Coromandel
4–18 янв. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 18 °C
(english version down below)
S novým rokem napínáme cestovní šňůru.
Jelikož následující dny a měsíce plánujeme obývat mojí dodávku, živit dvě auta pozbývá smysl. Takže prodáváme Sophiin kombík, a protože největší šanci nabízí hlavní město, podáváme tam inzerát, přičemž v mezičase míříme na přilehlý poloostrov Coromandel.
Poprvé naplno žijeme v autě, a tak pomalu poznáváme plusy i mínusy miniaturního vesmíru na kolech. Je fajn být mobilní a lehce střídat líbivé destinace. Navíc všechno máte při ruce a každá noc vás stojí doslova nic.
Pár dní relaxujem v kempu na horách, pak vybíráme pláže a okolní městečka. Nakonec slézáme parádní track The Pinnacles. Do toho přespíme u Sophiiných přátel, načež zjišťujeme, že každodenní sprchu vážně postrádáme.
Vařit při západu slunce sice dojímá, ale den co den roztahovat a sklízet kuchyni nás brzy také unaví. Dokola navíc vymýšlet, kde další noc přespat, a jestli je tam bezpečno či dostatek místa pro obytňák, zavání tvrdým managmentem, ze kterého jsme oba na Zéland utekli.
Ach jo, zdá se, že i na Novém Zélandu mají chleba o dvou kůrkách.
Coromandel
With the new year, we stretch the travel line a bit further.
Since we’re planning to live in my van for the upcoming months, keeping two cars no longer makes sense. So we sell Sophie’s wagon, and because Aucklandl offers the best chances, we put up an ad there. In the meantime, we head out to the nearby Coromandel Peninsula.
For the first time, we’re properly living in the car, slowly getting to know the pros and cons of this tiny universe on wheels. It’s great to be mobile, to easily move between beautiful spots. Everything is within reach, and every night costs you next to nothing.
We spend a few days relaxing at a campsite in the hills, then pick out beaches and nearby towns. In the end, we climb the awesome Pinnacles track. Along the way, we crash at Sophie’s friends’ place—and realize we really miss a daily shower.
Cooking at sunset is touching, sure—but setting up and packing away the kitchen every single day gets old fast. On top of that, constantly figuring out where to sleep next, whether it’s safe or there’s enough space for the van, starts to feel like hardcore management—the very thing we escaped to New Zealand from.
Ah well. Seems even in New Zealand, the coin has two sides.Читать далее
Trh s auty v Aucklandu
18–21 янв. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 23 °C
(english version down below)
Rychlá otočka v Aucklandu znamená jediné. Nedělní trh s ojetými auty.
Od podobné akce řízené Indiány bych čekal nějakou levárnu, v zásadě však platíme levný vstup, a pak už jen nabízíme a čekáme.
Kolem parkuje spousta parádní inspirace na úpravu naší dodávky, stejně tak i tipů k následným cestám Kiwi-landem. Kupíme zajímavé rozhovory, až nakonec šťastně prodáváme Sophiin vehikl do rukou švédských baťůžkářů.
V noci pak přespáváme u Sophiina známého, který vlastní mega sídlo na kraji Aucklandu. Wow! Teplá sprcha a fixní kuchyně vypadají po dvou týdnech na kolách jako pouštní oáza.
Komfortem jest Západní člověk krmen, a komfort jest jeho kazajkou.
Auckland Car Fair
A quick stop in Auckland means one thing. The Sunday car market. From something run by Indians, I’d expect some kind of scam—but in reality, you just pay a small entry fee, then write a price and wait.
There’s plenty of great inspiration parked all around—ideas for upgrading our van, as well as tips for future travels around Kiwi-land. We stack up interesting conversations, and in the end, we happily sell Sophie’s vehicle to a pair of Swedish backpackers.
That night, we crash at one of Sophie’s acquaintances, who owns a massive place on the edge of Auckland. Wow. A hot shower and a proper kitchen feel like a desert oasis after two weeks on wheels.
The Western man is fed by comfort—and comfort is also his straitjacket.Читать далее
Reglan
21–24 янв. 2025, Новая Зеландия ⋅ 🌬 18 °C
(english version down below)
Z Aucklandu padáme střemhlav dolů na západ, vstříc titěrnému městečku Reglan. Mekka hipíků, jež díky skvělým vlnám láká i mraky surfařů.
Přespáváme u Heather, postarší, avšak velmi agilní kiwačky, která už po hodině aspiruje na titul naší náhradní babičky. Cca před rokem tu Sophie dělala woofing, tedy směnu jídla a ubytování za vykonanou práci. Nyní tu opakujeme stejný scénář - pro změnu ve dvou.
Údržba zahrady v typicky novozélandském svahu připadá mojí přítelkyni, zatímco já stavím plotek a síťuju pařeník. Večeři pak dlabeme u Heatheřina kamaráda, kde se trochu rozkmotříme.
Rozumět a žvanit po anglicku je jedna věc, chápat pak vtípky a slova mezi řádky vyžaduje víc. Možná jsme všichni potomci Západu, ale naše kultury jsou prostě jiné. Při jednom z dotěrných džouků na moji adresu se zvedám a odcházím, což následně způsobí hodně zašmodrchané drama.
Heather nakonec opouštíme v dobrém, avšak o den dřív, a já dlouze uvažuju, nakolik je morálka lidem vrozená či jen podmíněná výchovou.
Jo, srážka kultur bývá málokdy příjemná.
Reglan
From Auckland, we drop straight down to the west coast, heading toward the tiny town of Raglan. A hippie mecca that, thanks to its big waves, also attracts crowds of surfers.
We stay with Heather, an older but very energetic Kiwi woman who, within an hour, is already a strong candidate for the role of our new grandma. About a year ago, Sophie did some woofing here—trading work for food and accommodation. Now we’re repeating the same setup—this time as a pair.
Maintaining the garden on a typically steep New Zealand slope goes to my girlfriend. Meanwhile I build a fence and set up netting for the greenhouse.
Then we have dinner at Heather’s friend’s place, where things get a bit tense. For non-native speaker like me, understanding and speaking English is one thing. But catching jokes and reading between the lines takes more then that. Maybe we’re all part of the Western world, but our cultures are simply different.
After one subtle joke aimed at me, I get up and leave. Which ends up causing quite a bit of drama.
We leave Heather on good terms, but a day earlier than planned. And I spend a long time wondering how much of morality is innate and how much is shaped by upbringing.
Yeah… culture clashes are rarely pleasant.Читать далее
New Plymouth
25–28 янв. 2025, Новая Зеландия ⋅ ⛅ 22 °C
(english version down below)
Ještě na Fidži mě potkala zvláštní věc. Respektive byly dvě a jmenovaly se Peter a Rachel.
Postarší páreček, manželé, co rádi cestují a s oblibou si vykládají. Jako všichni kiwáci. Slovo dalo slovo, já nastínil plány, a už mě oba zvali, abych cestou kolem Zélandu přespal u nich na dvorku. O pět měsíců později nás pak silnice táhne přesně tím směrem. Wow.
Představte si, že na letišti potkáte neznámého cápka, který pochází bůhví odkud, a v deseti minutách plkání ve frontě mu pak nabídnete adresu. V jiném kraji jiný mrav. A rozhodně méně strachu o majetek.
Peter s Rachel nám darují obří pokoj, za který bychom se Sophie v hotelu platili majlant. „Užijte si prázdniny,“ popřáli ležérně, a my už vymýšlíme plán, kterak zdolat masivní vulkán, jenž platí za zdejší dominantu.
Počasí však hází vidle, přičemž itinerář budoucích dní drsně křičí o pozornost. Takže Mt Taranaki vzdáváme.
Navíc zjišťujeme, že jsme oba unavení a otrávení. Přespávat každou chvíli někde jinde možná na Instagramu vypadá skvěle, v reálu však mluvíme o tvrdé práci každodenního plánování a vzájemného domlouvání, které vysilují. Naivně navíc skládáme jednu štaci za druhou, bez pár dní odpočinku či prostoru pro další plánování vůbec, až si říkáme, že van life pověsíme na hřebík.
Asi to chce dovolenou.
New Plymouth
Something strange happened to me back in Fiji. Actually, two things—and their names were Peter and Rachel.
