyčejná cesta do práce působí jak epická pasáž z virtuální reality. Gumy kloužou namrzlým údolím, které obklopují zasněženými masivy. V těch vzácných momentech, když koukáme ven a zrovna držíme psychicky pohromadě, zaplaví nás vděčnost.
Já vím, že i doma leží krásy, které mnohokrát ohromí. Nicméně Zéland nabízí dle mého něco unikátního. A teď nemluvím jen o endemických rostlinách a živočiších, tedy těch, které najdete jen a pouze tady.
Oproti tisíciletími osídlené Evropě, člověk tyto dva nejvzdálenější ostrovy objevil teprve včera. A byť i tady jedou pily a krumpáče naplno, příroda stále hraje prim.
Tradičně pak s přírodou spjatí Maorové dávají řekám i pohořím jména a pohlaví. Možná se teď smějete, ale mně to dává perfektní smysl.
Když na ně pohlédnete, ty hory jsou prostě živé.
Local Beauty
Even though it doesn’t come easy, we try to remind ourselves that we’re living in Wanaka.
And said with all humility—there may not be a more spectacular place in New Zealand.
The sheer beauty of the landscape is almost overwhelming. Even though we’ve been circling the same area for over a month now, every single outing still disarms you. Monumental mountain ranges rise in every direction, and I keep feeling as if we’re living inside a novel.
No joke—sometimes even the drive to work feels like an epic scene from virtual reality. Tires glide through a frozen valley, surrounded by snow-covered peaks. And in those rare moments when we look out the window and happen to be holding on mentally, a wave of gratitude washes over us.
I know there are beautiful places back home too—places that can take your breath away. But New Zealand offers something unique. At least in my eyes. And I don’t just mean endemic plants and animals—the kind you’ll find nowhere else on Earth.
Compared to Europe, shaped by thousands of years of human presence, these distant islands feel like they were discovered only yesterday. And although chainsaws and pickaxes are working hard here as well, nature still holds the ace.
The Māori, deeply connected to the land, traditionally give rivers and mountains names—and even gender. You might laugh, but to me, it makes perfect sense.
When you look at them… those mountains are alive.Weiterlesen
37 Stratford Terrace
1. Mai 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 6 °C
(english version down below)
S honem na ubytování nabíráme i pár obscénních scén.
Třeba když nás jedna paní s klidem nechá mrznout venku, i když disponuje volným pokojem. Důvodem je fakt, že hledá někoho, kdo se společně s ní odstěhuje z města ven.
Fajn, zřejmě asi nerozumím významu spojení „Ubytování ve Wanace“.
Další, tentokrát slečna, nás vyškrtne, byť si při prohlídce notujeme, jak nám to všem funguje. Prý nic osobního. Jenom nakonec našla někoho, kdo splňuje termín stěhování, který je pro ni klíčový.
Okey. Považuji ale za podivné, že se o něm až doteď nezmínila.
Jiní kluci pak vytahují podmínku, že doba nájmu musí být přesně pět měsíců. To by bývalo bylo ještě v pořádku, nebýt skutečnosti, že nám to napíší pět minut před prohlídkou. Jelikož mi víza končí v půlce srpna, už teď vím, že tak dlouho ve Wanace smrdět nebudeme.
Na dveře bytu, kde bydlí Rory a Dany, tak klepeme vysmátí. Alespoň nám odpadá potřeba hrát divadlo.
Kluci plánují cestu do Evropy, separátně každý na 2,5 měsíce. Vzájemně to napasují jeden za druhého, takže zatímco Dany bude doma ve Španělsku, měli bychom jeho pokoj; a pak s Rorym naopak.
Kdo ví proč, něco se ale stalo. V přátelské atmosféře klábosíme s klukama snad přes hodinu, a zůstáváme, zatímco okolo proudí další a další zájemci.
Cítíme napojení.
Nakonec ještě navrhnu, že si prodloužím víza. Vlastně proč ne!
Uplyne pak několik dní, a my mezi stovkou zájemců vyhráváme zlato. Huráááááááááááááá!
Konečně se stěhujeme do bytu!
37 Stratford Terrace
In the frantic hunt for accommodation, we collect a few absurd scenes along the way.
Once a woman calmly lets us freeze outside—even though she has a free room. Her reason? She’s looking for someone who will move out of town with her.
Fair enough… I must have misunderstood what “accommodation in Wanaka” means.
Then there’s another case—a girl who seems to get along with us perfectly during the viewing. Everything clicks, we’re all just smiles. And yet, she crosses us off the list. Nothing personal, she says—she just found someone who matches her move-in date. A date she somehow forgot to mention to us until now.
Other guys come up with the condition that the lease must be exactly five months. That would’ve been fine—if they hadn’t told us five minutes before the viewing. Since my visa runs out in mid-August, I already know we won’t be sticking around Wanaka that long.
So when we knock on the door of Rory and Dany’s place, we’re chilled. At least we don’t have to pretend anymore.
The guys are planning trips to Europe—each for about two and a half months.
They’ve lined it up perfectly: while Dany’s in Spain, we’d take his room, and then switch with Rory. Who knows why, but something just clicks. We chat with them for over an hour in a relaxed, friendly atmosphere, while other applicants keep coming and going around us.
We feel a connection.
At one point, I even suggest extending my visa. Why not, right?
A few days pass… and out of a fifty applicants, we win gold.
Finally.
We’re moving into an apartment!Weiterlesen
Christie Brothers aneb
12. Mai 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 11 °C
(english version down below)
kterak započala a také skončila moje dráha nádenního stavaře.
V čase největší nouze mi bratři šéfové hází lano.
Jde o výhodný byznys. Chlapi totiž staví vilu jednomu prominentnímu chlapíkovi. Bohatý kiwák oplývá nejen penězi, ale stejně tak i OCD poruchou. Bez ohledu na fakt, že výstavba žene hrubou fází a odevšad věčně padá dřevo či beton, pan majitel požaduje na staveništi čisto. Absolutní!
„To si děláte srandu?“ hlesnou šéfové jak opaření, když jim boháč poručí. Závan odporu však v mžiku hasne, jakmile promluví chechtáky.
„Hele, zaplatím vám extra ruce, jen tam už ukliďte!“
„To si děláte prdel??“ vybouchne tamní stavbyvedoucí o pár hodin později, když na něj pak naletí.
„Žádný strachy, my ti někoho najdem,“ konejší ho záhy.
A teď už teda víte, jak to všechno začalo.
Na stavbě, kde hudbu komponuje flexa, pila, sbíječka, dvakrát denně zametám, z bahna lovím hřebíky a těch 47 oken umývám furt dokola! Když mi stavoš Ryan dopřeje, bourám pak beton, térem natírám základ a vyřezávám zásuvky do masivního obložení za trilion. Prostě chuťovky, kterými obdarujete jen ty nejskvělejší dacany.
Za pár týdnů už hrabu hubou o dno. Ne však kvůli nosánku, který bych si odmítal zašpinit.
Na stavbě jsou všichni místní. Krom absurdního přízvuku, který připomíná něco mezi zaniklým dialektem a spiťanským blábolem, jsem totiž každému šumák. S pochybnou prací, o kterou kromě praštěného majitele nestojí nikdo a nic, si naopak připadám zbytečný.
Domů chodím zničený. Sophie už si se mnou neví rady, ale já zkouším vydržet. Potřebuji prašule, a práci aby člověk ve Wanace pohledal.
Nakonec však není zbytí. Boj uvnitř vlastní duše totiž vyhrát nelze.
Dávám výpověď.
Christie Brothers, or—
—how my short career as a construction day laborer began… and ended.
At a time of greatest need, the boss brothers throw me a lifeline.
It’s a lucrative deal. The guys are building a villa for a rather prominent client. A wealthy Kiwi who doesn’t just have money—but also a solid case of OCD. Never mind that the construction is still in its rough phase, with wood and concrete constantly raining down from every direction—the man demands absolute cleanliness on site.
“Are you kidding us?” the bosses gasp, nearly scalded, when he lays down the law.
But any hint of resistance evaporates the moment the cash starts talking.
“Look, I’ll pay for extra hands—just clean it up!”
“You’ve got to be joking??” explodes the site manager a few hours later when the message reaches him.
“Don’t worry, we’ll find someone,” they soothe him.
And now you know how it all began.
On a construction site where the soundtrack is composed by angle grinders, saws, and jackhammers, I sweep twice a day, collect nails out of the mud, and clean those forty-seven windows over and over again.
When Ryan, the site boss, feels generous, I get to smash concrete, tar the foundation, or carve socket holes into outrageously expensive wooden panels.
Real treats. The kind you reserve for only the finest fools.
After a few weeks, I’m destroyed. Not because I’m afraid to get my hands dirty—but because I don’t belong.
Everyone on site is local. Between the absurd accent—somewhere between a lost dialect and drunken mumbling—and the fact that I’m basically invisible to them, I feel like a ghost. With a job no one really wants, except the slightly unhinged owner, I start to feel completely useless.