An older couple, who love to travel and chat. Like all Kiwis. One conversation led to another, I mentioned my plans, and before I knew it, they invited me to stay in their yard when I passed through New Zealand.
Five months later, the road takes us exactly that way. Wow.
Imagine meeting a random guy at the airport, from who-knows-where, and after ten minutes of small talk in a queue, you give him your address. Different country, different customs—and definitely less fear about a property.
Peter and Rachel give us a huge room—one we’d be paying a fortune for in a hotel. “Enjoy your holiday,” they say casually, while we start planning how to climb the massive volcano that dominates the area.
But the weather throws a wrench in it, and our upcoming itinerary is already screaming for attention. So we give up on Mt Taranaki.
On top of that, we realise we’re both tired and a bit fed up. Sleeping somewhere new all the time might look great on Instagram, but in reality it’s hard work—constant planning and coordination wears us down.
On top of that, we naively stack one thing after another, without leaving any time to rest or even plan properly, until we start thinking about giving up van life altogether.
Maybe what we really need… is a holiday.Читать далее
Whanganui River
28 янв.–1 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ⛅ 13 °C
(english version down below)
Po měsíci putování vyhlížíme první velký trek. Čtyřdenní kanoe trip na řece Whanganui, která stéká Středozemím z hory Osudu až dolů do oceánu.
Zjišťujeme, že značně podceňujem přípravu, když nám balit tašky a shánět věci 2 hodiny před odjezdem nestačí ani k sepsání nákupního listu. Takže orosená čela, kupa stresu a zbožná přísaha, že laxní přístup už nikdy víc.
Před obědem pak rozvíříme vodu, přičemž následující dny trávíme v plastové bárce vezoucí nás masivním kaňonem vstříc cíli. Vykrádáme banku štěstěny, jelikož krom jedné grupy kiwáků máme celou řeku s okolními kempy jen pro sebe.
Člověk v té samotě a tichu zacítí posvátno. Obklopeni skalnatými břehy, jež porůstá oživlá zeleň, proplouváme až snovou realitou. Pozoruji magii zdejšího světa a připadám si jako na cestě časem. Nikde ani živáčka, jen ten kámen, stromy a kapradí, které tu stojí nachlup stejné jako před třemi sty lety.
Den po dni propadáme kouzlu řeky i přírody, učíme se ovládat loď i ladně sjíždět divoké proudy. Nakonec přežíváme i obávaný rapid 50/50, což je číslo, které vyjadřuje poměr mezi úspěchem a překlopením.
Na konci pak z lodi vytahujem unavená těla, barel úžasných zážitků i niterný klid, který naleznete, jen když zabloudíte hluboko do divočiny.
Whanganui River
After a month on the road, we set our sights on our first big trek—a four-day canoe trip on the Whanganui River, which flows through Middle-earth from Mount Doom all the way to the ocean.
We quickly realise just how badly we underestimated the preparation. Packing our bags and gathering gear two hours before departure isn’t even enough to write a shopping list. So—sweaty foreheads, a pile of stress, and a solemn vow: never again with this kind of lazy approach.
By midday, we’re already stirring the water, and over the following days we drift in a plastic canoe through a massive canyon, heading toward our goal.
We hit the jackpot. Apart from one group of Kiwis, we have the entire river and its campsites to ourselves. In that silence and solitude, you can feel something sacred.
Surrounded by rocky cliffs covered in living green, we move through what feels like a dream. I watch the magic of this place and feel as if I’ve stepped back in time. Not a soul in sight—just rock, trees, and ferns that look exactly as they did three hundred years ago.
Day by day, we fall under the spell of the river and the wilderness. We learn to control the boat, to ride the currents with ease.
In the end, we even survive the feared rapid 50/50—a name that says it all: fifty percent success, fifty percent flipping over.
At the end, we pull our tired bodies out of the canoe, along with a barrel full of incredible memories—and a deep inner calm you only find when you venture far into the wild.Читать далее
Bridge to Nowhere
31 января 2025 г., Новая Зеландия ⋅ ⛅ 17 °C
(english version down below)
Třetí den na řece kořeníme chůzí. Rychlý oběd, načež vyrážíme protáhnout chodidla napříč džunglí. Cílem jest „Most Nikam“. Vcelku okázalá betonáž uprostřed lesa, která vypráví svůj posmutnělý příběh.
Koncem dvacátých let vítá Zéland doma poválečné hrdiny. Ve snaze o reparaci rozervaných duší, nabízí jim část divoké země, kam postupně mnozí z nich s rodinou migrují.
V následujících letech budují svá obydlí, farmy i zázemí v nehostinných podmínkách husté džungle, to vše pod podmínkou, že vláda zřídí stabilní přístup. Stavba cest však naráží na přírodní podmínky.
Sesuvy půdy, příkré svahy i nestabilní podloží maří každý pokus, až přijde ve 40. letech stopka. V buši už beztak setrvává jen hrstka statečných. I ti poslední nakonec odchází.
Opouští tak zmařený sen, po kterém pak zůstává jen hořká pachuť a impozantní most, který namísto ráje vede pouze nikam.
Bridge to Nowhere
On the third day on the river, we spice things up with a walk. A quick lunch, and then we set off to stretch our legs through the jungle. Our destination: the “Bridge to Nowhere.”
A rather grand concrete structure in the middle of the forest, telling a quietly sorrowful story.
In the late 1920s, New Zealand welcomed home its war heroes. In an effort to mend their shattered souls, the government offered them parcels of wild land, where many of them gradually moved with their families.
In the following years, they built homes, farms, and infrastructure in the harsh conditions of dense jungle—all under the promise that the government would provide proper access.
But road construction were run over by nature itself. Landslides, steep terrain, and unstable ground killed every attempt, until the project was abandoned in the 1940s. By then, only a handful of the most resilient settlers remained in the bush.
In the end, even they left—abandoning a broken dream that left behind only a bitter aftertaste… and an imposing bridge that, instead of leading to paradise, leads nowhere.Читать далее
Wellington
2–4 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 16 °C
(english version down below)
Sušíme mokré hadry, a záhy vytáčíme linku kapitolu. Pádíme 300 km směrem dolů, až na samotný cíp Severního ostrova.
Hlavní město přináší mnohé ze „Západních benefitů“, až zde rychle pocítíme vůni velko-domova. Na rozdíl pak od Aucklandu, Wellington fouká rozmařilým kouřem hipíků. Všudypřítomná zeleň i kazajka oceánu pak podnítí k myšlenkám, jak by zde asi člověk, umořený evropským shonem, spokojeně přebýval.
Důvod k návštěvě však máme jiný. Městský přístav totiž nabízí trajekt, který naše čtyři kola vystřelí na Jižní ostrov.
Předtím, než nalodíme van, stíháme se Sophie otevřít společný účet, hovory domů i vietnamskou večeři.
Přespáváme sice v autě, ale na verandě vagabundského hostelu, který jako když vypadne z oka vysokoškolské koleje. Úžasný výhled, špinavé nádobí i věčně obsazený záchod nás oba vyděsí i nadchne.
Jaké by to bylo vrátit ručičky času nazpět? Do doby, kdy nám bylo dvacet, a celý svět nám ležel u prdele.
Wellington
We dry out our wet clothes and soon dial up the next chapter. We race 300 km south, all the way to the very tip of the North Island.
The capital brings many of those “Western benefits,” and we quickly catch a whiff of big-city life again. Unlike Auckland, though, Wellington drifts on a laid-back, slightly bohemian breeze.
The ever-present greenery and the embrace of the ocean spark thoughts of how someone, worn down by the rush of Europe, might live here quite contentedly.
But we have another reason for coming. The city harbours ferry that will shoot our four wheels across to the South Island.
Before boarding the van, Sophie and I manage to open a joint account, call home, and squeeze in a Vietnamese dinner.
We spend the night in the car—but parked on the veranda of a scruffy hostel that looks exactly like a university dorm. The amazing view, dirty dishes, and permanently occupied toilet both terrify and delight us.
What would it be like to turn back the clock? To a time when we were twenty—and the whole world lay wide open at our feet.Читать далее
Nelson - Maitai Camp Site
4–10 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 19 °C
(english version down below)
Že postrádáme plán pro Jižák víme už dýl. Jakmile však odvalíme první kilometry zdejších cest, zahryzne nás úzkost.
Padáme nejen únavou z předchozího shonu, ale i frustrací z pochybného plánování. Cestování teď vypadá jako um, kterému se učíme tou hořkou metodou pokus-omyl-zase bota.
Nevíme, jak dál, a zoufáme si. Bookujem pak kemp za městem, kde hledáme pár dní odpočinku, a taky rýsovací prkno pro naše budoucí kroky. Otazníky poletují vzduchem, a den po dni nás pálí jako místní slunce pod chybějící ozónovou vrstvou. Dále tedy mažeme opalovák, a pilně zpovídáme své vnitřnosti.
Situaci pak zpestří objevivší se Bariš, turecký kamarád z Whangarei, který finišuje ostrov opačným směrem. Zase společně kuchtíme, a vzpomínáme na staré dobré časy. A jelikož jako všichni baťůžkáři pěstujeme závislost na burákovém másle, navštěvujeme místní arašídovou továrnu.
Dostáváme tučnou prohlídku, kupu vzorků, a samozřejmě nakupujem. Perličkou je pak trhlé kolo, ze kterého šlapáním destilujem vlastní máslo. Jojo, kdo nabízí lidem jídlo a hry, toho lidé zbožňují.
Nelson - Maitai Camp Site
We’ve known for a while that we lack a proper plan for the South Island. But the moment we roll out the first kilometres here, anxiety sinks its teeth into us.
We’re not just exhausted from the previous rush—we’re also frustrated with our shaky planning. Travelling suddenly feels like a craft we’re learning the hard way: trial, error… and another mistake.
We don’t know what to do next, and we’re close to despair. So we book a campsite outside the city, looking for a few days of rest—and a drawing board for our next steps.
Question marks hang in the air, burning us day by day like the local sun under the thinning ozone layer. So we put on sunscreen—and start seriously interrogating our inner selves.
Then things get a bit brighter when Bariš shows up—a Turkish friend from Whangārei, who’s finishing the island in the opposite direction. We cook together again and reminisce about the good old days.
And since, like all backpackers, we’ve developed a serious addiction to peanut butter, we visit a local peanut factory. We get a generous tour, plenty of samples—and of course, we buy some.
The highlight is a quirky bike that lets you churn your own peanut butter by pedalling. Yeah… give people food and games, and they’ll love you for it.Читать далее
Nelson
10–21 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 18 °C
(english version down below)
Prvně poustnu na zeď omluvu. Síť Facebook, jíž tak namyšleně pohrdám, už podruhé zarodila sladkým ovocem. Po slovenském expresu směr Waiheke, načapal jsem v Nelsonu českého usedlíka Honzu.
Ten aktuálně rekonstruuje barák, přičemž směnou za trochu stavařiny nabízí voňavý peníz. V trojici s dalším emigrantem Zdendou pak maluji, silikonuji a uklízím dům, který nakonec opatřím pravým zélandským plotkem ze dřeva – a z kopce.
Zvláštní Déjá vu, užívat zase jazyk rodný a nasávat českou náturu. Zjišťuju, že touha po domovině je u mě zatím vyprahlá jako většina tamějších studní.
Naopak mlsně baštím možnost zkoušet tunu nových udělátek, které znám jen z doslechu. Se stále delšími vlasy a hřebíkovkou v ruce pak úřaduji jako lví král.
A zatímco 8 dní vydělávám hrachy, Sophie jako správná žena v kempu vaří, odpočívá a pere. Přeju jí tu pohodu, a sám užívám denní rutinu, kterou cestovní boty nekompromisně rabují.
Když mě pak vyzvedává po práci s kyblíkem burákového másla v ruce, cítím se jako prvotřídní rolník. Žijeme si svůj novozélandských sen. V dodávce, bez peněz, a bez budoucnosti.
Jen čaj o páté, a pár klidných dní na cestě životem.
Nelson
First, I owe an apology. The Facebook network—which I so arrogantly look down on—has, for the second time, borne sweet fruit.
After the Slovak express to Waiheke, I stumbled upon a Czech settler named Honza in Nelson. He’s currently renovating a house and, in exchange for a bit of construction work, offers some decent cash.
Together with another expat, Zdenda, I spend my days painting, sealing, and cleaning the house—eventually topping it off with a proper New Zealand-style wooden fence… on a slope.
A strange déjà vu—speaking my native language again and soaking in that Czech mindset. I realise that any longing for home in me is still as dry as most of the local wells.
Instead, I’m greedily enjoying the chance to try out a ton of tools I’d only ever heard about. With longer hair and a nail gun in hand, I go about my work like a lion king.
And while I earn money for eight days, Sophie—like a proper woman—cooks, rests, and does the laundry at the campsite. I wish her that peace, while I enjoy a daily routine that travelling usually tears apart without mercy.
When she picks me up after work with a bucket of peanut butter in hands, I feel like a first-class farmer.
We’re living our New Zealand dream—in a van, without money, and without a future. Just tea at five… and a few quiet days on the road of life.Читать далее
Název projektu – Cesta
20 февраля 2025 г., Новая Зеландия ⋅ ☀️ 22 °C
(english version down below)
Když jsem nádeničinu pověsil na hřebík, plně se roztočil kolotoč plánování.
Původní představu woofingu měníme za ideu rachoty, která napumpuje vyschlou peněženku.
Jenže na Zélandu léto brzy končí, a prošlapávat si výletní stopu sněhem nepříjemně zebe. Takže trampovat, kempovat či pracovat?
Rozhodnutí, které komplikuje i fakt, že Sophie zde oproti mně natáčí již druhou sezónu. Začátkem minulého roku trávila cestováním na ostrovech několik měsíců sama. Pak sice odletěla domů, ale s nárazem britského podzimu frnkla zase zpátky.
Takže řešíme kolizi. Já natěšený poznat neviděné, zatímco zahradní designerka vedle mě už hledí strčit pohorky do skříně, a usadit se. Nastupují tak složitá vyjednávání diplomatických sborů.
Postupně slíváme vzájemné potřeby i očekávání, přičemž na konci z kotlíku vytahujem uspokojivé dílo. Manažer uvnitř nás plesá štěstím, a já si připadám znovu jako na stavbě. Modeluju projekt – tentokrát cesty s baťohem. A na závěr koupit chlebíčky, a zkolaudovat.
Project - Travels
When I finally hung up my labouring days for good, the carousel of planning spun up in full force.
Our original idea of more woofing led to something more practical—hard work to pump life back into a dried-out wallet. But summer in New Zealand fades quickly, and hiking trails through snow offers anything but pleasant feelings. So the question stood: roam, camp, or work?
The decision was further complicated by the fact that, Sophie is already here for her second time.
At the start of the previous year, she had spent months traveling the islands on her own. She flew home eventually, but with the arrival of the bleak British autumn, she promptly turned around and came back.
And so, we found ourselves negotiating a collision of paths. I was eager to discover the unseen, while the garden designer beside me was ready to hang up her hiking boots and settle down.
Thus began the delicate diplomacy.
Step by step, we blended our needs and expectations, until eventually we pulled something workable out of the pot. The manager within us rejoiced, and I felt like I was back on a construction site—only this time, I was building a project of travel.Читать далее
Abel Tasman National Park
21–25 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 16 °C
(english version down below)
Plán zní následovně. Vydolovat zbytek peněz, a ještě za tepla nakoukat pár hezkých míst. Ideálně takových, které Sophie posledně zmeškala.
Začínáme Národním parkem Abel Tasman, který slibuje vyleštěné pláže i podmanivou přírodu. Jelikož nám srdcem protéká stále řeka Whanganui, znovu zamlouváme kajak. Dva dny brázdit pobřeží, a třetí nazout boty a táhnout lesem.
Poučeni z minula, zapalujem nálož příprav o den dřív, abychom na vše měli moře času. Blahopřejem si však jen do doby, než zjistíme, že zase připlouváme totálně pozdě. Poslední z věcí nakupujem až za tmy, takže nezbývá než hrubě ranní budík, abychom vůbec stihli zahájení.
Když pak pozorujem ostatní účastníky, kterak s klidem a grácií kráčejí natěšení kolem, skládáme další zbožnou přísahu, že takto už nikdy víc!
Rozpálení stresem pak vyplouváme na moře. Když později rozbalujem oběd na jednom z ostrovů zalévaným deštěm, připadáme si ztroskotaní stejně jako Robinson. Naštěstí každé neštěstí jednou pomine, takže stan tyčíme už pod sluncem.