I come home wrecked. Sophie doesn’t know what to do with me anymore, but I try to push through. I need money—and jobs in Wanaka don’t exactly grow on trees.
But in the end, there’s no other way.
You can’t win a fight with your own soul.
So I quit.Weiterlesen
Vinařství Maori Point
24. Mai 2025 in Neuseeland ⋅ 🌙 8 °C
(english version down below)
S myšlenkou prodloužit svá víza koketuji dlouho. Když však slavně vyhrajeme byt, a to na celých 6 měsíců, už není cesty zpět. Musím podat žádost.
Krom tučného poplatku pak mlsní Zélanďáci požadují ještě něco navíc. Tři měsíce práce na farmě. Jinak si bal kufry. Jelikož mi sběr borůvek vynesl jen deset týdnů, potřebuji nabrat další tři.
Jenže, přes nastoupenou zimu sady spí, a hledat u nich džob vypadá jak marnost. Hlavou mi však protne nápad. Vím, že stromy člověk prořezává v zimě. Když do toho vyzvím, že vinnou révu zastřihují sadaři ještě o chloupek dřív, zajásám.
Vinic totiž najdete okolo Wanaky stejně jako hor. Tuny! Stačí teda najít farmáře, který najde slitování s jedním českým, velmi brzo ilegálně zde žijícím hochem.
Napodruhé mi pomáhá Češka Nikol a vypichuje vinici za městem. Když pak Sophie volá majitelce Maori Point, ta sice málem v autě nabourá, ale beztak nám nabízí pozvání.
A my poznáváme Marilyn.
Entuziasmem přetékající sedmdesátnici, která vínem žije. Ačkoliv svých 30 tisíc rostlin stříhá povětšinou téměř sama, pomoc nakonec přislíbí. Musím však ještě pár týdnů počkat.
Takže zatímco v mizérii bídačím na stavbě, ve vzduchu mi visí naděje. Jak už však padlo minule, v jednu chvíli nastává zlom, a já Christie Brothers opouštím.
Překvapí vás poté stejně jako mě, že v ten samý den objevuji v kompu mail, že od pondělí nastupuji?
Jednoduše zázrak na druhou.
Ámen.
Maori Point Vineyard
I’d been toying with the idea of extending my visa for a while. But once we’d triumphantly “won” an apartment—for a full six months—there was no turning back. I had to apply.
Alongside a hefty fee, the Kiwis, with a sly grin, wanted something extra: three months of farm work. Otherwise—pack your bags.
Since blueberry picking had only earned me ten weeks, I needed to squeeze in three more. But with winter settling in, the orchards were asleep. And finding work there felt like chasing a lost cause.
Then an idea cut through.
I knew trees get pruned in winter. And when I learned that grapevines are trimmed even a bit earlier, I lit up. Vineyards around Wanaka are as plentiful as mountains. Tons of them. All I needed was a farmer willing to take pity on one Czech guy, soon to be technically illegal.
On my second try, help came from a fellow Czech, Nikol, who pointed me toward a vineyard just outside town. Sophie gave the owner of Maori Point a call—she nearly crashed her car in the process—but still invited us over.
And that’s how we met Marilyn.
A seventy-year-old woman overflowing with enthusiasm, living and breathing wine. Despite she usually prunes her thirty thousand vines almost entirely on her own, she agreed to take me on board. I just had to wait few weeks.
So while I dragged myself through misery on a construction site, hope hung in the air.
As I mentioned before, at some point a turning point came, and I left Christie Brothers. What surprised me—and might surprise you too—was that on that very same day, I opened my inbox to find an email: I was starting on Monday.
A miracle, times two.
Amen.Weiterlesen
Ze zápisků Sophie
31. Mai 2025 in Neuseeland ⋅ 🌙 8 °C
(english version down below)
Zatímco počítám pupeny na révě, to abych každý výhonek šmiknul přesně podle příručky začínajícího vinaře, Sophie si komponuje ve Wanace vlastní příběh.
S prací si užila svoje.
Ještě za tepla na cestách, vyšívala marketing pro auklandskou univerzitu. Ze záliby ve hvězdách – či výzvách – narukuje k fakultě studující vesmír a satelity. Páni!
Do toho kreslí projekty do Londýna a jako třešničku na dortu učí zahradnictví online.
Tady se účastníme oba, když z důvodu časových posunů, vstáváme o šesté ranní a z divočiny stopujeme signál do města. Tam pak Sophie zaparkovaná na parkovištích vyučuje z postele vanu, čímž pravděpodobně trumfuje i velikány typu Steve Jobs a Bill Gates, kteří začínali alespoň v garáži.
Ve Wanace poté spouští Sophie zajímavý experiment. Cílem je zjistit, kolikže bočáků zvládne maximálně utáhnout.
Přidává brigádu ve školce rostlin, zahradničí pro místní firmičku, umývá nádobí ve dvou kavárnách, a v neposlední řadě sbírá plesnivé víno na vinici. To poslední prosím není omyl, ale skutečná lahůdka pro fajnšmekry. Jo a taky prodává v butiku, který je asi podobně velký jako náš čtyřkolý byt. Jako zkušený žonglér mohu říct, že žonglovat 8 míčků dá zabrat. Natož stejně tolik prací!
V jeden moment Sophie práskne do myčky a znovu pak objeví kouzlo hlavního pracovního poměru. Zažádá si o práci zahradnice, a hnedle po ní skočí. Od této chvíle hrabe listí, stříhá stromy a čechrá nekonečně dlouhé keře. V zahradnictví dovádí na tisíc různých způsobů. A sotva může být šťastnější.
From Sophie’s Notes
While I’m out counting buds on the vines—so I can snip each shoot exactly as the beginner winemaker’s handbook commands—Sophie is composing her own story in Wanaka.
She had her own struggles.
While we were still on the road, she was doing marketing for a university in Auckland. Drawn by a love for the stars—or perhaps just a taste for challenges—she enlisted with a faculty studying space and satellites. Not bad at all.
On top of that, she sometimes sketches design projects to London, and as a cherry on top, teaches gardening online.
That’s something we both take part in—waking up at six in the morning due to time differences, from the wilderness chasing phone signal into the town. There, parked in some random lot, Sophie teaches straight from the bed of our van—quite possibly outdoing legends like Steve Jobs and Bill Gates, who at least started in a garage.
In Wanaka, she then launches an interesting experiment: how many side hustles can one person possibly juggle?
She adds a job at a plant nursery, does gardening work for a local company, washes dishes in two cafés, and—last but not least—picks moldy grapes at a vineyard. Yes, that’s not a mistake, but a delicacy for connoisseurs. Oh, and she also sells in a boutique roughly the size of our four-wheeled home.
As a casual juggler, I can tell you—handling eight balls is no easy feat. Let alone eight jobs.
At one point, Sophie slams the dishwasher shut and rediscovers the magic of a proper full-time job. She applies for a gardener position—and gets it almost instantly. From that moment on, she’s raking leaves, trimming trees, fluffing up endless hedges. In the world of gardening, she thrives in a thousand different ways.
And she could hardly be happier.Weiterlesen
Doubtful Sound
20.–23. Juni 2025 in Neuseeland ⋅ ⛅ 7 °C
(english version down below)
Člověka až zaskočí, jak rychle čas plyne, má-li na krku dům, práci a rutinu.
Když cestujete, život zvláštním způsobem nabývá. Nová místa, jiné scény... to vše dává extra materiál, díky němuž čas jaksi kyne. Podobně jako když vedle sebe postavíte klip a tříhodinový film. Na ten druhý prostě spotřebujete mnohem více minut.
My teď natáčíme každodenní kraťas. Na osmou do práce, a po páté doma. Tradiční čaj, a než pak něco zkuchtíme, už abysme zalehli. A druhý den znova. A další týden zas.
Z rychlíku rutiny mě probouzí padák – neboli výpověď. Původní dohoda s Marilyn zahrnovala týdny dva. Ať už svou pílí, nebo čirým zoufalstvím, zasloužím si nakonec čtyři. Víc však ani ťuk.
Byť má peněženka spráskne ruce, přiznávám, že jsem i rád. Některé dny na vinici krutě promrzám. Mokrá zima je nejhorší. Brr!
Chuť si spravíme výletem do Fjordlandu. Ikonické části Nového Zélandu, kterou proslavily… no… hromady fjordů. Na palubě nóbl loďky proplouváme úžinu, o jejíž zdolání kapitán Cook tvrdě pochyboval (doubt=pochyba, sound=fjord).
Zbytek víkendu následně trávíme v chatce, ze které vyrážíme zkoumat okolí. Krása střídá nádheru! Zéland je těch pohádkově načechraných výjevů prostě plný.
Doubtful Sound
It’s almost startling how quickly time slips by when you’ve got a house, a job, and a routine wrapped around your neck.
When you travel, life seems to expand in a strange way. New places, shifting scenes… that all add extra material, making time somehow swell. Like placing a short clip next to a three-hour film—the latter simply consumes more minutes.