Druhý den pak barví obloha bez jediného mráčku. Rozrážíme vlny oceánu a navštěvujem okolní ostrůvky, chutnajíc tak ze života námořníků. Modro vpřed, modro vzad, a jen ta malá loďka, bez které jsme nahraní. Intenzivní zkušenost plná různorodých emocí.
Náš vehikl poté kotvíme na pláží. Dál totiž vyrážíme po svých.
Pouť lesem provázejí nádherné výhledy, jenž navečer zakončuje plné bříško a slastný spánek. Ten naruší pouze desorganizovaná Němka volající přesně ve 3 ráno domů.
Grüß Gott!
Treku dominují snad nejkrásnější pláže, které na Zélandu najdete. Stejně tak i hromada lidí, jež každý ze slavných „Walků“ provází. Vlastně si celou dobu připadám jako na školním výletě. Více než příroda tu hraje prim sranda s kamarády, komfort, a pohodové tempo.
Nic proti.
Já však po osamocené výpravě do hlubin řeky Whanganui čekal přeci jen něco jiného.
Tak příště...
Abel Tasman National Park
The plan is simple. Squeeze out the rest of our money while it’s still warm, and go see beautiful places. Ideally the ones Sophie missed last time.
We begin with Abel Tasman National Park, famous for shiny beaches and seductive nature. Since the Whanganui River still runs through our hearts, we book a kayak again. Two days paddling the coast, then a third day on foot through the forest.
Having learned from last time, we ignite a full-scale preparation campaign a day early so we’ll have oceans of time. We congratulate ourselves right up until the moment we realise we are, once again, catastrophically late. We buy the last of our supplies after dark, leaving us no choice but a brutally early alarm just to pack up and make it to the start.
As we watch the other participants strolling past — calm, graceful, excited — we swear another sacred oath:
Never like this again.
Burning with stress, we launch onto the sea. Later, as we unpack lunch on one of the islands under pouring rain, we feel about as shipwrecked as Robinson Crusoe. Thankfully, every misery ends eventually, so by evening we pitch our tent beneath sunshine.
The next day the sky turns flawless blue. We slice through ocean waves and visit nearby islands, tasting a little of a sailor’s life. Blue ahead, blue behind, and only that tiny boat keeping us from disaster. An intense experience full of shifting emotions.
Eventually we beach our vessel. From there, we continue on foot.
The forest trail comes with magnificent views, ending in a full stomach and blissful sleep. Disturbed only by a disorganised German woman calling home at exactly three in the morning.
Grüß Gott.
The trek is lined with some of the most beautiful beaches you’ll find in New Zealand.
And just as many people. Like all the famous Great Walks, crowds come with the package. The whole time I feel as though I’m on a school excursion. More than nature, what dominates here is fun with friends, comfort, and an easygoing pace.
Nothing wrong with that.
But after the lonely expedition into the depths of the Whanganui River, I had expected something a little different.
Next time...Читать далее
Návrat do Nelson Camp
25–28 февр. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 22 °C
(english version down below)
Abel Tasman pro nás znamenal nejen schůdnou vycházku, ale také test. Tu pravou divočinu totiž plánujeme až nyní.
Pětidenní trek v Nelson Lakes NP. Přes devadesát kilometrů s celkovým převýšením téměř pět tisíc metrů. Napříč horami potáhneme nohami, až k břehům Modrého jezera.
Maorům posvátné Blue Lake představuje na mapě bodík značně komplikovaný. Do této stanice žádné vlaky nejezdí. Nebýt internet plný extatických recenzí, pravděpodobně bychom tuhle výpravu již předem vzdali.
Avšak příslib nulového člověčenství i omračující přírody nás napumpuje chtěním. Zvlášť když Blue Lake dle vědeckých měření obsahuje tu nejčistší H2O kapalinu světa. Viditelnost prý leze až k 80 metrům – což zní úžasně, šíleně i hluboce.
Chápeme však, že podcenit předehru tentokrát znamená malér. Ten pokryje možná helikoptéra, ne však naše pojistka.
Každý den 12 hodin chůze. Překračujem alpský úsek, takže táhnout kopu oblečení, stejně jako pětidenní nálož zásob. Jo, tentokrát žádný spěch ale poctivá příprava!
Studujem, kreslíme mapy, diskutujem a vymýšlíme.
Balíme pytlíčky - jídlo za jídlem, den po dni.
Převařovat vodu? Néé. Kupujeme tablety. A nakonec – přeci jdeme k tomu nejčistšímu rezervoáru pitiva na světě.
Nejvtipnější part hraje pak mé koleno. To mocně otéká jak alergik po zásahu úlem. Ještě pár dní před odletem kulhám tak, že v zásadě nemohu chodit. A tak se modlím, rekreuju, věřím svému tělu.
A pamatuji slova Jirky Procházky. Do každé bitvy jdeme nějak omezeni. A je to v pořádku. Ideální stav neexistuje. Pokud jen trochu můžeme a věříme si – do boje!
Return to Nelson Campsite
Abel Tasman was more than just a pleasant walk for us — it was a test. The real wilderness is still ahead.
A five-day trek through Nelson Lakes National Park. More than ninety kilometres, with nearly five thousand metres of elevation gain in total. We will drag ourselves across the mountains on foot, all the way to the shores of Blue Lake. For the Māori, sacred Blue Lake is not a simple dot on a map.
No trains run to this station. Had the internet not been full of ecstatic reviews, we probably would have abandoned the whole expedition before it began. But the promise of near-total solitude and jaw-dropping nature fills us with desire. Especially when Blue Lake, according to scientific measurements, contains the clearest H₂O on Earth. Visibility is said to reach up to eighty metres — which sounds amazing, insane, and profound all at once.
Still, we understand that underestimating the preparation this time could mean serious trouble. A helicopter might cover the rescue. Our insurance would not.
Each day promises around twelve hours of walking. We’ll be crossing alpine terrain, meaning we need to carry piles of clothing as well as five days’ worth of supplies.
So no rushing this time — proper preparation.
We study, sketch maps, discuss, and strategise. We pack little bags: meal after meal, day by day.
Boil water? No chance. We buy purification tablets instead.
And after all, we’re heading toward the cleanest reservoir of drinking water in the world.
The funniest subplot, though, is my knee. It swells magnificently — like an allergy victim after disturbing a beehive. Just a few days before departure, I’m limping so badly I can barely walk.