Right now, we’re shooting a daily short.
At work by eight, home after five. Traditional British tea, and before we manage to cook something up, we’re already collapsing into bed.
Then again. And again. Another week, same rhythm.
What finally snaps me out of this high-speed routine is a sack—also known as a resignation. The original deal with Marilyn was two weeks. Whether through diligence or sheer desperation, I stretch it to four. But not a day more. Even though my wallet clasps its hands in protest, I have to admit—I’m relieved. Some days on the vineyard freeze me to the bone. Damp cold is the worst. Brutal.
We lift our spirits with a trip to Fiordland—an iconic part of New Zealand made famous by, well… an abundance of fjords. Aboard a rather fancy boat, we glide through a sound that Captain Cook himself once doubted he could navigate (hence the name: “doubt” + “sound”). The rest of the weekend we spend in a small cabin, setting out from there to explore the surroundings.
One breathtaking view replaced by another.
New Zealand is simply overflowing with these fairytale, picture-perfect scenes.Weiterlesen
Flock Events
25. Juni 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 13 °C
(english version down below)
Sotva vytáhneme z auta věci po návratu z Fjordlandu, v hlavě mám už zase kolotoč.
Idea nádenního zaměstnání zní na začátku jako sen. Nestálá práce však přináší všechno, jen ne legraci a psychický balanc. Opětovně žiju stresem, zdali a jestli vůbec něco najdu.
Naštěstí máme se Sophie ještě brigádu. Tu a tam stěhujeme nábytek.
Ne že bychom chtěli krást dolary svalnatcům, kteří se hecují nad obtloustlým pianem vláčeným do osmého patra. Naše specializace je jiná. Svatby, party a tajná politická sezení.
Zákazník si z webu vybere materiál, který na skladě nacpeme do dodávky, a záhy nato vypálíme aranžovat. Každý z víkendů je pak jako prohlídka luxusních míst, za kterou nám ještě sypou! Hvězdami natřískaný hotel, vinice na kopci či luxusní soukromá sídla.
Škoda jen těch závarů. Občas totiž není zbytí, a my doručujem monstra. Při jedné z misí nám tak sletí obří bar. Nebo pozvu na výpomoc kamaráda Joseho, který cestou na sklad otočí auto. Fakt, že nakonec tahám celou akci sám, a na ulici prosím potulné Japonce o pomoc, je pak pouhou kuriozitou.
Stěhováckou kapitolu však považuju za parádní (nejen finanční) bonus. Nejen že naše schopnost tetrisu s každou dodávkou exponenciálně roste. Od nynějška mohu navíc tvrdit, že mám praxi jako kamioňák.
I když teda jenom maličkej.
Flock Events
Barely have we unloaded the car after returning from Fiordland, and the carousel in my head is already spinning again.
The idea of day labor sounds like a dream at first. But casual work brings everything except fun and peace of mind. Once again, I find myself living with that familiar stress—whether I’ll find something at all.
Luckily, Sophie and I still have a side gig. Every now and then, we move furniture. Not that we’re trying to steal dollars from the muscle guys grunting over some overweight piano dragged up to the eighth floor.
Our specialty lies elsewhere—weddings, parties, and the occasional “secret political gathering.” Customers pick what they need online, we load it into the van at the warehouse, and then shoot off to set the scene.
Each weekend feels like a guided tour of luxury venues—except they pay us for it. Star-studded hotels, hillside vineyards, lavish private estates.
The only downside? The chaos. Sometimes there’s no choice, and we end up delivering monsters. On one mission, a massive bar slips and crashes down. Another time, I call in our friend José for help—only for him to flip the car on the way to the warehouse. The fact that I end up running the whole job alone, asking random Japanese passersby on the street for help, is just another absurd footnote.
Still, I count this moving chapter as a brilliant bonus—not just financially. Our Tetris skills with each van load are improving exponentially. And from now on, I can proudly claim I’ve got experience as a truck driver.
Even if only a baby one.Weiterlesen
Inverze
29. Juni 2025 in Neuseeland ⋅ 🌙 5 °C
(english version down below)
(inspirováno americkou poezií i každodenní skutečností)
Ráno vítá ospalce, a všude číhá mlha.
7:30 na mobilu, auto vrní k odjezdu, a všude zase mlha.
Tělo svírá chlad, na zemi mokro a ve vzduchu vlhko. Mlha.
Stříhat, stříhat, na vinici sám, široko daleko, jen já a mlha.
Horký kafe piju s kolegou, jen já, my dva, já a mlha.
Do oběda času dost, a když přijde, člověk aby radši stál. Sedí jenom mlha.
Kdo má štěstí v odpoledni, ten jen letmo pár paprsků zahlédne, než mrak zase poručí, a všude leží mlha.
Cestou domů k večeři, v autě sám jako další jiní, a s námi všemi jede mlha.
Teplo ohně krbu, všichni čtyři na bytě, a vzájemně si stýskáme. „Dneska zase mlha.“
A zítra znovu, pozítří zas.
Na šest týdnů bez přestání, všude jenom mlha.
Inversion
Morning greets the sleepy ones,
and everywhere, the fog.
7:30 on the phone,
the car hums, ready to go,
and still, the fog.
Cold grips the body,
the ground is wet, the air is damp.
Fog.
Snip, snip—alone in the vineyard,
as far as the eye can see,
just me,
and the fog.
Hot coffee with a coworker,
just me, just us,
and the fog.
Plenty of time till noon,
and when it comes,
you’re better off standing.
Only the fog sits.
Those lucky in the afternoon,
may catch a fleeting ray or two,
before the cloud commands again,
and everywhere, the fog.
On the drive home for dinner,
alone in the car like so many others,
and with all of us,
rides the fog.
The warmth of the fireplace,
all four of us at home,
quietly sharing the same complaint:
“Fog again today.”
And tomorrow, the same.
The day after, again.
Six weeks without a break—
nothing but fog.Weiterlesen
Paddons Paddock
30. Juni–21. Aug. 2025 in Neuseeland ⋅ ☀️ 4 °C
(english version down below)
Už pár dní si marně hlavu lámu s tím, co vlastně umím. Do kavárny chtějí trochu víc než jen znalost frenčpressu a najet dráhu zahradníka stylem, že to dělá moje žena, zní jako vtip. Jak by trefně podotknul můj fotřík, umím vlastně hovno.
Sakra, co já teda budu dělat? No přece stříhat víno! Sezóna zemního sestřihu právě začíná, přičemž svůj nově nabitý um mohu parádně vytěžit!
Záhy nato rozhazuju telefonem. Jenže smůla. Všechnu vinnou práci už dávno škudlí profíci.
Naděje svítá, až když vytočím Chrise. Mazaného sympaťáka z Wanaky, jenž místo echt firmy raději zapřáhne dva baťůžkáře, aby dílo levně odvedli. Jenže… volám pozdě. Už prý někoho najali. Ty kokos!
V čirém zoufalství spouštím ještě útok přes facebook, a ejhle! Sotva Chris zjistí, že mi v životopise bliká Maori Point, okamžitě hází zpátečku a nadepisuje smlouvu. Cože?? To ta Marilyn. Zjišťuju, že ji tu místní považují za vinařskou Superstar. A hádejte, kdo tedy teď přichází do Paddons Paddock jako odborník na slovo vzatý? Já!
Chris je rozený blázen. Půlku života smýkal závodním autem, aby na stará kolena založil vinici, kterou obskakuje celou sám. Když pak vymyslí postavit si destilérku, teda mega stodolu, kterou by v Česku lepilo 20 borců a pět firem, řekne si, že to s bráchou zfušují sami. Jak by pravila moje babi: Udělej si sám.
Zimu teda šťastně trávím přímo ve Wanace. Na vinici, pět minut od baráku, kde spolu se skotským kolegou poskáčeme všech 14 tisíc rostlin. Rána sice mrazí, ale jakmile vykoukne slunce, pohádkovější džob bych hledal stěží. Velké díky, pane Paddons. Tady jsem vyhrál závod.
Paddons Paddock
For a few days now I’ve been racking my brain over the question what I can actually do. Cafés want more than just knowing your way around a coffee plunger, and launching a gardening career in style “my wife does it” sounds like a joke. As my old man would put it—I basically know jack shit. So what the hell am I going to do? Well, prune vines, of course!
The pruning season is just kicking off, and I can profit from my freshly acquired skill. Before long I’m firing off calls left and right. But all the vineyard work has been hoarded by the pros! A bit of hope comes when, after countless attempts, I get through to Chris. A crafty, likeable bloke from Wanaka who, instead of a proper company, prefers to take on two backpackers to get the job done cheap.
At first it’s a dead end. They’ve already hired someone. Bloody hell! In sheer desperation I launch a follow-up attack via Facebook—and behold! The moment Chris sees Maori Point glowing on my CV, he’s already drafting a contract. What??
I soon learn that Marilyn is considered a viticulture superstar around here. And guess who’s now arriving at Paddons Paddock as a certified expert? Me!
Chris was born as a madman. He spent half his life driving the race cars, only to start a vineyard in his later years, which he now takes care of almost entirely on his own. When he decides to build a distillery—a mega barn that back in Czechia would twenty guys and five companies work on—he figures he’ll just put it all together just with his brother. As my grandma would say: Do it yourself!
So I end up happy, spending winter right in Wanaka. Working on a vineyard five minutes from home, where my Scottish coworker and I prune fourteen thousand vines. The mornings bite with frost, but once the sun comes out, you’d be hardly finding a more fairytale-like job.
Many thanks, Mr. Paddons.
This time, I won the race.Weiterlesen
Bytové jádro
14. Juli 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 7 °C
(english version down below)
Naše vymodlené bydlení již na startu zavání podezřele. Nejdříve před domem obhlížíme podivnou ceduli „Na prodej“. Zvláštní sled událostí, říkáme si. Vždyť jsme právě vynosili věci z auta.
Kluci nás hned uklidňují, že tak horké to zas není. Zájemci tu už točí dveřmi více jak rok, a na obzoru nic! Navíc, jelikož oba sviští brzy do Evropy, majitelé jim přislíbili, že i kdyby přistál na stole majlant, tak počkají. Jako ortodoxnímu pesimistovi mi hnedle bylo jasné, jak tahle taškařice skončí.
Tři týdny napětí… a… jasně! Barák dostává nálepku „Prodáno“! „Takže zase měníme plány,“ oplatím už značně unavený úsměv Sophie, když na ledničce čteme oznámení o vystěhování. Pro nás jenom kapka v cestami rozbouřeném moři, ale co kluci? Jeden už v Evropě, a druhý natěšeně balí kufry.
Ti dva byli taky esa. Nejdřív Rory. Ten zprvu vypadá jako reklama na platinového kamaráda. Avšak po čase uznáme, že moje máma má pravdu, a že soudit lidi podle prvního dojmu nelze. Fakt, že náhle odevšad vyskakuje jeho přítelkyně, kterou k nám vlastně beze slova nastěhoval, mě ale naštve. Naštěstí nám to Rory vynahrazuje pořádnou house party, kdy do šesté ranní v obýváku potí trika 42 lidí pod obřím ptačím hnízdem.
To Dani je zas fér. Že k nám svoji ženu stěhuje nám oznamuje ještě před příletem zpět. Zhudebnit je Avril Lavigne oba do not, píseň by vypadala asi takto:
♬ On byl Španěl, ♬
♬ ona byla Francouzka, ♬
♬ a ta jejich láska byla čistě italská. ♬
Žít s párem, který po sobě hází příslovečné nože, naučí pozornosti. Celý byt rázem vnímám jako arénu, kde člověk skáče od zákopu k sedačce, aby zachoval život. Naštěstí ti dva zápasili povětšinou v soukromí.
Ale konec už těch stížností. Může to být horší. Po měsících na cestě i tak cítím vděčnost za tyhle čtyři stěny.
Problém máme spíše s okny. Nad ránem nám nad rámem sedá mráz. Ale prosím… zevnitř! Nastává tak vzácný úkaz obrácené mrazničky, kdy lednička potraviny oproti teplotě v bytu vlastně ohřívá. Jediný způsob zateplení, který na Zélandu znají, je totiž „Zatop si!“.
To nejskvělejší pouto na bytě tak navazujeme s krbem. Vřelý to přítel, který nakonec vyhrává hlavní cenu pro nejlepšího spolubydlu.
The Flat Unit
Our much-prayed-for housing feels suspicious right from the beginning. First thing we notice is a strange sign in front of the house: “For Sale.” A curious sequence of events, we tell ourselves. After all, we’ve only just brought our bags in! The guys reassure us that it’s not that dramatic. Potential buyers have been opening the door for over a year now, and nothing’s happened yet! Besides, since both Rory and Dani are zipping off to Europe, the owners promised that even if a fortune were about to land on the table, they’d wait.
As an orthodox pessimist, I knew instantly how this will end.
Three weeks later… and… of course! The house gets slapped with a “Sold” sticker.
“So, plans are changing again,” I give Sophie a rather tired smile as we read the eviction notice on the fridge. For us it’s just a drop in already rough travel sea — but what about the guys? One is already in Europe, and the other is eagerly packing his bags. Those two were characters as well.
First, Rory. At first he looks like an ad for a platinum-tier friend. But after some time we have to admit my mum is right: you really can’t judge people by first impression. What does annoy me, though, is the sudden omnipresence of his girlfriend, whom he essentially moved in without a single word. Thankfully, Rory makes it up for us with a proper house party, where forty-two people sweat their their T-shirts in our living room until six in the morning, right under a giant bird’s nest. Yeah, a giant bird´s nest!
Dani, on the other hand, is fair. He tells us that he’s moving his girlfriend in—before even flying back. Avril Lavigne would probably sing something like this:
♬ He was from Spain, ♬
♬ she was from France, ♬
♬ and their love it was purely Italian. ♬
Living with a couple who throw proverbial knives at each other teaches vigilance. The entire flat suddenly feels like an arena, where one jumps from trench to couch just to stay alive. Luckily, they mostly fought their battles in private.
But enough of complaining. It could be worse. After months on the road, I feel grateful for these four walls. Honestly, the problem are the windows! By morning, frost sits on the frame—
but please… on the inside!
Thus occurs the rare phenomenon of the inverted freezer, where the refrigerator actually warms food compared to the temperature in the flat. The only insulation method known in New Zealand is simply: “Light a fire!” And so, in the end, the strongest bond we form in the apartment is with the fireplace. A warm-hearted friend, and the well-deserved winner of Best Flatmate badge.Weiterlesen
Letovisko Queenstown
1. August 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 2 °C
(english version down below)
Kdo navštíví Nový Zéland, dříve či později zakopne i o Queenstown. Nafintěné městečko, které podestýlá turistům uprostřed pohádkové krajiny.
Oproti Wanace, kterou protne v podstatě jediná silnice, nabývá Queenstown v pořádný kus civilizace. Hledačům štěstí tu nabízí hotely, galerie, kavárny, i nespočet zážitků, které místní agentury provozují okolo dalšího z obřích jezer.
No, žádný vykrucování. Rovnou povím, že to celé vnímám tragicky. Možná QT loví jiné ryby než nebonitní baťůžkáře jako my. To beru. Ale copak McDonald ‘s patří do lesa?
Houfy turistů, hluk, a kolkolem rozlitý bolehlav, mě brzo rozčilují. Objevuji zde jistý paradox. Queenstown začne jako země zaslíbená. Pohoří, skály, jezero – scenérie jako z románu. Přírodní svátost, za kterou lidé putují. Časem však jejich počet naroste tak, až město dočista zaplaví. A Queenstown se mění v přízrak. Přírodu a klid nahrazují shon a semafory. S raketovou poptávkou ceny atakují nesmysl, a vy za tu hromadu zlaťáků nakonec dostáváte vlastně přesný opak původní ideje. Neurózu a tři tuny betonu.
Naštěstí tu žije José. Náš chillanský kamarád z Whanagrei. Osud jej sem zatáh donucením, když přišel o práci i o vízum. Na pár posledních měsíců tak zaparkuje zde, což hodnotím jako tu nejlepší věc na světě. Přes kopec z Wanaky to máme sice hodinu, ale za dobrým člověkem bych býval jezdil i dál.
Párkrát jej tu navštívíme, tradičně kuchtíme žvanec, klábosíme a smějeme se. V nedostatku skutečných přátel ve Wanace nám José svítí z Queenstownu jako maják, za který jsme upřímně vděční. Jiný důvod, než je on, a občasná fuška s nábytkem pro Flock, však k návštěvě není.
Možná ještě to poznání, že… zaplať Pánbůh, že jsme to zapíchli ve Wanace.
Queenstown Resort
Anyone who visits New Zealand will sooner or later stumble upon Queenstown. A dolled-up little town that rolls out the carpet for tourists in the middle of a fairytale landscape. Compared to Wanaka, which is basically cut through by a single road, Queenstown swells into a proper slice of civilization. To seekers of fortune it offers hotels, galleries, cafés, and countless experiences run by local agencies around another of the giant lakes.
No beating around the bush—I’ll say it straight: I find the whole thing tragic. Maybe QT is fishing for different catches than cash-strapped backpackers like us. Fair enough. But does a McDonald’s really belong in the forest? Crowds of tourists, noise, and hangover-inducing chaos spilled all around soon get on my nerves.
I discover a certain paradox here. Queenstown begins as a promised land. Mountains, cliffs, a lake—scenery straight out of a novel. A natural sanctuary people travel far to see. Over time, though, their numbers grow until they flood the town completely. And Queenstown turns into a specter. Nature and calm are replaced by hustle and traffic lights. With demand skyrocketing, prices shoot into the absurd, and for that pile of gold coins you ultimately get the exact opposite of the original idea: neurosis and three tons of concrete.