So I pray, recover, trust my body. And I remember the words of Jiří Procházka:
We enter every battle carrying some limitation. And that is fine. The ideal state does not exist. If we can move, and if we believe in ourselves — into the battle!Читать далее
Nelson Lakes National Park - 1. den
28 февр.–1 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☀️ 19 °C
Na startu jen marně větříme, co nás vlastně čeká. Ranní etapa působí rozpačitě. Mašinu rozjíždíme pomalu a vlažným tempem. Našlapuju opatrně, sžírán obavou o kloubní spoj. Vím, že bez jeho podpory končím. A první část lesem nemůže být komičtější. Příkré břehy a všudypřítomné kořeny. Brblám si trudně, že přeskáču-li tohle, zbývajících 85 km urvu jako nic. Úspěch nakonec přichází, a po čtyřech hodinách sedáme na chatě k obědu. V dáli dřepí horský velikán, masivní předzvěst scén budoucích. A stejně tak i nástrah. Brzy nato narážíme druhý sud. Dalších sedm hodin skrze lesy, míříce k masivnímu jezeru, jehož patu dobýváme za soumraku. Složitá trať, která překračuje zarostlá území, tučné řeky i ostré srázy nás zaskočí. Drsná tonáž táhne dolů, a já přemýšlím, zdali tohle sousto vůbec dáme. Elán v nás taje kvapně jako posolený městský sníh. Poté blízko vodě, armáda „sendflies“ vyráží na steč. Nechvalně známý kiwácký hmyz, který svou korunu pro krále opruzu rozhodně nezapře. Desítky mušek cílí přesně, hladově žíznící naší krve, až ta jediná selfie, kterou s úsměvem na břehu děláme, dostane nálepku „naprostá lež“. Mrštně skáčeme do chatky, kde jen za světla svíce kuchtíme véču. Sekunduje nám trojčlenná osádka trampů, která dorazila o pár hodin dřív. Tvrdě vyklidnění, ležérně ladí stanici spánku. Když nás navíc zasypou smrští otázek, na které v tom miniaturním okně mezi příletem a kómatem ve spacáku nezbývá prostoru, propadáme zoufalství. Nasupeně pak rozmýšlíme, že do příštího hiku natiskneme týmová trička, a to s nápisem: Právě jsem dorazil do chaty. Jsem unavený, špinavý a hladový. Pozor na mě!Читать далее
Nelson Lakes National Park - 2. den
1–2 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☀️ 19 °C
Spacák opouštíme za tmy. Předpoklad rychlé akce dostává v záplavě ranních povinností na frak. Rozbalit, nasnídat, umýt, zabalit – umýt sebe, latrína, a boty. Tohle do hodiny střihne možná tak Superman. Ve společnosti druhých pak hrajeme oproti včerejšku i pár milých tónů. Hned však koukáme jak z jara, kterak naši sousedé vstávajíce sice později, berou za kliku dřív. Co děláme špatně? Pohoršeně zavíráme chatu jako poslední, načež roztáčíme nohy a stopujeme cíl. Dá-li Bůh, dospějeme až k samotnému jezeru. Cesta přeje. Veskrze rovinatá pasáž o 15 km, které dominují louky, travnatá údolí, i bizarně drzí čmeláci, jenž nahání vše modré jako baťůžkáři slevu. Z dáli rostou hory. Nikoli kopce, ale obři! Výhledy bojují o cenu měsíce, a my zatím stínujeme mohutnící řeku. Většinu času putujeme sami. O kroky se pak pomyslně přetahujem jen s trojicí asiátů. Jinak nikde nikdo. Tělo přivyká zátěži, ožívá, a i bolavé koleno drží. Než dohrkáme první část, slunce padá k odpoledni. Zamrazí nás, o kolik jsme pomalejší než rangerské předpoklady. Více jak 2 hodiny! Přichází náročná pasáž plná stoupání, sesuvů, či natolik absurdních cestiček, že bezpečnost u nás doma působí jak vtip. Táhneme dál, podél stále zuřivější řeky, že se neslyšíme ani řvát. Tuhle čtyřhodinovku pak rámujem mezi zážitky, na které se nezapomíná. Když nakonec v úžasu vidíme chatu, skáčeme radostí jak blbí. Tohle vážně dalo zabrat. Bez debat pokračujem ještě o pár stovek dál, kde už čeká jezero. Báje o jeho magii nelžou. Sedáme na břeh, a to posvátno slovy popsat nelze. Když pak za tmy otvíráme chatu, zoufáme si stejně jako včera. Osazenstvo totiž spí, a nám tak nezbyde než vařit venku. Unavení, špinaví, hladoví a zhuntovaní. A navíc ještě zima. I tak si ale připadáme jako absolutní jedničky.Читать далее
Nelson Lakes National Park - 3. den
2–3 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 18 °C
Těžko si představit probdělejší noc. Sophie leží zmáčknutá u střechy, zatímco já chrním pod namrzlým oknem, které nejde zavřít. Navrch přidejte ještě výstavního chrápače, jichž na trecích číhá spousta, a ráno vstáváte jako vybití. Do slunného dne nás pak vyhání ostrá hádka matky se synem, který odmítá nahodit motor. Pro nás však dnešek znamená odpočinek. V klídku posnídáme a vyšplháme pak k omračujícímu jezeru Constance. Macatější verze Blue Lake, kterou obepíná masivní skalisko. V nastalém tichu pak člověka zaplaví pocit, jak je jeho život jepičí. Tyhle hory zde kralují po stovky tisíc let. A za další milion to o moc jinačí nebude. Výtahem do pravěku pak sjíždíme zase dolů a velíme krokům zpátky do chaty. Baštíme oběd, přičemž v komickém dostatku času povídáme i s pár usedlíky. Očekáváme totiž čtyři hoďky do další chaty, což oproti ostatním dnům klidní jako heřmánkový čaj navalený morfiem. Když tam poté docházíme ještě za světla, a ještě za světla vaříme, nabízí se možnost od radosti vískat. Jenže trek nám trvá zase o dost dýl, což v představě zítřejšího nadělení, kdy šplháme nejvyšší horu a spějeme ještě o kus dál, děsí. K večeři pak žádné hraní karet, jak bylo plánem. Louskáme výpočty a spřádáme dohady, zdali není lepší přeci jen zařadit zpátečku a vracet se stejnou trasou. Začínám být zoufalý. Dosavadní rychlost totiž tvrdí, že zítra nabereme víc jak 14 hodin. A tolik světla na obloze přes den není. Odvahu nám nakonec dodává až značně vtíravý Američan. Ten připlul dnes z druhé strany, a byť nám předvídá pořádně zatvrdlý oříšek, věří, že zítra uspějeme. Když pak se Sophie za svitu hvězd drhneme svá těla v řece, nezbývá mi než upřímné přání. Snad ten děda mluví pravdu.Читать далее
Nelson Lakes National Park - 4. den
3–4 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 17 °C
Z postele nás vyhání úzkost. Vstáváme první a stejně tak jako první narážíme trasu. Neuvěřitelné! Skoro si až prozpěvujem, nebýt za dveřmi ten proklatý kopec! Veskrze vertikální stěna o tisíci metrech, kterou zdoláváme jako upocený Spiderman. Nic, co byste hledali v manuálu pro povaleče! Když pak skoro nahoře les ustoupí skále, klepeme do hodin 4 hřebíky. Vrchol zdá se býti v dohledu. Chachá! Unášeni opojením rozléváme kávu, a žvaníme a žvaníme. Když konečně shledáme naši laxnost za urážku majestátných hor, zvedáme sedáky a šoupeme navrch. Jenže za posledním zlomem čeká další, a sakra, ani ten není poslední! Něco tu začíná smrdět. Rozbalíme digitální mapu, načež padám do mdlob. Vrchol kuje pikle až za x-tým rohem, my popletli bodíky, a s tím hodinovým kafem to řádně posrali! Kvapně pelášíme jak na hrot pohoří, tak i k mezní hranici stresu. Ten oslavný praporek pak v zásadě ignorujem, a okamžitě zahajujem sesuv dolů z druhé strany. Krásu krajiny požírá hon, a mně připadá, že tu hrajeme někomu divadlo. Po dvou hodinách rozkrojíme koláč trasy napůl, obědváme, a záhy střílíme jak namazaná kulovnice dál. Ve strachu ze tmy téměř běžíme zalesněným údolím, jež mi svým vzezřením ponejvíce připomíná domov. Sophie pak vyhrkne smíchy, když jí povím, že tenhle kousek mi učaroval zatím nejvíc. „A kvůli tomu jsi cestoval až na druhou stranu světa, že.“ Člověk je vlastně jako strom. Čím déle někde koření, tím hůř jej poté přesadit. Když pak za šera otvíráme chatu, nezbývá než děkovačka všem kiwáckým bohům. Tohle bylo těsné a děsné.Читать далее
Nelson Lakes National Park - 5. den
4–5 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 13 °C
Šestá ranní, vstávačka, a s radostí vpřed! Tedy jak kdo. Sophie v noci pozřel mocně nasvícený měsíc, a tak ráno leze ze spacáku jako vypálená baterka. Kouknu na ni, a zakousnou mě obavy. Poslední etapa sice nabízí bezprecedentní rovinku, i tak nám ale ta dnešní třicítka vyhrožuje jak rozběhnutý kanec. Krajina pomalu mění svoji tvář. Hory dezertují, načež scénu roztančí louky, mírný lesík a teplé klima. Konec cesty pak promlouvá z úst lidí, kterých najednou potkáváme víc a víc. S hranou masivního jezera nás omámí zvláštní smutek. Pětidennímu dobrodružství zvoní umíráček. Nabíjíme hlaveň odhodlání, zavrhujem možnost sjet poslední kilometry lodí, a křápeme i poslední ořech. Příjemná to procházka, na které nás nejvíc pobaví pár výletníků v žabkách. Tady dochází ke střetu dvou absolutně rozdílných světů. O to více pak oceňujem hloubku zážitků, která na denním výšlapu prostě chybí. Poslední z kopců ještě přátelsky nahulí pod kotel, ale to už přecházíme s klidem. Šeď pak zatahuje oblohu právě ve chvíli, kdy máme naši káru téměř na dohled. Ve smíchu natahujem na posledních pár minut pláštěnky, a když za šíleného krupobití sedáme do auta, zasáhne nás šíp úlevy a štěstí. Zvládli jsme to! Jako Kolumbus dopluli jsme navzdory nesnázím do své miniaturní Ameriky. Odolali jsme nástrahám, čelili výzvám, a konečně naplnili svůj cíl. Ale co teď? Bilancovat tuhle unikátní zkušenost necháváme zítřku. Jakkoli byla totiž celá výprava úžasná, neuvěřitelná a boží, přeju si teď jediné. A to pořádnou postel!Читать далее
Murchison Motel
5–8 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 15 °C
(english version down below)
Nápad, se kterým přišla Sophie. Jestli přežijeme pětideňku v horách, to poslední, co chceme, je poté spát v autě. A tak rezervujem pokoj v kempu, kde zamýšlíme relaxovat až do umření.