Luckily, José lives here. Our Chilean friend from Whangarei. Fate dragged him here by force when he lost both his job and his visa. So for a few final months he parks himself here—which I consider the best thing in the world. It’s an hour over the hill from Wanaka, but for a good person I’d have driven even farther. We visit him a few times, cook up some grub, chat, and laugh. In the absence of real friends in Wanaka, José shines out of Queenstown like a lighthouse, for which we’re genuinely grateful.
Aside from him—and the occasional furniture gig for Flock—there’s really no other reason to visit. Maybe just the realization that… thank God we put down roots in Wanaka.Weiterlesen
Dunedin
15.–18. Aug. 2025 in Neuseeland ⋅ ☀️ 11 °C
(english version down below)
Na sklonku léta, těsně před tím, než unaveně vztyčíme vlajku ve Wanace, míří naše čtyři kola sem. Vstříc patě Jižního ostrova, do Dunedinu. Osud ale zavelí jinak, načež tahle varianta končí zmačkaná v kyblíčku paralelních vesmírů.
Od té doby nás však čas od času svádí myšlenka: Co kdyby? Možná proto nasloucháme volání, abychom Dunedin očíhli, ještě než nadobro zmizíme. Navíc, Sophiina mamka má přátele. Ti mají přátele, kteří mají přátele, a právě ti v Dunedinu bydlí! Pouto sice tak vzdálené, že musíme kreslit diagram, ale jak se říká. Stačí sedm lidí, a znáš celý svět.
Píšeme jim… a… moc rádi nás uvidí! Takže bookujeme víkend u Maxe a Arlene. Staršího páru oblečeného v dobrou náladu, který nás královsky hostí ve svém domě. Z něj pak vyrážíme zkoumat okolí.
A Dunedin si zamilujem. Možná z důvodu slunného počasí, kterého Dunedin dostává asi jen na pět dní v roce. Anebo pak oceánu, jenž nám oběma chybí! Wanaka je sice spektakulární, ale znáte to. I to nejlibovější maso se ojí.
První den kroužíme za městem a kocháme se. Místní cestičky jako by byly ukradeny ze zeleného Walesu. Na druhý den pak narážíme město. To působí trochu zaprášeně, což mě zaskočí. Vyjma turistických míst, běžný Zéland platí za prostou zemi. Ta vstává s ovcemi a do zářné budoucnosti, zdá se, nijak nespěchá.
Motor domů poté nahazujem ztuha. Dunedin je totiž moc fajn. Měly tedy naše kroky přeci jen směřovat sem? Bývalo by nám tu bylo lépe?
Já nakonec věřím, že ne. Ta představa, že někde jinde tahaj z vody vetší macky, je iluze. Život totiž hraje vše. Od smutné písničky až po serenádu v pětihvězdičkovém hotelu.
Jediný rozdíl mezi Wanakou spatřuji v tom, že Dunedin ovládají fanoušci Manchasteru City. Takže pokud se domníváte, že tím lepším ze dvou týmů jsou United, hrajte radši blbce, který nerozumí anglicky. Spousta věcí se tím (nejen tady) usnadní.
Dunedin
At the tail end of summer, just before we tiredly rise our flag in Wanaka, our four wheels are heading here. Toward the foot of the South Island, to Dunedin. Fate, however, has other plans, and the whole idea ends up crumpled in the wastebasket of parallel universes. Ever since, though, a thought keeps tempting us now and then: What if?
Maybe that’s why we listen to the call to go and check Dunedin out before we disappear for good. Besides—Sophie’s mum has friends. Those friends have friends, who have friends, and those people live in Dunedin! A connection so distant we practically need to draw a diagram, but as they say: give it seven people and you know the whole world. We write to them… and… they’d love to see us!
So we book a weekend with Max and Arlene. An older couple dressed head to toe in good spirits, who host us royally in their home. From there we set off to explore the surroundings. And we fall in love with Dunedin straight away. Maybe because of the sunshine—which Dunedin only gets about five days a year. Or maybe because of the ocean, which we both miss. Wanaka may be spectacular, but you know how it is: even the finest cut of meat can wear thin.
The first day we circle the outskirts and soak it all in. The local paths look as though they were stolen straight from green Wales. On the second day we hit the city. It feels a bit dusty, which catches me off guard. Apart from tourist hotspots, everyday New Zealand comes across as a plain country—one that rises with the sheep and, it seems, isn’t in any hurry toward a dazzling future.
We start the engine home reluctantly. Dunedin is simply very nice. So should our steps have led here after all? Would we have been better off? In the end, I believe not. The idea that somewhere else they’re pulling bigger fish from the water is just an illusion. Life plays everything—from a sad song to a serenade in a five-star hotel.
The only real difference I see between Wanaka and Dunedin is that Dunedin is ruled by Manchester City fans. So if you happen to believe that United are the better of the two teams, it’s wiser to play the fool who doesn’t understand English. It makes a lot of things easier in life.Weiterlesen
Bye Bye Wanaka
27. August 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 8 °C
(english version down below)
Inverze rozpouští své faldy a poslední týdny ve Wanace prosvítí slunce. Přichází jaro. Ze vzduchu jako když visí slova: Co jsme si, to jsme si.
Předchozí měsíce přinesly spoustu divokých, náročných… ale také kouzelných chvílí. Když teď protínám cílovou pásku, věřím, že mi nezbývá než poděkovat. Myslím, že na každém konci bychom měli čistit štít. Ty stížnosti a hořkost se totiž časem pronesou.
Naše saky pakujeme svižně. Přeci jen, stěhujem se do auta. Na haraburdí není prostor. Vezeme jen to, co nutně potřebujem. Spoďáry, pár triček, bombu a vařič.
Zasmušile přemýšlím, co dalšího si s sebou odvážíme. Určitě poučení. Že vletět do neznáma v představě, že to „nějak“ dopadne, vykazuje známky masochismu. Ne proto, že jde o apriori špatnou taktiku. Jen ten porod bolí prostě víc. Zmíněné know-how, věřím zajistí, že s budoucími změnami si poradíme líp.
Ale nadto pak ty zážitky! Sedět doma na zadku a počítat piva, jen těžko bych kdy dostal možnost bydlet ve Wanace. Koukat z postele do nebeské krajiny a dýchat čerstvý vzduch, za kterým Evropané pluli 3 měsíce lodí. Taky pracovat na kiwácké stavbě, v pátky mívat volno, a trajdat po horách. Stříhat víno, chodit do salsy a jako pravý umělec vysedávat se Sophie ráno v kavárnách.
Fakt, že my dva úspěšně dokončujeme projekt „První domoví“, pak považuji za největší výhru. Po zkoušce autem vršíme i další stupeň. Hostelový románek, zdá se, kvapně přerůstá moje nejdivočejší představy. A za to jsem obrovsky vděčný. Stejně jako za celou Wanaku. Jednu z kapitol do knihy mého života, která k nudě či obyčejnosti měla daleko. A to je dobře. Myslím, že bohatý a spletitý román sluší jednoduše každému.
Bye Bye Wanaka
The inversion loosens its fat, and in our final weeks in Wanaka the sun breaks through. Spring arrives. It feels as words are hanging in the air: What’s done is done. The previous months brought plenty of wild, demanding… but also magical moments. Now, as I cross the finish line, I believe there’s nothing left but to give thanks. I think at every ending we should wipe the shield clean. Complaints and bitterness only grow heavier with time.
We pack our bags quickly. After all, we’re moving back into the car. There’s no room for clutter. We take only what we truly need. Underwear, a few T-shirts, a gas bottle and a stove. A little gloomily, I wonder what else we’re carrying away with us. Certainly lessons. That diving into the unknown with the belief that it will somehow work out bears traces of masochism. Not because it’s inherently a bad tactic. It’s just that the labour hurts more. This acquired know-how, I believe, will help us handle future changes better.
But above all—the experiences! Had I stayed home counting beers on the couch, I would hardly ever have had the chance to live in Wanaka. To look from bed into a heavenly landscape and breathe fresh air Europeans once sailed three months for. To work on a Kiwi construction site, have Fridays off, and wander through the mountains. To prune vines, go to salsa classes, and like a true artist spend mornings with Sophie in cafés.
The fact that the two of us successfully completed the project called “First Home” I consider the greatest victory. After the car trial, we’re adding another level. Our hostel romance, it seems, is quickly outgrowing my wildest expectations. And for that I am immensely grateful.
Just as I am grateful for all that happend in Wanaka. One chapter in the book of my life that was anything but dull or ordinary. And that is a good thing. I believe a rich and tangled novel suits everyone.Weiterlesen
Návrat do Maori Point
28. Aug.–13. Sept. 2025 in Neuseeland ⋅ ⛅ 11 °C
(english version down below)
Když Marylin ještě v zimě nabízí, že pro ni můžeme taky „woofovat“, naše jarní plány číhaj v mlze. S blížícím se odjezdem však tato možnost začíná dávat smysl. Popravdě, kdo odmítne žít na vinici? Já teda ne!
Prvně nás omámí její dům. Zvenku prostý bungalov, který však uvnitř modeloval někdo s jemným citem. Přírodní zemitost hrubých, zdánlivě nedotažených stěn, schopně skrývá modernost technologií. Celý prostor je pak otevřený a vzdušný. Dále sklenka vína, opojný výhled, a vířivka. A do toho… topení! Slza nám ukápne, když vzpomeneme okna ve Wanace, která někdo dovezl pravděpodobně z rovníkové Afriky.
Sophie už tradičně čechrá zahradu, a já zase stříhám víno. Vím, že jednou mi ty nůžky budou chybět, a zřejmě pak někde spontánně založím vinici… ale teď už bych je nejradši roztavil! Naštěstí rozličných prací je zde spousta. A tak například budujeme kompost. Počasí přeje, přičemž rozhlédne-li se člověk okolo, zachvátí jej otázka, proč každý dnes spěchá bydlet do města.
Marylin je energická, úžasná dáma. Ale vidím, že na zádech nese celý svět. Její manžel, John, má už svůj věk. A taky Parkinsona, který jej omezuje. Stejně jako můj děda, i John musí postupně spoustu věcí přepustit. A samozřejmě tím trpí. Povětšinu času tak mlčí, a víceméně se nám vyhýbá. Chápu ho.
Turbulence nastávají, když záhy po nastěhování chytáme bacil. Asi z toho šoku, že zase bydlíme v normálním domě. Marylin se z toho ještě vysmrká, ale strach, že Johnovi přivodíme něco vážného nás sžírá. Naštěstí vše dopadá dobře.
Jen ty pocity, které si odvážíme, jsou smíšené. Těžko přihlížet trápení druhých. A Marylin s Johnem si právě klestí cestu jednou z nejtěžších etap života. Přeji vám oběma, ať v ní naleznete sílu, smysl, ale i kousky opravdové radosti. To vše upřímně, a ze srdce!
Return to Māori Point
When back in winter Marylin offered that we could also “woof” for her, our spring plans were still lurking in the fog. But as our departure approached, the idea began to make sense. Honestly—who would refuse to live on a vineyard? Certainly not me.
First, her house enchants us. From the outside, it’s a modest bungalow, but inside it was clearly shaped by someone with delicate taste. The natural earthiness of the rough, seemingly unfinished walls skillfully conceals modern technology. The whole space feels open and airy. Then a glass of wine, an intoxicating view, and a hot tub. And on top of that… heating! A tear slips down our cheeks when we remember the windows in Wanaka, which were probably imported from equatorial Africa.
Sophie, as usual, fluffs up the garden, while I prune the vines. I know that one day I’ll miss those pruners, and perhaps I’ll spontaneously start a vineyard somewhere… but right now I’d gladly melt them down! Thankfully, there’s plenty of different work to do. For example, we build a compost . The weather is kind, and when you look around, you’re struck by the question of why everyone rushes to live in cities today.
Marylin is an energetic, wonderful woman. But I can see that she carries the whole world on her back. Her husband, John, is already in years. And he has Parkinson’s, which limits him. Just like my grandfather, John is gradually having to surrender doing many things. And of course, that hurts. Most of the time he remains silent and more or less avoids us. I understand him.
The turbulence comes when, shortly after moving in, we get ill. Perhaps from the shock of living in a normal house again. Marylin manages to shake it off, but the fear that we might cause something serious toJohn gnaws at us. Fortunately, everything turns out well. Only the feelings we carry away with us are mixed.
It is hard to witness the suffering of others. And Marylin and John are carving their way through one of life’s hardest chapters. I wish you both to find strength, meaning, and even fragments of true joy in it.
All of it sincerely, and from the heart.Weiterlesen
Aspiring National Park
7.–8. Sept. 2025 in Neuseeland ⋅ ☀️ 3 °C
(english version down below)
Slézáme z vyhřáté pece u Marilyn, abychom si vyšlápli na stále ještě zamrzlý národní park. Výlet, který plánujeme už měsíce a který má za cíl dohnat resty. Množství treků, které jsme ve Wanace za půl roku nakoupili, totiž klesá k nule. Pařát mrazu velí tvrdě, a s výjimkou movitých lyžařů, venkovní aktivity nabízejí legrace minimum. Což mě prudí jak po nocích vyjící pes. Takže vymýšlím, co na ryhlo spáchat.
Venku trávíme jedinou noc. Náš pochod vede údolím, přičemž je krátký a snadný. Co jej trošku okořenit? Když přemluvím Sophie, aby na mě dole počkala, vyškrábu se druhý den pod vrchol. Přejdu tak pěknou část místního pohoří. Kromě mimořádně vstřícné ženy však musím zajistit i mačky, protože nálož sněhu tam nahoře vydá alespoň na pět vánočních filmů. Nedostatek světla zase vyřeším mírnou naivitou a nadměrnou zásobou čelovek. To přeci musí klapnout, ne?
Trvá to chvíli, ale nakonec uznávám. Za stávající situace to půjde jen bláznům... anebo stěží. Když pak vyrážíme ukrajovat z rovinky k chatce, kterou ve stoupání předčí zřejmě i schodiště na půdu, dumám nad tím, co je v životě vlastně důležité. Krása okolní krajiny tradičně vyráží dech, a byť docházíme ke dveřím s prstem v nose, cítím i tak vděčnost.
Před spaním rozrazí chatu skupinka horalů. Ti museli steč navrch vzdát, a vrací se dolů. Téměř vidím sám sebe mezi nimi.
Ráno obouváme boty, a namísto slézání ledovce, přicházíme pod něj. Odzbrojí nás jediným pohledem. A mně už je vlastně putna, že největší výzvou tohoto výletu bylo vůbec dojet autem na start. Nebo že chata, kde nocujeme, nabízí spíše než duši lesa, tak vizitku švýcarských rezortů. Člověk by neměl chtít všechno. Co by s tím pak vlastně dělal?
Aspiring National Park
We jump off Marilyn’s warm bed to stretch our legs in a national park still locked in ice. It is a trip we’ve been planning for months, meant to make up for lost time. The number of treks we managed to collect during half a year in Wanaka has dropped close to zero. Winter’s claw rules harshly, and aside from wealthy skiers, outdoor activities offer very little fun. Which irritates me like a dog howling through the night.
So I start figuring out what can be pulled off quickly. We spend only one night outside. Our route leads through a valley and is short and easy. So why not spice it up a little? If I can persuade Sophie to wait for me below the hill, I’ll scramble up toward the summit the next day. That way I’d cross a good stretch of the local range. Besides an exceptionally accommodating woman, though, I also need crampons, because the load of snow up there would be enough for at least five Christmas movies. The lack of daylight I plan to solve with mild naivety and an excessive supply of headlamps. That has to work, right?
It takes a while, but I admit it: under the current conditions, it would only work for lunatics… or barely at all.
So when we set off, chewing up the flat approach toward a hut that is probably outclimbed even by the stairs to an attic, I find myself thinking about what really matters in life. The beauty of the surrounding landscape takes the breath away as usual, and although we reach the door with ridiculous ease, I still feel grateful.
Before sleep, a group of mountaineers bursts into the hut. They had to give up their assault higher up and are heading back down. I can almost see myself among them.
In the morning we lace up our boots, and instead of climb a glacier, we walk up to it. It disarms us with a single glance. And by then I honestly no longer care that the greatest challenge of the whole trip was simply getting the car to the beginning. Or that the hut where we spend the night feels less like the soul of the forest and more like the calling card of a Swiss resort.
A person shouldn’t want everything. What would they even do with it all?Weiterlesen
Zpátky na trať
14. September 2025 in Neuseeland ⋅ ⛅ 11 °C
(english version down below)
Se smutkem v srdci oznamuji, že opouštíme Otago. Dáme sbohem Marylin, zamáváme Wanace. Trochu nás mrazí, což není pouze narážkou na počasí. Letní dobrodružství půl roku nazpět jsme totiž středně až více protrpěli.
Rozhodnuti poučit se z chyb, do podrobna rýsujeme plány. Detaily, jako kde leží obchody, kolik času berou přejezdy, výhledy počasí, polohy kempů. To vše nyní skládáme dohromady s německou samozřejmostí.
Taktéž vymezujem pevný cíl, tedy datum místo a čas, kdy naše obcování s cestou skončí. Přesně za dva týdny začínáme dobrovolničit na Severu. V mezičase pak opětovně protnem oba ostrovy a oslavíme příchod jara. Zjišťujeme, že hranice a jasná rozhodnutí platí ve světě nekonečných možností za nutnost. Jakmile už jednou roztančíme kola, znovu vymýšlet, přemýšlet a dokolečka měnit je hovadina.
Takže dokud na silnici leží jediný pruh, jedeme takto:
Back on the Road
With a heavy heart, I announce that we are leaving Otago. We say goodbye to Marylin, wave farewell to Wanaka. Chills run through us—and not just because of the weather. Half a year ago, our summer adventure was something we endured more than enjoyed.