Uprostřed ničeho bereme maličkatý kontejner, který ať je jaký je, obsahuje tu nejúžasnější věc na světě. Postel! Po tři noci pak vegetíme, vzpomínáme a počítáme těch sto třicet tisíc kroků předešlých dní. Tedy alespoň takový byl plán.
Moje žena za svou dovolenou v horách po zásluze platí navršenou prací, přičemž počítači zasvětí většinu pobytu. Tolik zřejmě k ideji digitálního nomádství. Já pak v dozvucích euforie z Nelson Lakes sedím u počítače také. Zarputile prohrabuju celý kiwácký web a čenichám další hike!
Dochází mi totiž, že tahle pětidenní zkouška džunglí vyhrává soutěž o novozélandský skvost. Teda krom výpravy za objevením Sophie! Věnovat čas nečemu jinému než expedicím do přírody, považuji teď za čiré bláznovství.
Odhodlaně pak vymýšlím, jak natrvalo emigrovat do džungle, a jak k tomu navíc překecat i drahou polovičku. Život mezi lidmi najednou vypadá jako podezřelá modřina, kterou na těle nechci.
Ach jo.
Toužím vypadnout zase ven, do divočiny. Únavou ztratit hlavu v lesích a žít jednoduchý prostý život. Tam, kde telefon nezvoní, auta nejezdí a počítače nepočítají. Jen dnešní cesta a v nohách jasný cíl.
Možná si klepete na čelo, a uvažujete, zdali jsem ještě normální.
V mém světě však momentálně neexistuje nic víc.
Murchison Motel
It was Sophie’s idea. If we survived five days in the mountains, the very last thing we wanted afterwards was to sleep in the car.
So we booked a room at a campsite where we intended to relax until death itself.
In the middle of nowhere, we rented a tiny container which, whatever else it may have been, contained the most wonderful thing in the world:
A bed.
For three nights we lounged around, reminisced, and counted the hundred and thirty thousand steps from the days before. At least, that was the plan.
My wife ends up paying for her mountain holiday with a pile of overdue work, and devotes most of the stay to her laptop. So much, apparently, for the dream of digital nomadism.
As for me, still glowing from the euphoria of Nelson Lakes, I sit at a computer too.
Stubbornly surfing through the entire Kiwi internet, sniffing out the next hike. Because I’ve realised something: that five-day jungle trial has just taken first place in the competition for my New Zealand’s greatest treasure so far!
Well — except for the expedition where I discovered Sophie.
Spending time on anything other than journeys into nature now feels like pure madness. Determined, I begin plotting how to emigrate permanently into the wilderness — and how to persuade my better half to come with me. Life among people suddenly looks like a dodgy bruise I no longer want on my body.
Ah, damn. I want to get back out there. Into the wild. To lose my mind in the forest through sheer exhaustion and live a simple, honest life. Where phones don’t ring, cars don’t drive, and computers don’t calculate. Only today’s path, and a clear destination in your legs.
Maybe you’re shaking your head, wondering whether I’ve completely lost it.
But in my world right now, nothing matters more.Читать далее
Into the Vortex festival
8–11 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 16 °C
(english version down below)
Trochu riskujem. Jen pár dní po Nelson Lakes letíme hned do další džungle. Tentokrát zarostlé člověčinou.
Když nás vzali jako dobrovolníky na fesťák, slavíme. Lístek na letní brajgl jsme chtěli. Když dorazíme na místo, všechno je vlastně krásné. Dvě stage, pár stovek námořníků, a rozlehlá pláň daleko za městem. Počasí navíc přeje.
Zapisujem svoje jména, načež zjišťujeme, kde je nás potřeba. Smlouva s ďáblem vypadá následovně. Kupte lístky, odveďte práci, prachy dostanete nazpět, a zbytek fesťáku paříte na nás. Vcelku fér kšeft. Nebýt my však v roli Fausta.
Vedoucí, který nás úkoluje – Malix – totiž naší služby s klidem obětuje. Prý už má hotovo, a ten stánek s informacemi, kde nás chtěli posadit, mu přijde zbytečný. Tak Bezva!
Dredatý Malix vypadá, že pro jointa nejde daleko, a celá tahle paráda začíná smrdět. Vyhodit pět set dolarů za fesťák, o jehož organizaci začínám s gustem pochybovat, však odmítáme.
Takže objíždíme místní štáb, abychom brzy našli holčinu, která působí že ví, jaká páka. Zaplať Pánbůh!
Páteční večer poté trávíme na bráně, kde rozdáváme náramky. Velká legrace, vítat natěšené lidičky dovnitř. Člověk si hned připadá, že každému rozdává to nejlepší matro. Baví mě i sobota, kdy nabízím osadníkům letáčky. Přijde mi, že ve výsledku všichni stojí jen o dobrou energii. Horší než nafučený pořadatel, už je snad jen déšť.
Večery pak trávíme na stagi či u ohně, kde oproti předpokladům hraje tvrdá řachanda. Nevím proč, ale čekali jsme zpěv ptáků a živé lesní rytmy.
Tak jo, pro příště si zjistit trochu informací předem.
A jenom doufám, že ty kačky za lístky přiletí nazpět.
Into the Vortex festival
We’re taking a bit of a gamble. Only a few days after Nelson Lakes, we throw ourselves straight into another jungle — the one overgrown with humans.
When we get accepted as volunteers for a festival, we celebrate. We wanted the free tickets to a summer blowout, and now we’ve got our chance.
When we arrive, everything actually looks beautiful. Two stages, a few hundred wandering sailors, and a wide open field far beyond the city. The weather is kind too. We sign our names and soon find out where we’re needed.
The deal with the festival (devil) goes like this: buy your tickets, do some work for us, get your money back, and spend the rest of the festival partying on us.
Fair enough. Except somehow, we’re the ones playing Faust.
The supervisor in charge of us — Malix — seems perfectly willing to sacrifice our usefulness. He says he’s already got everything covered, and that the information stand where we were meant to help is unnecessary.
Brilliant!
Dreadlocked Malix looks like the sort of man who never has to search far for a joint, and the whole setup is starting to smell suspicious. But we’re not about to lose five hundred dollars on a festival whose management I’m beginning to doubt with real enthusiasm now.
So we start making rounds through the staff crew until we finally find a girl who seems like she actually knows what she’s doing. Thank God!
Friday evening we spend at the gate, handing out wristbands. Great fun, welcoming excited people inside. You immediately feel like you’re personally distributing premium goods of joy.
I enjoy Saturday too, when I hand out flyers to the local settlers. It seems like everyone is really only after good energy. That´s all you need to give to the people. And worse than a grumpy organiser, there’s probably only rain.
The evenings we spend by the stage or around the fire, where — contrary to expectations — heavy pounding music blasts through the night. I’m not sure why, but we had imagined birdsong and earthy forest rhythms.
All right then. Next time, a little research beforehand.
And I only hope the money for those tickets flies back to us in the end.Читать далее
Westport
11–13 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 17 °C
(english version down below)
Tentokráte už vážně prosím odpočinek! A trochu toho ticha a klidu.
Bivakujem na pláži u miniaturního městečka, které dle zdejších standardů drží téměř punc metropole. Když shodíte kotvu na Jižáku, vyjma několika center lidství, zbytek působí jako absolutní konec světa. Pár osamocených člobrdů, stodvacítka farem, a jen nekonečná stáda asynchronního bučení.
Prohrábnete-li pak statistiku, zjistíte, že jen ovcí tu skotačí až pětkrát víc než všech lidiček do kupy. Bééé.
Krajinu pokrývá moře lesů, záplava hor, a všeho všudy pouhé tři cesty spojující sever a jih. Venkovská jednoduchost vracející vás o sto let nazpět.
Vyhmátneme bufík s perfektně napečenými koláči, který trumfnou všechno, co jsme prozatím ochutnali. Paradoxně v té kapitalismem vyšperkované dokonalosti stejně něco postrádám. Možná to srdíčko upocenýho pekaře, který s vámi poklábosí, mezitím co mu další várka zlátne v troubě.
Já si vážně myslím, že celá ta sofistikovanost a umělé inteligenství nás začne pěkně brzo srát. Plast a dotykovka nás v noci pod peřinou nezahřeje.
Skoro celý den trávíme pak v knihovně. Popouštím své nové závislosti, a plánujeme další hike.
Tetelím se blahem.
Tohle bude paráda!
Westport
This time, I truly mean it.
We need rest! And a bit of peace and quiet.
We bivouac on a beach near a tiny little town which, by local standards, almost carries the status of a metropolis. Once you drop anchor on the South Island, apart from a few centres of civilisation, everything else feels like the absolute end of the world.
A handful of lonely souls, a hundred and twenty farms, and endless herds mooing out of sync. And if you check the numbers, you’ll find there are up to five times more sheep here than people altogether.
Baa.
The landscape is covered by seas of forest, floods of mountains, and only three roads linking north and south in total. A kind of rural simplicity that sends you a hundred years back in time.
We stumble upon a snack bar selling perfectly baked pies that outclass everything we’ve tasted so far. And yet, paradoxically, even in that polished capitalist perfection, I feel something is missing. Maybe the warm heart of a sweaty baker who chats with you while the next batch turns golden in the oven.
I genuinely think all this sophistication and AI is going to start annoying us pretty soon. Plastic and touchscreens won’t keep you warm under the blankets at night.
We spend nearly the whole day in the library. I indulge my newest addiction, while we plan another hike.
I’m buzzing with excitement.
This is going to be brilliant.Читать далее
Kemp Gentle Annie
13–18 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 15 °C
(english version down below)
Židličky a stoleček rozbalujem v Gentle Annie.
Tam lavičky, tam kavárna – tam sedačky, tam zákusek. Zázemí hodno hotelu. Údajně jeden ze tří nejlepších kiwáckých kempů zvládá marketing na jedničku. Vždyť jsme o nich slyšeli snad ještě v Evropě.
V noci zamlouváme vířivku pod hvězdami, a můžete si myslet, že našemu štěstí nebrání nic. Ale věci často bývají jiné, než se zdají.
Tak prvně ten hike. Chvíli to trvá, ale dojde mi, že než další vrcholy, honím spíše pocit. Pocit svátečnosti, který přichází v přírodě. A vícedenní túra jej neskutečně znásobí.
Když najednou prozřu, že jak feťák pouze sháním další dávku hor, zaplaví mě zmar a taky smutek. Skončíte-li totiž parádní dovolenou, kancelářská židle prostě vrže.
Když teda sen o doživotním azylu v buši konečně pověsím na palmu, vymýšlíme se Sophie, co dál.
No, co teda dál?
Cestování, a ta neustálá změna poloh, nám už leze krkem. Chybí nám ta rutina, pevné zázemí, a stabilita. Navíc to vypadá, že než si to vydolujem, odteče na Zélandu ještě mnoho ledovcové vody.
Jako bychom si až nyní uvědomili, jak unavení, otrávení a frustrování vlastně jsme. Ustavičné skákání sem a tam. Bydlení na kolech. A pak to věčné plánování rozhodování!
Ať už to celé velké dobrodružství táhne komínem a jde se bodnout!
Áhhh!
Zřejmě nám právě vyhořely pojistky.
Gentle Annie Campsite
We unfold our chairs at Gentle Annie.
Benches here, café there — seats over there, cake over here. Facilities worthy of a hotel. Supposedly one of the three best campsites in New Zealand, and their marketing clearly deserves full marks. We’d heard about the place almost back in Europe.
That night we book the hot tub under the stars, and you’d think nothing could possibly stand in the way of our happiness. But things are often not what they seem.
First, there’s the hike. It takes me a while, but I realise I’m no longer chasing summits. What I’m really chasing is a feeling. That sense of joy nature gives you. And a multi-day trek multiplies it beyond measure.
When it suddenly dawns on me that - like an addict - I’m simply hunting my next mountain, I’m flooded by gloom — and sadness too.
Because once an incredible holiday ends, the office chair always creaks louder.
So when I finally hang that dream of lifelong exile in the bush on a palm tree, Sophie and I begin asking ourselves what comes next.
Well… what does come next?
Traveling — and the constant shifting from place to place — is starting to wear us down. We miss routine. A proper base. Stability. And it looks like before we find it for ourselves, a lot more glacial water will have to flow through New Zealand.
It is as if only now we realise how tired, fed up, and frustrated we really are. Always jumping here and there. Living on wheels. And then the endless planning, deciding, arranging.
To hell with the whole grand adventure. Let it go up the chimney and fly away!
Ahhhh!
Looks like our fuses just blew.Читать далее
Denniston
15 марта 2025 г., Новая Зеландия ⋅ ⛅ 14 °C
(english version down below)
Klikaticí vzhůru do hor. Krátce zastavujem na místě, kde čas pochroupal mnohé.
Denniston byl kdysi jeden z největších černouhelných dolů. V dobách své slávy zde krumpáče jely o sto šest a v přilehlé vesnici to pěkně žilo. Vyrostla zde škola, kostel, a samo sebou nejedna hospoda.
Dělníci tu s rodinami fárali o prostý ale drsný život. Špatné podmínky a bezpečáka, aby člověk pohledal. Docházelo k udušením, výbuchům i jiným tragédiím. Třeba když vás zajel vozík naložený uhlím, protože dopravní kolej představovala i přístupovou cestu.
Tak dobrá. Připouštím, že ty technologie nejsou jenom špatný.
O sto padesát let později zde pak nacházíme pár zrezavělých zařízení, pustou pláň, a ticho. Připadám si jako ve snu. Najednou chápu, proč archeologové vypráví o svém řemesle s takovým nadšením. Vždyť cestuju do minulosti, i když jenom ve své hlavě. Imaginární výlet, který může však být osobnější než čekáte.
Protože když navštívím místo, kde očividně něco bylo, ale to něco zde už není, trkne mě. Vždyť tohle jsme i my! I my tu momentálně jsme. Život beze smrti asi nikomu na konci neprojde.
Na druhé straně, díky Bohu za to. Všechny ty naše starosti budou beztak jednou zbytečný.
Denniston
Wiggly road up to the mountains. We make a brief stop at a place where time has chewed through almost everything.
Denniston was once one of the largest coal mines in the region. In its heyday, picks and shovels worked at full pace, and the nearby settlement bustled with life. A school stood here, a church, and naturally more than one pub. Workers and their families lived a simple but rough existence.
Conditions were harsh, and safety standards nearly nonexistent. Men suffocated, explosions happened, and tragedies came in many forms. Sometimes a cart loaded with coal would run you over, because the railway line also served as the access road.
Fair enough. I admit it — modern technology isn’t all bad.
A hundred and fifty years later, we find only a few rusted machines, an empty plateau, and silence.
I feel as if I’m dreaming.
Suddenly I understand why archaeologists speak of their craft with such passion. I am travelling into the past, even if only in my mind. An imaginary journey that can feel more personal than you might expect.
Because when I visit a place where something clearly once existed — but that something is gone now — it hits me.
That’s us too. We are here now, for the moment. A life without death is not on the menu for anyone. And in a strange way, thank God for that. All the worries we carry will be pointless one day anyway.Читать далее
Tom a Kara
18–26 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ 🌧 14 °C
(english version down below)
Když už se vám všechno sype pod rukama, buďte si jistí jedním. Brzy se to zlepší!
Naše spása přichází v podobě kiwácké rodiny, ke které se na týden stěhujeme.
Woofing – tedy směna práce za žvanec a postel (!) – působí jako vysvobození. Už žádné rozhodování, plánování ani vymýšlení! Konečně nám někdo řekne, co máme dělat!
Zpočátku jsme nervózní. A to nejen kvůli hippie bajdě posazené v buši, ale i dvěma prckům, kterým máme tak trochu dělat chůvu.