Determined to learn from our mistakes, now we draw our plans in detail. Things like where the shops are, how long the drives take, weather forecasts, campsite locations. We piece it all together with almost German precision. At the same time, we set a solid end—a specific date, place, and time when our life on the road will come to an end.
In exactly two weeks, we begin volunteering in the North Island. In the meantime, we’ll cross both islands once again and celebrate the arrival of spring. We’re realizing that boundaries and clear decisions are a necessity in a world of endless possibilities. Once the wheels are in motion, constantly rethinking, reconsidering, and changing everything over and over again is stupidity.
So as long as there’s even a single lane ahead of us, this is how we drive:Weiterlesen
Mount Cook
15.–18. Sept. 2025 in Neuseeland ⋅ 🌫 4 °C
(english version down below)
Nejvyšší kiwácká hora, která tyčí čapkou přes tři a půl tisíce metrů nad zemí. Právem jde o nejprofláklejší bodík na Zélandu, což vám potvrdí 10 z 10 všudypřítomných turistů. Celou oblast zdobí ostře vysekané masivy, jež oblékají kabát do běla.
Když přijíždíme, už z dálky lze vidět – a cítit – tu absolutnost. Pokud Maoři považují hory za božství, tady jim dávám za pravdu. Místní Zeus je obrovský, monumentální, a budí přirozený respekt.
Tři dny přespáváme v kempu, vmáčknutí zpět do miniaturního prostoru auta. Byť dispozicemi směle konkurujeme prvoligovým sardinkám, usínáme večer s vděčností. Obýváme totiž plechovku, která je jenom naše. Na výšlapy pak dostáváme skvostně zdivočelé počasí plné větru a deště. Krajina tak nabývá výsostně dramatický ráz.
Odbýt zdejší místo slovem „krása“ je jako říct, že v tropech za období dešťů „prší.“ Vládne zde PŘÍRODA... surová a původní. Nejmladší pohoří světa působí, jako by vykradlo obchod s prvohorami. Zde člověk opravdu pocítí, že oproti moci, jež nás utváří, jsme pouhé blechy. Skládám modlitbu k nohám hory, a děkuji za ochranu na cestách. Té se nám i dostává, když jedné noci padá větev jen kousíček od našeho auta. Díky Bohu. Za pozvánku na tuto vskutku epickou podívanou.
Mount Cook
The highest Kiwi mountain, raising its snow-capped head more than three and a half thousand meters above the earth. Rightfully, it’s the most iconic spot in New Zealand—something ten out of ten ever-present tourists will confirm. The entire area is adorned with sharply carved massifs, dressed in coats of white. As we arrive, you can already see—and feel—that sense of absolute presence from afar.
If the Māori consider mountains to be deities, here I have to agree. The local Zeus is immense, monumental, and arouse natural respect.
We spend three nights in a campsite, squeezed back into the tiny space of our car. Even though, in terms of dimensions, we boldly compete with top-league sardines, we fall asleep each night with gratitude. After all, we live in a can that is entirely our own.
For our hikes, we’re gifted with wildly untamed weather—full of wind and rain. The landscape takes on a fiercely dramatic character. To dismiss this place with the word “beautiful” would be like saying that in the tropics during monsoon season, it simply “rains.” What rules here is NATURE—raw and primal.
The youngest mountain range in the world feels as though it robbed a shop of prehistoric landscapes. Here, a person truly senses that compared to the force that shapes us, we are nothing but fleas.
I lay a prayer at the feet of the mountain and give thanks for protection on our journey. And we do receive it—when one night a branch falls just a short distance from our car.
Thank God. For the invitation to witness something truly epic.Weiterlesen
Mt Sunday – Edoras
18. September 2025 in Neuseeland ⋅ ☀️ 9 °C
(english version down below)
Povinná zastávka pro všechny fanoušky Pána Prstenů... a taky Sophie. Zde Peter Jackson zfilmoval zemi Rohanu. A sic je moje žena z počátku skeptická, dosahuje nakonec ještě vyššího stupně nadšení než já sám. Teď ji ještě přemluvím k návštěvě Hobbitonu, a nový nájemník do Středozemě je na světě!
Brázdíme jednu z nekonečně dlouhých a nudných polňaček. Okolní krajina s námi pak bravurně hraje poker. Po celou jízdu totiž vypadá, že v rukách nemá nic. Až poslední metráž ukáže, jak krásně umí blafovat. Otevíráme dveře úchvatného údolí, na nějž ze všech stran shlíží magické pohoří. Uprostřed pak dřepí malý kopec, jenž ve filmech nese hrad.
Cesta navrch je spíše procházkou, ale to nevadí. Neustále nás totiž fascinuje to pozadí. V úžasu podezírám vlastní oči, zdali co vidím, je vůbec pravé. Celá scenérie vypadá natolik senzační, že klidně můžu mít nasazené virtuální brýle a sledovat Matrix. Wow. Zéland stále ještě umí překvapit.
Mt Sunday – Edoras
A must-stop for all fans of The Lord of the Rings… and for Sophie as well. This is where Peter Jackson brought the land of Rohan to life on screen. And although my wife is skeptical at first, she eventually reaches an even higher level of excitement than I do. Now I just have to convince her to visit Hobbiton, and we’ll have a new resident of Middle-earth!
We drive along one of those endlessly long and rather boring dirt roads. The surrounding landscape plays a brilliant game of poker with us. The whole way, it looks like it’s holding nothing. Only in the final stretch does it reveal how beautifully it can bluff.
We step into a breathtaking valley, overlooked from all sides by magical mountains. In the middle squats a small hill—the one crowned by a fortress in the films. The walk up is more of a gentle stroll, but that hardly matters. What keeps astonishing us is everything around it. I find myself doubting my own eyes—whether what I’m seeing is even real.
The entire scene looks so spectacular that I might as well be wearing virtual reality goggles and watching The Matrix. Wow. New Zealand still knows how to surprise.Weiterlesen
Christchurch
18.–21. Sept. 2025 in Neuseeland ⋅ ☁️ 17 °C
(english version down below)
Čtyři pruhy, mraveniště aut, to vše znamená jediné. Vracíme se do civilizace. Christchurch drží odznak pro nejtlustší město Jižního ostrova a také to druhé největší na Zélandu. Po měsících života na vesnici nás to trochu děsí. Oproti většině baťůžkářů však zůstáváme příjemně překvapeni.
Okolí zdobí zelenající se krajina, která hrdě hlásí svou pozici na pobřeží. Toulky místními kopci nám tak nastavují k parádním výhledům. Rozbalujem navíc krásné počasí, což působí jako kouzlo proti všem stížnostem a chmurům. Ty povětšinou padají na město samé, kde mnozí haní donekonečna rozlezlá sousedství. Mně je tu však príma. Nad hlavou cítím prostor, což je v mrakodrapech posedlé době velký luxus. Jaro kouká ze všech koutů, hřeje, a náš pobyt je super.
V roce 2011 zasáhlo Christchurch zemětřesení. Tragédie, která stála život dvě stovky lidí a způsobila extrémní škody. Jedno odpoledne navštěvujeme tzv. mrtvé zóny. Místa, a celé čtvrti, kde po odklizení následků vláda rozhodla, že zůstanou z důvodu přetrvávajícího rizika už navždy prázdná.
Kráčíme ulicemi, kde zůstaly pouze holé cesty. Kolem poletující ptáci, z porostu občas vykoukne starý elektrický stožár. Ticho a klid, který jen na skok od hlavní silnice působí prazvláštně.
Poslední zastávku pak věnujeme starým známým. Tipněte si, jak dlouho vám potrvá, než navážete nit s někým, koho jste dvacet let neviděli. Sophiina kamarádka Rosie přesídlila z Anglie na Zéland, když jim oběma bylo osm.
O dvacet pět let později klepeme na její dveře. A.... trvá jim to asi pět sekund! S rodinkou o třech mrňatech pak strávíme moc fajn odpoledne. Dáme oběd, a když pak odrazíme na pláž, která leží jen 10 minut ze dveří, začínám pomalu věřit, že Christchurch je ideální místo k žití.
Slunce svítí, písek hřeje a děti vydají za kopec poctivé legrace. Zbývá mi tedy už jen vyřešit tu nejdůležitější otázku. Jaký skateboard si vyberu, abych porazil draka?
Christchurch
Four lanes, an anthill of cars—that means only one thing. We’re back in civilization. Christchurch holds the badge for the fattest city on the South Island and is also the second largest in all of New Zealand. After months of rural life, it’s a bit intimidating.
But unlike most backpackers, we end up pleasantly surprised. The surroundings are dressed in lush greenery that proudly announces its coastal identity. Wandering through the local hills rewards us with stunning views. On top of that, we unpack beautiful weather, which works like a charm against all complaints and gloom.