Skoro dvouletá Bodie May je ve věku, kdy chce zkoumat svět. Ideálně tak 120x dokola!
A čtyřletý Jaxson? V tom jako by někdo nechal běžet dva jaderné reaktory!
Navzdory obavám však nakonec dolujeme zlato!
Rodinka nás přijme s takovou srdečností, až se cítíme jako… doma.
Přes den montujeme nový kurník a večer vytahujem světelné meče a balíme děcka do palačinek.
Tom a Kara se ukazují jako skvělí rodičové. Byť jejich přízvuk připomíná spíš než angličtinu japonský dialekt, stejně cítím, že tihle lidé mají svůj svět ještě v pořádku.
Takže co víc? Zbývá už jen třešnička na dortu.
Tom je řezbář a pracuje s nefritem. Když nás pak vezme do své dílny a pomůže nám vyrobit si vlastní náhrdelníky, skáčeme štěstím do vzduchu. Velké díky vám, Tome a Karo, za to, jací úžasní lidé jste.
Tady jsme s vámi udělali banku.
Tom and Kara
When everything seems to be falling apart, be sure of one thing. Soon it will get better.
Our salvation arrives in the form of a Kiwi family we move in with for a week. Woofing – working in exchange for food and a bed (!) – feels like deliverance.
No more deciding, planning, or constantly figuring things out. Finally, someone else will tell us what to do!
At first, we’re nervous. And not only because of the hippie house hidden in the bush, but also because of the two little kids we’re meant to babysit… at least a bit.
Nearly two-year-old Bodie May is at that age when she wants to explore the world. Preferably 120 times in a row. And four-year-old Jaxson? It feels as if someone left two nuclear reactors running inside him.
Despite our worries, though, we end up striking gold.
The family welcomes us with such warmth that we feel at home almost instantly.
During the day we build a new chicken coop, and in the evenings we pull out lightsabers and wrap the kids in pancakes.
Tom and Kara turn out to be wonderful parents. Even though their accent sounds more like a Japanese dialect, I can still feel that these people have their little world in order.
And what more could you ask for?
Perhaps just the cherry on top.
Tom is a carver who works with jade. When he takes us into his workshop and helps us make our own necklaces, we’re jumping with joy.
Thank you so much Tom and Kara for being such an amazing people.
We really hit the jackpot with you.Читать далее
Franz Josef
26–29 мар. 2025, Новая Зеландия ⋅ ☁️ 11 °C
(english version down below)
V půlce osmihodinovky směrem na jih brzdíme k odpočinku. Nacházíme městečko jako vystřižené z Alp.
Penziony a restaurace uprostřed zasněžených masivů. Jiný důvod návštěvy než – treky, wellness, lyže – nehledejte.
A ještě lety helikoptérou. Populární kratochvíle, která vás vynese až na vrchol LEDOVCE.
Ano, místní dominanta číslo jedna, na kterou turistické kanceláře lákaly už před sto lety. Jenom toho „věčného“ sněhu tu tehdy leželo o pár miliard tun víc.
Chystáme si denní túru. Špacír na vyhlídku, ze které lze toho běláska pokoutně špehovat. I když po vás hází očkem téměř odevšad, přiblížit se láká.
Sami sebe však zaskočíme, jak moc nám chybí motivace cokoliv dělat. „Přijde mi to,“ říká Sophie, „jako když se vrátím z dovolené a zjistím, že práci nesnáším pořád stejně.“
Averze z cest se vrací, a tlačí nás stále jako princeznu pověstný hrášek. Nejradši bychom odstavili klíče a auto zahodili do kanálu! Po týdnu oddechu se cítíme znovu totálně vyhořelí!
Nakonec to prorážíme silou. Sophie medituje u práce, a já nervózně vytahuju hole. Kolena roztáčím lesem vzhůru, kde na konci čeká nafintěný ledovec.
Ačkoliv ze začátku hýkám jak přestárlý hlodavec, srdce mi brzy buší radostí.
A to bez ohledu na fakt, že prší, kameny děsně kloužou, a ten slavný ledovec není pod mraky skoro ani vidět!
Příroda léčí.
Moudrost, kterou si potřebuji stále opakovat.
Franz Josef
Halfway through an eight-hour drive south, we pull over for a break. What we find is a town stolen straight from the Alps.
Hotels and restaurants tucked beneath snow-covered peaks. There is little reason to come here except for the obvious: hiking, spas, skiing.
And helicopter rides.
A popular gig that lifts you all the way to the top of a glacier. Yes—the local star attraction, advertised by travel offices more than a century ago. Back then, of course, there were a few billion more tonnes of “eternal” ice lying around.
We plan a day walk.
A modest climb to a lookout point where the white giant can be admired from a respectful distance. Even though it stares at you from almost every angle in town, getting closer still feels tempting.
What surprises us most, however, is how little motivation we have left.
“It feels,” Sophie says, “like coming back from holiday and realising you still hate your job just as much.”
Our travel fatigue has returned. It presses on us like the famous pea beneath the princess’s mattress. We would gladly throw the car keys into a drain and walk away.
After a week of rest, we feel completely burned out again.
In the end, we push through by force. Sophie chooses to work, while I nervously pull out my hiking poles. My knees begin their slow rotation uphill through the forest, where a shiny glacier waits somewhere above.
At first I wheeze like an ageing rodent, but before long my heart is pounding with joy.
And that despite the rain, the slick rocks, and the fact that the celebrated glacier is barely visible through the cloud.
Nature heals.
A truth I seem to need reminding of again and again.Читать далее
Wanaka
29 марта 2025 г., Новая Зеландия ⋅ ☀️ 18 °C
(english version down below)
Protahujem cestu dolů. Cíl leží až na spodku ostrova, v jednom z velkých měst.
Než však vyzujeme pohorky a zaplujeme zpátky do civilizace, navštívíme Wanaku. Líbezné městečko dřepící na břehu obrovitánského jezera.
V zásobníku máme jen pár hodin, což je velká škoda. Wanaka (stejně jako naškrobený soused Queenstown) platí za novozélandskou Mekku. Ne snad kvůli restauracím či barům, ale přírodě.
Impozantnost zdejší krajiny je až absurdní. Poznáte to z dálky, už když přijíždíte. Gigantické fláky hor šplhající strmě vzhůru doslova od špičky vašich noh. Členící se masivy, jenž vypadají surově, a přesto kouzelně.
Matka Země vás tu svou nádherou pohltí.
Najednou si skutečně připadáme jak uprostřed Tolkienova románu. A teď nemyslím jen scenérii, ale hlavně tu magii.
Rázem chápeme, proč zrovna sem míří na Zélandu prostě každý.
Stejně jako Linda, kamarádka z Whangarei, kterou zase potkáváme. Bydlí tu již pár týdnů, a nám najednou připadá, že musíme udělat to samé.
Zveme ji na tradiční auto-večeři, a oproti předpokladům bookujeme na pár dní kemp. Cesta na jih počká.
Wanaku chceme zažít rozhodně víc.
Wanaka
We stretch the road south Our destination lies at the very bottom of the island, in one of the larger cities. But before we hang up our hiking boots and drift back into civilisation, we make one more stop.
Wanaka.
A lovely little town nesting on the shore of an enormous lake.
We only have a few hours to spare, which quickly feels like a mistake. Wanaka—along with its shiny neighbour, Queenstown—is considered something of a New Zealand Mecca. Not because of restaurants or bars, but because of what surrounds it.
Nature. Mountains.
The grandeur of the landscape is almost absurd. You feel it long before you arrive. Vast walls of mountains rise steeply from the very edge of the road, as if beginning at your feet. Jagged ridgelines split into raw, dramatic shapes that somehow still feel graceful.
Here, Mother Earth overwhelms you with beauty.
For the first time, we truly feel as though we are standing inside a Tolkien novel. And I do not only mean the scenery, but the atmosphere—the quiet magic of the place.
Suddenly, we understand why everyone in New Zealand eventually ends up here.
Including Linda, our friend from Whangarei, whom we meet again here. She has already been living here for several weeks, and all at once it seems obvious that we should do the same.
We invite her for our traditional car-dinner, and instead of continuing south as planned, we book a campsite for a few nights.
The road will wait.
Wanaka deserves more than a passing glance.Читать далее