Most of the criticism tends to fall on the city itself, where people endlessly complain about its sprawling neighborhoods. But I like it here. There’s a sense of space above your head—something that feels like a luxury in this era obsessed with skyscrapers. Spring is peeking out from every corner, warming everything up, and our stay is genuinely great.
In 2011, Christchurch was struck by an earthquake—a tragedy that claimed around two hundred lives and caused massive destruction. One afternoon, we visit the so-called “red zones.” Entire areas where, after the cleanup, the government decided they would remain permanently empty due to ongoing risk.
We walk through streets where only bare roads remain. Birds circle overhead, and now and then an old power pole pokes out from the overgrowth. A strange kind of silence and calm, just a stone’s throw from a main road.
Our final stop is for some old friends. Take a guess—how long does it take to reconnect with someone you haven’t seen in twenty-five years? Sophie’s friend Rosie moved from England to New Zealand when they were both eight. Twenty-five years later, we knock on her door. And… it takes about five seconds!
We spend a lovely afternoon with her family—three little kids full of life. We share lunch, and then head to the beach just ten minutes from their door. The sun is shining, the sand is warm, and the kids provide more than enough genuine fun.
At that point, I start to believe Christchurch might actually be the perfect place to live.
There’s just one crucial question left to solve:
What skateboard should I choose to defeat the dragon?Weiterlesen
Cesta do budoucnosti
20. September 2025 in Neuseeland ⋅ ⛅ 19 °C
(english version down below)
Nový Zéland je plný ptáků. Mezi mé oblíbence pak patří racci.
Místní jedinci jsou malí, spořádaně vyhlížející hoši. Až mi připadá, že oblékají ležérní sáčko a vyrážejí na byznys schůzku. Zdání však klame.
Komunita racků žije své vnitřní drama. Rádi se shlukují do skupinek, ve kterých ale na druhé straně nedokáží žít. V praxi to pak vypadá tak, že jednomu cápkovi z ničeho nic přeskočí, načež jako čistokrevný teenager začne bojovat za vlastní prostor.
Vězte však, že jejich taktika oplývá grácií. Žádné zlomyslné nálety a ani stopy po vytrhaném peří. Racek jednoduše sklopí zobák, prohne krk a zakrákorá z plna plic. Záhy nato vyběhne každého od sebe odhánět… a to, dokud nezůstane úplně sám.
Konečně klid!
Protože však každý racek přirozeně vyhledává skupinky, cyklus se opakuje – a mě donekonečna baví. Možná proto jim pak odpouštím i to pravidelné dorážení kdykoliv někde venku rozbalíme svačinu. A popravdě… máme větší problémy.
Do odletu ze země nám zbývá posledních 6 týdnů. Co budeme dělat potom? To zatím nevíme.
Fakt, že oba pocházíme z jiné země nám vrtá díru do hlavy. Vízová politika je krutá, a oba dva svobodně nemůžeme vlastně nikam. Patálie z rozvodu Británie a EU tak zřejmě vyřeší až naše svatba. Ta sice skvěle zapadá do scénáře potrhlého dobrodružství na samém konci světa, stále však neřeší, kde budeme žít?
Možná proto tolik toužím letět do Austrálie. Prodloužit tu lhůtu na rozhodnutí aspoň o pár měsíců, a ještě něco zažít.
A zatímco si tak svačíme na břehu moře, obklopeni hejnem racků, objevujem zajímavý fakt. Volně a bez víz můžeme oba do Irska.
A jelikož v Evropě chceme kvůli přátelům a rodině zůstat, možná jde o to nejlepší řešení.
A Road to the Future
New Zealand is full of birds. Among my favourites are the seagulls.
The local variety are small, neat-looking fellows. Sometimes I swear they look as though they’re wearing casual blazers on their way to a business meeting. Appearance, however, is deceptive.
The gull community lives in a state of permanent inner drama. They love gathering in groups, yet seem entirely incapable of existing peacefully within them. In practice, it works like this: one of the lads suddenly snaps, and like a purebred teenager, decides to fight for personal space.
Their tactics, though, are remarkably elegant. No vicious dive-bombing, no feathers torn out in rage. A gull simply lowers its beak, arches its neck, and lets out a full-throated cry. Then it charges around chasing everyone away—until, eventually, it stands there completely alone.
At last: peace.
The problem is that every gull is naturally drawn back to the flock, so the cycle begins again. It entertains me endlessly. Perhaps that is why I forgive them for harassing us whenever we dare unwrap food outdoors.
Besides, we have bigger concerns.
We have just six weeks left before leaving the country. What comes after that, we still don’t know.
The fact that we come from different countries gnaws at us constantly. Visa rules are unforgiving. There is almost nowhere we can both go freely together.
The complications left behind by Britain’s divorce from the EU may well be solved only by our wedding. It fits beautifully into the script of a mad adventure at the far end of the world, though it still leaves one question unanswered:
Where would we actually live?
Perhaps that is why I’m so drawn to Australia. To buy ourselves a few extra months before making decisions—and to squeeze a little more life from the road.
And so, while we eat lunch by the sea, surrounded by a circle of gulls, we discover an unexpected fact.
We can both move freely to Ireland.
And since we want to stay in Europe—for family, for friends, for roots—it may just be the best solution of all.Weiterlesen
Arthur´s Pass a Tom and Kara - část druhá
21.–23. Sept. 2025 in Neuseeland ⋅ 🌧 13 °C
(english version down below)
Dobří holubi se vrací. Než však rozrazíme dveře starým známým – no jo, vždyť my už se známe půl roku – překročíme Arthur´s Pass.
Průsmyk, jenž spojuje východní a západní pobřeží Jižního ostrova, pak mnozí považují za tu nejpůsobivější jízdu na Zélandu.
Máme štěstí v neštěstí. V den naší cesty totiž udeří bouře, a tak náš odjezd z Christchurch posunujeme až na odpoledne.
To na jedné straně znamená, že rušíme všechny plánované, pěti hvězdičkami ověnčené, zastávky. Co však dostáváme na oplátku je dvojitá porce epiky. Doslova filmovou jízdu opuštěnými masivy, které pohltila voda.
Kam jen oko pohlédne, tam zuří vodopády. Naše čtyřkolka proráží zaplavené silnice, a já si připadám, jako když Indiana Jones pronásleduje bájný poklad skrze džungli. V půlce trasy totiž skála z ničeho nic přepne do deštného pralesa. A spektakulární jízda tak graduje.
Už za tmy pak parkujeme u Toma a Kary. Těší nás, že ty čtyři zase vidíme. Malá Bodie narostla dvojnásobně. Rodiče zas mají novou kuchyni. Tu ocenili hlavně prcci, přičemž ji už celou komplet pokreslili. Děti.
Znovu sjíždíme pohádky a bojujeme jako o život. Druhý den ráno kontrolujem slepice. Spokojené kvokání v nových apartmánech, které jsme jim naposledy postavili, nás hřeje na srdci.
Rodinka pak plánuje stěhování do Austrálie. To jako fakt? Koukám jak puk, nakolik se celý život může za půl roku totálně změnit. A není k tomu potřeba ani bláznivých cest, které provozujeme já a Sophie. I běžná rutina, která vypadá zdánlivě „stále stejně“, tlačí člověka neustále vpřed.
Takže rodino a kamarádi. Už se vážně těším, až mi po návratu domů povíte, kolik že „nic“ se u vás za ty dva roky stalo.
Arthur´s Pass and Tom and Kara, Part Two
Good pigeons always return.
Before we burst through the doors of old friends - yes, we know each other already for half a year - we first cross Arthur’s Pass. The mountain route connecting the east and west coasts of the South Island is often said to be the most spectacular drive in New Zealand.
We get lucky in the most inconvenient way.
A storm hits on the very day of our journey, so we delay leaving Christchurch until the afternoon. On one hand, that means cancelling every planned stop, each one proudly stamped with five stars. On the other, what we receive instead are three scoops of grandeur.
It becomes a cinematic drive through abandoned mountain ranges swallowed by water. Everywhere the eye can reach, waterfalls rage down the cliffs. Our four-wheeled drive pushes through flooded roads, and I feel like Indiana Jones chasing some mythical treasure through the jungle.
Halfway through the route, the landscape suddenly switches from bare rock to rainforest. The humidity could be sliced with a knife, and the whole spectacle rises to another level.
By nightfall, we pull up outside Tom and Kara’s place.
It feels good to see the four of them again. Little Bodie has doubled in size. Her parents, meanwhile, have a brand-new kitchen—which the children have already fully decorated with crayons.
Children.
Once again, we watch cartoons and wage heroic battles. The next morning, we check on the chickens. Their content clucking in the apartments we built for them last time warms our hearts.
Then the family tells us they’re planning to move to Australia.
Seriously?
I stare in disbelief at how completely life can change in six months. And it doesn’t even require the mad travelling Sophie and I have been doing. Even ordinary life, which appears outwardly unchanged, keeps pushing people forward all the same.
So family, friends...
I’m genuinely looking forward to hearing, when I finally get home, just how much "nothing at all" has happened to you over the last two years.Weiterlesen